Posloucháte Zážeh, podcast Martina Hurycha,

který zažehl týmy na čtyřech kontinentech

a dnes sdílí principy úspěšných firem

jako byznys akcelerátor.

Akcelerujte váš obchod, inovace a lidi

s profesionální podporou Martina Hurycha.

-Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle,

tohle je Zážeh. Dnešní Zážeh bude po dlouhé

době o stavebnictví, ale nebudeme se věnovat

jenom stavbám, cihlám, betonům, budeme probírat

i odstoupení majitele z vrcholných funkcí

do pozadí, do strategického vedení a rozvoje

vlastních lidí.

Koho jsem si k tomu vybral, pozval jsem si

Pavla Hurycha. Ahoj, Pavle.

-Ahoj. -Majitele regionální stavební

firmy STATING. Než začneme, tak mám dvě otázky.

Kde jsi přišel k tak pěknému příjmení?

-Za to vděčím taťkovi

a vlastně dál už nevím.

-Musíme v rámci čestnosti a průzračnosti poznamenat,

že my jsme se potkali čirou náhodou a naše rodiny,

pokud jsme dohledali, tak spolu

nemají co do činění.

-No, ale náhoda to není, protože myslím,

že každý normální člověk googlí své jmenovce a ty jsi

tam vyplul docela jako rychle, takže,

a vzhledem k tomu, co děláš, tak

to vlastně náhoda nebyla a jeden můj kolega říká,

že náhody neexistují, takže nebyla to náhoda.

-Tak jo.

Ty jsi byl nedávno v rámci svého životního jubilea,

nebo dárku na sommeliérském kurzu, já o tobě vím,

že tě to baví, tak

pověz nám, co jsi třeba do té doby o víně nevěděl

a překvapilo tě, co není,

řekněme, obecně známo.

-To je dobrá otázka, protože já jsem říkal,

že o tom radši nebudu moc mluvit, protože

já jsem tam viděl spoustu jako strašně jako

šikovných lidí.

Já jsem nevěděl, že existují profesoři

přes víno, v Čechách máme prý tři. Na tomhle tom

kurzu jsem se potkal se dvěma a o víně

jsem se toho dozvěděl strašně moc, ale nemá

smysl něco z toho vytahovat, ale dozvěděl

jsem se o sommeliérství, že je to tak jako široký,

široký obor, kde musíš znát zeměpis, musíš se umět,

když ten zeměpis znáš, jako navázat na podnebí,

na podmínky, které tam mají i ti lidé

a ty technologie atd. a to všechno se nám nějak

jako promítá až k tomu talíři, ten talíř,

do toho pohárku,

takže já mám velký obdiv k těm šikovným sommeliérům.

-Změnilo to nějak pohled na otvíranou lahev,

kterou si večír otevřeš po práci?

-Jako rozhodně.

-Jo? Tak jo, když teda přijdeš z práce,

tak je asi dobrý nápad teďka se zastavit u toho,

jakou firmu vlastníš, jak jsi se k ní dostal,

jaká byla tvoje životní pouť,

abychom věděli vlastně, z jakého úhlu pohledu

potom budeme ty věci, které budeme

rozebírat, nahlížet.

Tak jaká byla tvoje pouť do stavařiny a ke STATINGu?

-Pouť do stavařiny začínala tím, že jsme,

že moji rodiče stavěli dům, to mně bylo nějakých 10 asi

tak a bavilo mě to. Rád jsem u toho byl a

nějak jako jsem si jako neřekl, že budu stavař,

ale tam nějaká vazba jako vznikla a pak

přes nějakou střední školu

jsem byl na stavební fakultě v Brně a

už během toho studia jsem měl poměrně

štěstí, že jedna stavební firma regionální taky

z Rychnova mi dala nabídku, jestli bych jako

pro ně nechtěl studovat. Po té škole jsem tam šel

pracovat, bohužel ta firma v nějakém okamžiku nezvládla

prostě ten svůj život a já jsem stál

v nějakém okamžiku jako v tom, v tom

rozhodování, co dál. Samozřejmě jsem koukal

na práci, chtěl jsem někam si polepšit,

tehdy jsem byl stavbyvedoucí,

no a kolegové, kteří tam založili firmu,

mě inspirovali, že nejdřív jsem si myslel,

že jako, když mě pozval ten Pavel, říkal, pojď,

potřebuju se s tebou jako pobavit, tak já jsem si

myslel, že mě chtějí vzít jako do party a úplně

mně nenabídli to, co jsem si jako myslel,

že by jako mělo být, ale něco mi to jako

dalo k tomu, že jsem si řekl, no tak to zkusím sám.

No a založil jsem STATING a

nechal jsem ho jako být jako založený,

šel jsem pracovat někde jako výrobní ředitel,

což odpovídalo mým ambicím tenkrát a když jsem tam

asi ty dva měsíce byl, tak jsem si říkal,

že takhle to umím taky

a shodou okolností jsem měl příležitost být u jedné

stavby v Kostelci pro jednoho známého,

která byla velmi zajímavá, rekonstrukce prvorepublikové

vily a dostal jsem tu příležitost a pak nám

foukal dobrý vítr a dneska jsme, dneska jsme STATING,

který dělá necelých 400 milionů obrat,

děláme kromě staveb rodinných domků,

s kterými jsme začínali, i větší stavby,

hlavně se orientujeme na průmyslové stavby a

zateplujeme poměrně dost a k tomu už 10 let

děláme správu nemovitostí.

V poslední době jsme rozjeli nějaké další věci,

krajinotvorné záležitosti, máme projekci, takže,

takže máme co dělat.

-K tvému megalomanství se v tom dobrém

slova smyslu vrátíme, to si určitě nenechám ujít.

Já se ještě tady přidržím jedné věci.

Spousta stavebních firem jezdí přes tři čtvrtě

republiky stavět do Prahy a ty ses vlastně

proti tomu dost rezolutně vymezil a chceš

zůstat regionální.

Co tě k tomuhle tomu rozhodnutí třeba vedlo?

-Za prvé jsme si to zkusili a moc dobře jsme nedopadli

a za druhé bych řekl, že to je i pro tu firmu

jako dobré. My jsme trošičku takoví

usedlejší, bych řekl, nechce se nám moc cestovat,

každý si rád dá večer kafe ze svého hrnku, ale myslím,

že ta strategie jako být silnou regionální

firmou dost dobře jako rezonuje u regionálních lidí

a i bych řekl, že to,

že to je jakýsi prvek prostě toho,

jací jsme a kam chceme jít.

-Já, proč to zmiňuju,

zmiňuju to záměrně a vlastně jako velmi pěknou

alternativu tomu, o čem se obecně mluví v podnikání,

musíš růst, musíš expandovat,

musíš do zahraničí a kdesi cosi a trochu se

mně ztrácí tahle ta

hrdost k regionu, nebo

ovládnutí toho, odkud jsem, odkud jsem vyrostl.

Ještě jedna věta mi pořád rezonuje,

když tě vidím, nebo když o tobě někde čtu.

My, když jsme se potkali, tak jsi říkal, že stavební

firma nemusí být grázl. Je to něco, co

jako tím oborem pořád rezonuje, že stavaři

jsou považovaní za, řekněme, nečestné

a nesportovní, nebo už je naštěstí tahle

ta doba podle tebe pryč?

-Já si myslím, že ten předsudek

se ještě bude nějakou dobu v některých lidech jako

držet, ale vidím kolem sebe jako spoustu

jako poctivých a myslím si, že už jako většina

jako grázlem není. Možná, že někdo to víc

jako vůči tomu se vymezuje, někdo to tak úplně neřeší,

ale myslím si, že to je daleko lepší, než

ten předsudek jako způsobilo.

-My, když jsme se někdy před plus minus dvěma

lety potkali, tak

živě, a už jsem ti to říkal i před natáčením,

živě si pamatuju na dobu, kdy jsem po vás chtěl,

abychom se vůči regionální konkurenci vaší vymezili,

nějak se diferenciovali. Živě si jako vzpomínám

na reakci, že to v zásadě jako není možné.

Od té doby jsi, jak už si tady vyjmenoval,

zintenzivnil práce na

pozemním stavitelství, nebo na vlastně, jak říkáš,

rodinných domcích, řekněme, veřejná výstavba,

občanská vybavenost,

průmyslové stavby, řekněme, větší bytové projekty,

sám developuješ,

správu nemovitostí jsi jmenoval. Kromě toho

tlačíš v regionu design & build přístup ke stavařině.

Když tak mě doplň, když na něco zapomenu,

protože ona je toho vážně řada.

Chtěl jsi koupit projekci, to se ti nepodařilo,

tak jsi si postavil z trucu vlastní,

nebo stavíš si z trucu vlastní.

-Koupili jsme jinou.

-Koupili jste jinou, nestíhám všecko monitorovat.

A k tomu jsi ještě vytvořil divizi, nebo jsi,

začal jsi pracovat na krajinotvorných stavbách,

na ekostavbách.

Za mě tohle to je jako diferenciace až až,

tak kde přišel třeba ten zlom, nebo co tě vede

k tak širokému rozkročení?

-No, tak já myslím, že třeba když my jsme se

viděli poprvé, to teda je tři roky,

nebo dva roky, tak

vlastně už na to bylo zaseto, jo, protože

my pracujeme s vizí, máme teďka zformulovanou

vizi 2030 a tu jsme dávali dohromady

někde na přelomu 19. a 20. roku, kdy nám jako

dožívala ta předchozí vize a všechny tyhle ty věci jsme

v té vizi měli nějak, byť obecně, ale měli dané a

to je takový jako úběžník. Je to, pro mě je to strašně

dobré, řekl bych, úběžník, nebo zábradlí,

podle kterého potom

se můžeme, můžeme přemýšlet,

já můžu přemýšlet a

vím taky, o čem nepřemýšlet, jo. Takže

to bylo dané a jenom, jenom prostě ty myšlenky,

to je docela dobré, myšlenky, znáš to takové,

mluvím, myslím, konám, jo, takže my jsme o tom možná

začali mluvit v té vizi, pak se začalo o něčem

jako víc přemýšlet, trošku jako kombinovat,

no a dneska už jsou nějaké kroky,

které jsou vidět. Myšlenku neuvidíš,

málokdo uvidí myšlenku,

ale když pak jako něco uděláš a je to vidět,

tak to vypadá, jakože z čista jasna,

ale tak to není prostě.

-Mě na tom baví vlastně načasování, jo,

protože vize je jedna věc, druhá věc je potom

načasování těch kroků a okolo sebe vidím spoustu

lidí, kteří, vlastně dvě bubliny.

Jedna chce podobně jako ty využít šance,

protože něco se děje, furt se mluví o krizi,

krize je obecně čas přeskládávání,

přeskládávání karet

a v tom stavebnictví, co vidím, tak se spíš

jako lidé bojí, co bude, a ty v téhle té situaci

jsi spíš šlápnul, šlápnul na plyn.

-Hele, já to takhle jako úplně nevidím, jo,

já se taky bojím, co bude, a sledujeme to a

jsme obezřetní, ale jsou věci,

že prostě když ta firma je zdravá,

šikovná a generuje

nějaké zisky a nějaké hodnoty,

tak přemýšlíš, co s tím. Můžu jet prostě

na dovolenou, můžu si koupit něco,

ale my to máme postavené tak, že jako já bych rád, aby

ti moji nejbližší byli mými

spolupodnikateli a abychom prostě,

aby je to bavilo. Takže, takže tím,

že se dávají takovéto jako podněty, tak to jako

pomáhá prostě podle mě té firmě, takže,

takže to je všechno takové

možná míň účelové.

-Když se vrátím zpátky k té vizi,

co tě vedlo teda zrovna k výběru těchto věcí typu

design & build, vlastní projekce, ekologické stavby?

-Hele, to naši vizi

nemáme tak, že bych se jednou ráno probudil

a napsal to a řekl lidem, tohle je naše vize.

Takže my jsme vytvořili tým takový velmi pestrý od

Jindry, který řídí u nás auto s rukou, přes

stavbyvedoucí,

někoho, kdo dělá správu nemovitostí po ředitele,

manažery a strašně se nám jako povedlo, myslím,

když jsme, když jsme to dávali dohromady,

že jsme chtěli ty lidi naladit a rozdělili jsme,

asi 12 lidí nás bylo, takže bylo, byly 6 dvojic

a každá dvojice měla

si jako nastudovat, jak v roce 2030

bude vypadat svět. A jedna to měla z pohledu,

jak bude vypadat školství, vojenství, medicína,

politika, já nevím co všechno a takhle

jsme začínali. A vyšly nám z toho prostě,

nějak jsme se jako dostali do toho roku 2030 a nějak

jsme jako viděli, že prostě myslet na ekologii

bude úplně normální, jo,

že i prostě stavění se musí dostat z položek,

kde řešíme prostě jako,

dnešní stavební dozoři na stavbách řeší prostě

jednotlivé položky a stavba jim možná někdy některým

uniká, nemyslím, že úplně všem a vždycky a

z toho jako vypadávají takové ty myšlenky design

& build, máme tam něco ve smyslu rychlé stavby,

instantní takové, že jo, dneska je prostě

instantní svět, takže kontejnerové stavby, rychlé.

Takže máme v té vizi věcí víc a takže to nenapadlo,

nebo já teď už úplně nevím, na co ses zeptal.

-To je v pořádku. Já jsem se vlastně chtěl

zeptat, jak jste přišli na to, že budete

diverzifikovat čistě od stavění, ale to tady,

to tady asi padlo. Občas když dá majitel volnou

ruku svým lidem, tak znám pár případů,

kdy vlastně ve finále není úplně spokojený,

teď to lehce přeženu, s tou vizí, protože

má jiný názor na svět než ti jeho vlastní lidi.

Tady se to evidentně teda potkalo v dobrém.

-Jo. Tuto odpověď nechci rozvádět,

protože vždycky jako je potřeba tomu dát

nějaké mantinely, musím být připravený,

co jako tomu týmu dovolím a nedovolím, ale myslím,

že ty mantinely byly dostatečně široké na to,

abych, abychom

mohli být dost kreativní a šli směrem,

který jako bych si já představoval.

-Okay. Ty vlastně celý minulý rok jsi připravoval

své nástupce, rozhodl jsi se trochu poodstoupit

z dennodenní operativy, z dennodenního řízení

a věnovat se strategičtějším projektům

a rozvojovým projektům. Tak jak ti v tom je?

Nechybí ti ten každodenní šrumec?

-Chybí, chybí mně to, protože když funguješ 10 let

v nějaké roli, třeba já jsem prostě řediteloval,

měl jsem manažerské úkoly, tak jsem měl ten týden

rozhozený do jasné struktury, jo,

nějaká nuance, někde dovolená, nebo tak,

ale bylo to jasné. V pondělí ráno porada,

úterý jsou poradní jako výrobní, ve středu máme

strategické atd. To prostě nějaké bylo a

člověk, aby byl šťastný, potřebuje strukturu,

to se jako říká, řád, budeme šťastní všichni.

Tak ale já teďka, trošičku mně chybí ta struktura,

učím se ji a

jako úplně nejsem jako v takové jako největší

pohodě, protože ji ještě nemám, jo,

ale zase je to výzva,

takže ptáš se, jak mi v tom je, tak takhle.

-Co tě vůbec vedlo k tomu, že už odstoupíš od těch

dennodenních povinností, od nabitého kalendáře,

poodstoupíš a podíváš se na firmu trošku z výšky,

zdálky, z jiného úhlu?

-Hele, to, to jednak těch vstupů jako bylo víc.

My už fakt před 10 lety

jsme tuhle myšlenku jako jsme to řekli,

že by Pavel jako tam neměl být někdy,

což před 10 lety vypadalo jako,

to je kravina, to tam jako něco kecají,

ale

když o tom jako začneš mluvit,

tak o tom taky přemýšlíš a tak, jak už jsme říkali a

v nějakém okamžiku jsme s mým kolegou, s Tomášem,

i on už po 10 letech jako výrobní ředitel toho měl

plné kecky a nechtěl jsem o něj přijít a nějak

mi došlo, že by bylo fajn jako odšpuntovat tu firmu

jakoby z toho

vrchu, aby vlastně byla průchodná,

aby ty všechny motivace,

o kterých mluvíme, aby se staly jako reálnými,

aby, aby jako to nebylo tak,

že ve STATINGu je Tomáš, Pavel a Zbyněk

a ti to tam vedou perfektně a není kam se posunout.

Takhle jsme to fakt jako posunuli, takže, takže kluci

se ze stavbyvedoucího se stal výrobní ředitel,

máme tam, máme tam další posuny a té firmě

to prostě pomohlo.

-Připadal sis sám jako úzké hrdlo lahve,

nebo ti to říkali i tví lidi? -Myslím, že

jsem to taky zaslechl a sám jsem si to taky uvědomoval,

že prostě po 20 letech už v té firmě

nemám co tolik dát a zároveň mě to už jako

tak moc jako nebavilo.

-Když se podíváš na ten rok

a měl bys doporučit něco lidem, kteří jsou třeba

v podobné pozici, nebo o tom uvažují,

tak co za tebe je nejdůležitější v tom

plánování předání profesionálnímu managementu?

Nebo jak jsi to možná viděl ty, jak sis

to naplánoval ty, co během toho roku jsi

dělal, aby to na konci proběhlo

co možná nejhladčeji? Protože my vycházíme

začátkem dubna a to je zrovna moment,

kdy už to nastalo. -Jo, jo. No, my jsme,

hlavně bych řekl, že jsem měl dobrý plán,

se svým koučem jsem ho

nějak dal dohromady, musím říct a nejdřív

jsme ověřili motivace a ambice a vůbec jako

schopnosti těch kluků, o kterých, a ještě musím

říct, že jako nejdřív jsem si řekl,

že jako chci z té firmy ty lidi.

Takže jsme nějak jako natipovali nějakou skupinu,

ta se zúžila a pak se s každým, když teda se

potvrdilo, že by jako ho to mohlo zajímat,

udělali prostě plán, jo, takovou jako adaptaci

postupných kroků a podle toho se prostě jelo

a my to tak děláme, my takhle děláme všechno,

takže to pak jako není tak složité.

-To znamená, stavební deník pro rozvoj každého manažera.

-Ano, je to přesně čistokrevný manažerský deník.

-Co se ti třeba zpětně vzato

nepovedlo, nebo co jsi možná nedokouknul?

Co chybělo v tom plánu od tvého kouče, na co jste

zapomněli, nebo co jste možná neodhadli úplně přesně?

-No, no, doháněli jsme na poslední chvíli

to, že bylo jasné, že v té firmě prostě nemůžu

být, nemůžu tam mít ve vedlejší kanceláři,

musel jsem opustit svou židli, musel jsem jako

symbolicky prostě se vzdálit, takže jsme

na poslední chvíli řešili, kam se vzdálíme,

to jsme nějak vyřešili. No a co jsme nedokoukli,

toho asi bude dost, to já jako nemám,

nemyslím si, že to

jako máme, všechno je úplně vychytané, ale tím,

že prostě věřím těm klukům, tak to nějak prostě

doplácáme určitě.

-Doplácáme? -No, společně. Tak jako tu sochu teď má,

teď je, já nevím, jak se dělá socha,

ale když si představím Bolka Polívku,

tak na nějaký rám se nahází nějaká hlína poměrně z velké

dálky, někdy se netrefíš, pak to jako doladíš do tvaru

a pak jako ve finále, když to tou špachtličkou,

nebo něčím prostě ladíš, tak to si myslím,

že my jsme v té fázi toho špachtličkování

a jestli prostě

bude mít větší, nebo menší nos ta naše

socha, ve finále není úplně podstatné.

-Okay. Jaké jsou teda třeba

tvoje ambice, jak by měla vypadat ta firma v roce

2030? -No, měla by, měla by být jako firmou,

která bude mít jako před branami,

tak jak říkal Baťa, spoustu lidí,

kteří tam chtějí pracovat, hlavně, jo.

To je taková jako, říkáme tomu strategie presivního

zaměstnavatele, tak taková by měla být a měla by dál

prostě dělat stavařinu hlavně, úplně v pohodě

by měla zvládat zakázky tak, že

zákazník řekne, že chce postavit výrobní

halu a má jenom pozemek, možná ani nemá pozemek

a my ho umíme jako zajistit,

umíme mu udělat jako kvalitní návrh,

pokud je potřeba s architektem,

tak s architektem, věřím, že i bychom měli umět jako

nabídnout jako nějaké provozní

cesty, nebo varianty, tak jako fungovat,

když jsem v tom průmyslu. No a pak to budeme muset

umět postavit, jako to už umíme dneska a myslím

si, že v tom roce už bude jako normální,

že když už jste si to postavili,

tak nám to držte v údržbě, držte to ve své správě,

čímž prokážete, že jste stavěli kvalitně a

my jako budeme moci outsourcovat,

teď říkám z pohledu toho zákazníka,

starost prostě o tu nemovitost třeba

i v širším kontextu bezpečnosti

práce a já nevím co.

-Takže, vznešeně řečeno, posun z pozice dodavatele

do nějakého strategického parťáka pro tu danou budovu.

-Rozhodně, jo, dejme tomu, rozšiřování přidané hodnoty,

protože stavební firma je stavební firma a její

přidaná hodnota je, že z papíru se to stane jako

skutkem a dostane to papír.

-Takže od papíru k papíru. -Od papíru k papíru,

ale to je jako relativně malá přidaná hodnota.

-Hele... -Pro mě teda.

-...jaký to je vlastně pocit chodit takhle po světě

a koukat, tamhle jsem postavil,

tamhle to jsme udělali, jako vlastně

zhmotňovat sny jiných?

-No, hezké to je, hezké to je, je to dobré,

když jedeš tím autem a třeba zrovna dlouho není

o čem mluvit, to asi známe, že prostě, a pak si

jako vzpomeneš, tady jsem jezdil na tuhle stavbu,

nebo tady mám tuhle příhodu, protože my stavitelé to máme

takovéto, že jako ty cesty naše,

někdo je má teda regionální, někdo

je má širší, ty nesou vzpomínky.

Takže, takže možná to není nutně o tom,

že ten dům je růžový, nebo skvělý, skvělý jako

architektonicky, ale je to jako provazování,

takový zpětný steh v tom, v tom životě,

že si jako vzpomeneš,

co jsi zažil. To je, myslím, taky dobré.

-Takové 3D fotoalbum. -Dejme tomu.

-Okay. Teď jsi mi nahrál.

Ty jsi už i v přípravě, a teď jsi to znovu

zopakoval, ty jsi říkal stavitelé. To už,

vlastně já jsem tohle slovo dlouho neslyšel, až

na YouTubu, když jsem začal koukat zase

po delší době na... -Bořka?

-Ne, ne, ne. Bořka stavitele,

to je, děkuju, na toho jsem koukal před pár

lety s prvním klukem, tak to už ne,

ale Adama Gebriana. Tak mě tak napadlo,

jestli někdy natočí o tobě a o tvé firmě nějaké

překvapivé stavby, nebo jestli už máš

momentálně něco, něco v arzenálu.

-Ne, myslím si, že nemáme.

To tak, takhle to není, máme nějaké, teď nevím,

jestli myslíš, že

bych měl říct, že máme nějaké stavby roku

za sebou, tak to jo, ale

myslím, že PETROF Gallery v Hradci je jako pěkná

stavba a dobrá vizitka, ale

to je ambice, myslím si, že pro to další desetiletí.

-Okay. Mně se vlastně líbí, když na to koukám takhle

zpětně, jak, jakou pozici tehdy měly stavební firmy

a jak se za mě možná trochu úplně zbytečně

vytratily zpátky do pozice čistého dodavatele,

jenom dodavatele a vlastně nevím,

jestli si to zapříčinily samy,

nebo jestli to bylo něčím na trhu.

-Mně se strašně líbilo, když se podíváš

jako na první republiku, tak se řeklo,

a tohle to dělal architekt tenhle,

teď mě nenapadá žádné, abych vypadal chytře,

žádné jméno, Liska třeba, Liska, v Kostelci je spousta

staveb od pana Lisky, když se někdo podívá na

Šumná města pana Vávry, tak tam jako

je přehlídka to. A on jako neříká,

to stavěla tahle firma, to jsou prostě,

to jsou stavby těch architektů a já bych řekl,

že architekti trochu vyklidili pozice, jo,

že mně by se strašně líbilo a rád bych jako se schoval,

nebo byl těsně za tím architektem se svou firmou a

jsou takoví architekti, ne za všechny bychom jako

takhle to brali, ale

mně by se to strašně líbilo, kdyby se

tahle ta doba jako vrátila.

-To je zvláštní, že to říkáš, protože já

od toho Gebriana mám v tuhle chvíli

opačnou zkušenost. Ty opravdu význačné stavby,

on říká, tohle stavěla firma stavitele

Pavla Hurycha. -Jo? -Mně by se to vlastně

hrozně líbilo, protože

se vší úctou k architektům, ale mně se vlastně na tom

hrozně líbí, jak zvěčníš něco,

co je jenom na papíře a dotáhneš to zase

k tomu druhému papíru, víš, jakože bez těch

to nevznikne.

Zážeh je i o,

nebo hlavně o inovacích a obchodu, takže ještě

dvě otázky na tyhle ty dvě věci.

Spousta lidí tvrdí, že i jako podle veškerých

výzkumů a průzkumů stavebnictví je jednou

z nejrigidnějších a nejméně

inovativních výsečí trhu. Jak to vidíš ty?

Ty už jsi tady naznačil pár nápadů jak inovovat,

tak co podle tebe je třeba v tuhle chvíli trend,

který stavebnictvím hýbe, nebo jak obecně

ve stavebnictví se prosazují inovace?

-Myslím, že se ve stavebnictví

inovace prosazují těžko.

Vezmi si jenom elektronický stavební deník,

přitom taková blbost

a jaký je prostě ohromný problém to jako dostat

do života, přitom by to pomáhalo, ale prostě tam

zřejmě staří praktici, kteří jsou nějak

jako zvyklí pracovat,

to tomu nedali ještě jako ten průběh, ale myslím,

že stavařina, opravdu stavebnictví

je takové trošku jako přibržděné proti ostatním

oborům a to je jeho výhoda, že, nebo naše,

když si to uvědomíme, že se můžeme koukat

do oborů, které jsou jako před námi, strojírenství,

elektronika,

IT, to jsou prostě obory, které nás můžou inspirovat.

Úplně ne školství, ale tyhle ty a, že

jo, tak hodně se mluví o BIM, když

ta technologie BIM projektování v 3D a pak

jako provázání prostě do třeba té správy a tak,

to bychom taky jako rádi nějak

zachytili tenhle ten trend, tak to dneska je jako

na úrovni normálních stavitelů prostě

sci-fi, nesmysl, hra velkých jako firem,

ale aspoň jako legislativně jsme v poloze,

kdy se už jako o tom mluví, tak se na to bude za chvilku

možná myslet a bude se i konat, jo, ale je to ještě

jako dlouhá cesta.

-Čím myslíš, že to je?

-Tak firmu dělají lidé, obor dělají taky lidé a mají

nějaké zkušenosti. Ta stavařina jako

je konzervativní, jo, myslím si, že

jsou mezi stavaři inovátoři a

idealisti třeba, řeknu, těm padají baráky možná

idealistům, ale

kdybychom asi udělali nějaký jako sociologický

průzkum, tak věřil bych, že mezi stavaři bude,

a zemědělci, bude spousta jako konzervativních lidí.

-To je zvláštní, že se vlastně neprosazují

ani ti disruptoři, kteří s tím chtějí zahýbat,

protože i tady byl člověk, který přemýšlí a vlastně

vyvíjí technologii 3D tisku domů,

mluví se o tom jako dlouho. Člověk by očekával,

že nějaký mladý prostě do stavebnictví skočí

a udělá s tím něco jako Amazon s knihkupectvími,

ale evidentně se to neděje a podle,

protože už jsem z téhle té branže nějakou dobu pryč,

podle mě se to neděje ani v zahraničí moc, že?

-Myslím taky, že ne, nevím, jestli prostě to je

ještě nedotažené. Vím, že teďka jedna společnost

má, bude uvádět na trh robota,

který bude zdít z cihel, jo, a vím, že teda o tom

přemýšlí 10 let, jo, u nás byli fakt před dlouhou

dobou, když jsme se o tom bavili.

Ten robot umí vyzdít rovnou zeď, pokud vím,

umí si všimnout, že v plánu je okno,

ale už asi jako neudělá oblouk, nebo

nenapojí příčku, takže

je to tak, jak to říkají podle mě lidé

z různých oborů. Vždycky stavař řekne, no,

u nás je to jiné, složitější, máme tam

to počasí, to klima a tak, strojař řekne,

u nás je to složitější, protože máme tohle, tohle.

Takže každý máme své složitosti

a nás možná víc přemáhají.

-Poslední otázka, nebo jedna z posledních

otázek na obchod. My, když jsme se potkali,

tak jsme se potkali primárně kvůli obchodování

a tam se zase projevila podle mě tvoje jako velká

prozíravost, protože v momentě, kdy

na trhu bylo ještě relativně

klid, bych skoro řekl, zakázek relativně hodně,

vy jste hodně spoléhali na veřejné výběrové řízení,

tak jsi zavelel, že takhle to být nemůže

a začal jsi budovat aktivní obchod.

Kde ty máš ten dalekohled, že vidíš vlastně jako

do budoucnosti? Protože než jsme něco

společně vybudovali a než jste si víceméně plus

minus z nuly, a teďka jednotlivé projekty

vynechám, si postavili pipelinu příležitostí v řádu

stovek milionů korun,

tak se přesně za tu dobu ta situace změnila,

dneska je nedostatek zakázek a vy jste v situaci,

kdy víte o tom, co se děje v regionu,

vlastně jako dramaticky se podle mě změnila situace.

Tak kam na to chodíš na tyhle predikce?

-Věděl jsem, že bude Covid, věděl jsem, že Putin vnikne.

-Jsi měl červené tlačítko. -To jsem prostě věděl a

pak se to dělá všechno snadněji. Ne, ne,

ne, věděl jsem, co nechceme, jo,

jako já vidím, s čím se naši lidi jako potýkají,

když dělají státní zakázky a mám takový pocit,

že ve státní zakázce jsou důležitější ty papíry

než to, jak je ta stavba hotová,

jak to vypadá, jak je to kvalitní. Takže

na to nemáme lidi, abychom honili papíry,

takže i tohle to jako nám říkalo, musíme se

zaměřit na někoho, koho zajímá víc podstata

toho stavění než ty papíry a k tomu ta vize a ono

tě to tak nějak jako

v té řece prostě ty proudy jako ženou,

když jsi ve správné řece.

-Hele, to je zajímavé. Ty jsi řekl, že ty lidi,

protože dneska se snažíte mluvit s privátními

investory. Fakt je to tak, že ty lidi, ty privátní

investory zajímá víc ta stavba než ty papíry?

Je to doopravdy tak?

-No, myslím, že i privátní jsou někteří už blízko

té státní správě, když budeme mluvit o korporátu,

tak to tam vlastně ty struktury jsou,

bych řekl jako z mých zkušeností,

velmi podobné a taky tam se každý jako sichruje

a pracuje se svými strachy, ale pořád ještě

jsou firmy a my se snažíme se ladit na firmy,

jako jsme my, aby to dobře fungovalo.

Vzpomínáš, že jsme pojmenovali rodinné stříbro

a takže, takže není to jako

úplně celá ta skupina, když to má IČO,

takže to je náš zákazník. Snažíme se i v tomhle tom

jako pracovat tak, aby to bylo jako harmonické,

abychom si, abychom se jako dobře pochopili,

dobře na sebe naladili a ta stavba, aby její průběh

byl jako v pohodě a to chceme, jsme

stavební firma pořád jako.

-Možná abychom to zakončili dneska nějak pozitivně,

já musím říct, že dost trpím,

když chodím po světě a koukám na to,

co se dneska staví, čímž neříkám kvalitu,

ale vlastně jako trvanlivost těch staveb,

jo, protože spousta věcí se dělá

čistě na byznys efekt, což je v pořádku,

ale když se podíváš na to, co stavělo se před 100,

150 lety a dřív a pořád to tady je, tak si říkám,

jestli to, co stavíme dneska, se staví na 50,

nebo 150, nebo 500 let a spíš jako tenduju k těm

50 letům, dá-li pánbůh.

Když třeba jako potenciální tvoje rodinné stříbro,

když jako investor soukromý budu přemýšlet nad tím,

že bych se zvěčnil do nějaké administrativní výrobní haly,

do headquarteru vlastní budoucí rodinné firmy

a chtěl bych to stavět pro další generace,

jak bych teda vlastně měl si, nebo na co bych si

měl dát pozor, aby mi

na tom mém draze koupeném pozemku a draze zaplacené

stavbě nevyrostlo něco, co budu muset za 15,

20 let opravovat, nebo nedejbože

strhnout a postavit znovu?

-No, já myslím, že

tady je, v takovémto záměru je důležité si najít dobrého

architekta, nebo víc, nebo víc architektů,

udělat si architektonickou soutěž. Ono to vypadá,

že to jsou vyhozené peníze, ale právě tam jsou ty,

tam je ta největší hodnota pro mě jako stavařsky

a do toho života, jo. Architekt je zvyklý

přemýšlet o tom a ptát se na to,

jak to bude vypadat za 10 let, za 20 let,

za těch 40 roků atd. Takže pro mě ta profese

je jako strašně důležitá a je velká škoda, že lidé

v tom a firmy v tom přemýšlení,

jak něco postavit, ten krok jako tohohle toho,

tuhle roli překračují a jdou rovnou za stavařem,

který to perfektně postaví. Ono to nespadne,

ale možná tomu chybí nějaký přesah,

nebo nějaké jako vazby

do toho života za 10, 15 let.

-Tak ti přeju, ať na těchhle těch stavbách,

které přesah mají, máte co nejvíce cedulek,

virtuálních i skutečných. -Děkuju, děkuju.

-Kdybys to dnešní povídání měl shrnout do dvou,

tří vět, kdybys z toho vydestiloval nějaké svoje

moudro třeba v rámci oblasti toho předávání firmy

na management, co by to bylo?

-Já jako nevím, jo, ale asi bych možná řekl,

že

často litujeme toho, co jsme neudělali a

když někdo má tu chuť, nebo už ho to třeba nebaví,

nebo, nebo neví jak dál, protože prostě už všechno

vyzkoušel, tak podívat se do firmy, kdo je šikovný,

měl by nějakou energii a začít se s ním o tom bavit

a prostě té své firmě pomoct tím, že se sám jako umenším.

To by se mně zdálo, že by mohlo být taková esence.

-Tak děkuju moc a držím palce,

ať se to u vás daří. -Děkuju, taky.

-Tak jo, to byl Pavel Hurych ze stavební

firmy STATING. Doufám, že jsme vám ukázali jednak,

jak vystoupit s grácií z firmy a nebýt

úzkým hrdlem.

Doufám taky, že jsme vám ukázali trochu víc ze

stavebnictví v současné situaci a pokud se vám tahle

ta epizoda líbila, tak jsme svoji práci

s Pavlem udělali dobře. Určitě nám dejte like,

dejte odběr, o epizodě určitě řekněte všem svým

známým, protože, a to tady říkám skoro každou epizodu,

bez toho se o nás svět nedoví, tak

už to prostě funguje. Mrkněte se i na moje webové

stránky, www.martinhurych.com/zazeh,

kde uvidíte nejenom tuhle, ale i všecky

ostatní epizody. No a mně už nezbývá,

než jenom držet vám palce a přát úspěch, díky.