Stojíte před výzvami v B2B podnikání a hledáte

úspěšné strategie? V Zážehu s Martinem Hurychem

najdete odpovědi. Každý týden Martin rozebírá

problémy ve strategickém managementu,

moderním obchodě, inovacích a budování

angažovaných týmů. I dnešní epizoda vám odhalí,

jak posunout vaši firmu na vrchol trhu a udržet

si tuto pozici dlouhodobě. Připojte se k nám,

poslechněte si příběhy úspěchu a získejte

praktické rady, které nastartují vaše podnikání.

Překonejte překážky s Martinem Hurychem

a dosáhněte úspěchu.

Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle,

tohle je další Zážeh. Ještě než začneme s dnešním

tématem, tak bych rád vás poprosil o laskavost

už tradičně. Pokud se vám líbí to, co v Zážehu dělám,

pokud se vám líbila nějaká epizoda a pokud nechcete,

aby vám příští epizody unikly,

tak hned teď, abychom na to po epizodě

nezapomněli, dejte odběr, anebo aspoň like.

Vyhrajeme oba dva, mně pomůžete dostat se skrz

algoritmy sociálních sítí a vám žádná epizoda

už neunikne a pro nás oba já dokážu zvát ještě více

takových skvělých hostů, jako jsou

dneska ti mí dnešní. Dneska jsem si pozval dva

bratry Medkovi, Daniela a Jakuba, dobrý den.

-Dobrý den. -Dobrý den.

Oba ze společnosti Briklis.

Daniel funguje jako obchodní ředitel a Jakub

jako technický ředitel. Souhlasí,

-zapomněl jsem na něco? -Přesně tak, nezapomněl.

Super. Než začneme s byznysem,

-Vy jste bratři. -Jo.

Říká se to.

Řekněte mi, co byste

chtěli za bráchovu vlastnost a proč.

Asi takový ten všeobecný rozhled,

že být takový ten všeználek,

co všechno ví, všechno zná a do všeho umí mluvit.

Dík.

Protože já jdu za tou svojí věcí, ten svůj,

nechci říkat úplně tunel, ale to, co mě zajímá,

za tím si jdu a takové ty věci kolem,

nechci přímo říkat jako politika,

nějaké sporty a tohle, tak jako to tak jako je,

ale až tak mě to jako nebere, ale u Jakuba vím,

že když navážu na fotbal, tak zná hráče,

když navážu na formule, tak ví, kdo tam jezdí,

když navážu na politiky, tak vím, že támhle

ten volí támhle do toho.

To je super vlastnost, kterou se může člověk

hodně studiem asi dohnat, ale na to není čas.

-Okay. Jakube? -Já to mám zase právě

naopak, protože čím víc toho člověk sleduje,

tak tím víc je rozptýlený a já jsem flink teda jako,

jo, to musím popravdě říct, takže nedokážu úplně jako

dotahovat ty věci A1, jo, jak se říká, ale snažím se,

snažím se, ale

to zase Dan, ten to má jasné a prostě

jak to neskončí, tak to nikdy neskončí

a jede to furt dál, ale pro mě to skončí

-ve tři čtvrtě už, jo. -Já jsem, chlapi,

doteďka žil v tom, že technický ředitel

by měl dotahovat věci do konce.

Jo, jo, je to tak, je to tak.

Okay. Já jsem říkal, že oba děláte ve společnosti

Briklis a protože to je trochu specifický

obor, tak pojďte představit Briklis někomu,

kdo nemá absolutně představu o tom, co děláte.

Pojďte představit Briklis mému patnáctiletému synovi.

No, výzva, začnu asi rovnou Brik-lis,

což znamená briketovací lisy,

víc jak 30 let se živíme, nebo vlastně vyrábíme,

vyvíjíme briketovací lisy do všech možných oborů,

ať je to truhlářství, dřevozpracující průmysl,

automotive, slévárenství, odpadové hospodářství,

papírenský průmysl atd.

a v podstatě se to dá shrnout tím,

že pomáháme firmám nakládat s jejich odpadem, s tím,

co vlastně končí vzadu na hale, ať je to nějaký

prach, ať je to nějaký bordel,

ať jsou to kovové špony, ať jsou to dlouhé

chuchvalce čehokoliv, tak se to snažíme nějakým

způsobem zpracovat do nějaké uchopitelné formy

tak, aby to tomu zákazníkovi nebo tomu

klientovi přineslo nějaké benefity, aby se

zhodnotil ten odpad nějakým způsobem,

aby ušetřil v té výrobě, aby to byla čistší výroba,

aby i pak to následné zpracování toho odpadu bylo

zajímavější už nejenom pro toho zákazníka,

ale i pro toho, kdo si ten odpad odveze,

nějaké skládky, slévárny atd.

-Okay. -Přesně tak. -Nevím, nevím,

jestli to patnáctiletý syn pochopí, ale...

Takže, takže vlastně zpracování odpadu z výrob.

-Je to tak, jo? -Tak, tak, tak, tak.

Vy jste tady říkali různé materiály.

V tuhle tu chvíli

ta nosná linka je směrem k jakému materiálu?

Automotive a kovy,

je to, jde to tak ruku v ruce, nějaký rok

je silnější pro dřevozpracující průmysl,

nějaký rok je silnější pro ten automotive, pro ty kovy,

teď je to jak situace, jaká je ekonomická a tím,

že padlo loni trošku stavebnictví a ten

dřevozpracující nebo truhlářství je na to dost

úzce napojené, dělají se málo, míň se staví,

míň se dělá kuchyní, míň se dělá nábytku a

to je ten náš směr, kam my potřebujeme

a to trošku teďka upadá, možná to zase trošku jako

jde nahoru, ale

to strojírenství, ač se říká, že taky jako

úplně neroste, tak ale ty firmy se zaměřují na to,

co produkují a jak ušetřit a zefektivnit tu výrobu,

což je vlastně to, že dokáží recyklovat

ten odpad, co vlastně vygenerují.

Takže pro nás je každá krize jako zajímavá situace.

Ne v období krize, ale chvilce po ní.

V období krize začnou všichni přemýšlet,

co s tím bordelem

a na konci krize máme zakázky.

Okay. To je pozitivní. Jedním z asi dvou až tří

témat, která tady dneska probereme, je vlastně,

jak se prodává řešení a jak se vyvíjí řešení v tomhle

tom kontextu, protože na to určitě narazíme

a už jsme na to narazili v rámci tady small talku

před natáčením.

Kdo ve firmě velí, obchod, nebo technika?

No, jde říct ruku v ruce?

Asi taky, ale samozřejmě asi ve dvou aspektech

standardní výroba nebo standardní produkce,

tak určitě obchod. Ten udává, že jo,

co se prodá, to se vyrábí, to se upravuje a

ve vývoji to zase máme trošku naopak,

že vlastně ti technici vlastně tlačí ta nová

řešení, nové nápady a ty se snažíme pak přetavit

přes marketing, přes obchod do nějakého prodeje, takže...

Ale řekl bych, že jdeme tím správným

směrem, že jako nevyvíjíme výrobky,

které si myslíme, že by bylo fajn mít,

ale většinou jakoby se snažíme naslouchat tomu

trhu, že když máme velké portfolio strojů,

ale tak máme víc zákazníků,

kteří třeba chtějí něco, co my úplně nemáme,

nebo někam, kam ty stroje nedokážeme nasměrovat,

tak si řekneme, hele, to už je po desáté,

co to řešíme, tak pojďme se nad tím

zamyslet a vyvineme na to nový druh stroje,

inovovaný stroj, to už je jedno,

ale v podstatě ten náš vývoj,

ty naše inovace jdou furt ruku v ruce

s tím požadavkem trhu.

Já jsem se jenom pousmál, protože my si v konstrukcích

už uděláme srandu, že máme 297 standardních

typů strojů, takže jenom...

-Cože, 4, ne? -Ano, a jsme u toho.

K tomu se dostaneme, protože to je přesně ono,

kde končí sériovka a začíná vývoj na míru.

Mě v tomhle kontextu ještě napadlo, jak často brácha,

šéf technik, nadává bráchovi, obchodníkovi,

jakou kravinu do firmy zase přinesl?

No, ani ne tak bráchovi

jako ostatním obchodníkům, ale to je vždycky taková,

já bych řekl, že to je vždycky reakce

každého tak nějak jako

technika, protože ten to vidí z jiného pohledu

to vidí, že jo, ale tak jako když člověk

se koukne na tu druhou stránku, že, ano,

musíme to udělat, abychom to prodali,

tak prostě jasně, tak jdou emoce stranou

a fakt se to udělá jako, ale málokdy si myslím.

Já si myslím, že to je jako tím,

jak některé ty složitější projekty se řeší od začátku

ruku v ruce, málo se střílí, bych řekl,

od boku, když je to něco složitějšího,

tak už jsme s tím tak nějak všichni na stejné jako

vlně naladění prostě a už se jako...

Já abych to nějak uvedl, tak už tady zazněla

informace, že děláte hromadu materiálů,

nebo materiálových skupin, protože i v rámci těch

materiálových skupin je hromada kovů a hromada

velmi pravděpodobně dalších parametrů,

se kterými se musíte vypořádat.

Pro naše posluchače a diváky je určitě důležitá

informace, že se bavíme o globálním hráči,

protože Vy dodáváte vlastně po celé planetě,

k tomu se taky můžeme určitě dostat. Zaznělo tady,

že obchod vidí 4 hlavní stroje a konstrukce už vidí

200 plus něco, 270 plus. Kde teda začíná sériovka,

nebo respektive kde končí sérovka

a začíná vývoj na míru?

Tak já řeknu obchodnický pohled.

Sériovka končí

u těch strojů pro truhláře, pro ty, kde to je jasné,

kde to je prostě stroj támhle do rohu dílny,

tam sypejte všechen bordel z truhlárny

a tam prodáváme standardní, dá se říct, ucelené řešení,

které nemusíme nějakým způsobem dodělávat.

Jasně, najdou se občas projekty,

kde to prostě je potřeba trošku

jako doladit konstrukčně, ale tam končí ta sériovka.

A to řešení na míru začíná všude jinde.

Jakmile to jsou kovy, tak dost často,

dost často je to přímo řešení pro toho

konkrétního zákazníka.

Jo, je to dané tím, že jsme v automotivu,

je to dané prostorem těch firem.

Přece jenom ti truhláři úplně jako ne každý řeší

to místo, ale v tom automotivu je to jasně

nalajnované, kór když se pak musí člověk vměstnat

do nějaké haly s CNCčky prostě a nedejbože,

aby zákazník posouval CNCčko atd., takže jako tam

už to začíná, ale

standardní stroj jasné, ale i pro obchodníka

je prkotina, jasně, přidáme druhý senzor,

no problem, jasně, jo. Pro nás je to trošku jiný

typ, jo, protože už to není standard,

není pro to standardní příprava,

je za tím nějaká elektrikářská práce,

softwarová práce, konstrukční práce,

někdo musí udělat nějaký držáček,

někam něco umístit, ten to musí nakreslit,

jak to zapojit, ten to musí oživit

a je za tím proces prostě 5 lidí a to jsme přidali

senzor, jo, takže jako standard a standard, no.

Je to asi jako, nevím, fakt jako do auta si teďka

dát třetí ostřikovače prostě, no, tak pohoda.

-To ti prodám. -Jo, já vím.

Jestli jsem dobře pochopil, tak ta Vaše

mezinárodní distribuce je partnerská síť.

-Je to tak. -Pojďte mě zasvětit

do toho, jak funguje vlastně prodej na míru,

nebo výrobky na míru přes partnera,

protože standardně s tímhle tím má spousta firem,

i které mají vlastní obchodníky, nechci říct

úplně problém, ale jsou tam právě tahle

ta pošťuchování mezi obchodem a konstrukcí a

hromada věcí okolo, naceňování a co se teda

vlastně bude, co bude předmětem té dodávky.

Když do toho vřadím ještě další entitu,

jak to funguje, jakou máte zkušenost?

No, je za tím spousta práce,

spousta komunikační práce, ale nebylo tomu

takhle vždycky. Dost často, protože abych to uvedl

na začátek, 50 až 60 % naší produkce jde do Německa

našemu německému partnerovi a ten to prodává

dál po celém světě, je to i 50, 60 % našeho

obratu ruku v ruce a ten německý partner

má další dealery, partnery v Anglii,

v Portugalsku, ve Španělsku,

takže je to ještě o to těžší, že my vlastně

jdeme přes x hráčů, ale

já si myslím, že se to zlomilo tak 3,

4 roky zpátky možná, že do té doby to šlo,

jakože se snažili prodávat typizované stroje,

protože to šlo, ale pak pochopili a v tom

našem za české hranice už vysoce konkurenčním

prostředí, že tohle bude asi oříšek,

protože už se to z toho stává cenová tvrdá válka

a ty stroje jsou víceméně jakoby stejné

ty konkurenční, v uvozovkách stejné,

furt dělají brikety a je jedno, co do toho

sypete a teď je ta výhoda v tom, už se mi to potvrdilo

asi třikrát od těch koncových dealerů,

že prostě my dokážeme nabídnout to,

co ta konkurence jako neumí, anebo

nechce umět, že prostě,

dobře, ten dopravník, co mám v katalogu,

mi nevychází, no, tak si prostě vyvinu nový,

že jo, vyvinu nový a my na to tu sílu,

tu konstrukci máme, že prostě dokážeme fakt

to řešení přenést přes ty naše dealery až k tomu

zákazníkovi, ale samozřejmě záleží na tom koncovém

dealerovi, jestli ten chce a vidí ten stejný směr jako

my, že buď se tam snaží nacpat prostě standardní

stroj a, okay, tak to usmlouvám na slevách,

anebo že tomu zákazníkovi chce nabídnout to řešení

a to je krásně vidět zrovna v Anglii, kde máme

třeba zrovna ten projekt Airbus,

který jste zmínil v přípravě, tak tam prostě

ten člověk, co to prodává v Anglii,

tak tohle to moc dobře chápe a snaží se vždycky

nabídnout něco navíc tomu zákazníkovi nebo něco

oproti té konkurenci, co prostě konkurenta

nenapadlo v tom výběrovém řízení,

ale jeho jo, je to prostě šikovný člověk a on to pak

přenese na nás. Hele, nabídl jsem tady tohle

to, potřebuju k tomu nějaký layout,

nějaký render, trošku se nad tím ještě zamyslet.

My hodíme nějaký návrh, on to zase prokonzultuje,

funguje to, ale je to na dlouhé lokte a fakt

záleží na tom konečném obchodníkovi,

aby byl jako dobrý a šikovný a měl to stejné

myšlení, jako máme my.

To znamená, jak je rozhozená zodpovědnost

za obchod po tomhle tom řetězci? Vy se staráte

víceméně o své partnery, nebo máte i vlastní vlastně

koncové zákazníky, dalo by se říct?

Taky, těžko střelit procento,

-tak 50 na 50 možná bych i řekl. -Já bych taky

-to tak viděl asi, no. -Jo, i ten zahraniční

prodej máme dokonce víc zákazníků,

třeba teď akorát řešíme asi čtvrtý, čtvrtý

krok do Bosch Čína v Číně, kde už jsme dodali

4 stroje postupně a teď se řeší zase vybavení

nové fabriky a to je napřímo a samozřejmě

je to Čína, takže tam jako nemůžete sednout

do auta a dojet tam, ale je to zase

spousta komunikační práce, ale jako funguje to, no.

To znamená, standardním nástrojem je nějaký e-mail?

E-mail, teďka Teams samozřejmě od Covidu,

to je velký pomocník a telefony, no.

Akorát tam je 7 hodin rozdíl, takže si člověk musí

vyhradit buď ráno nebo večer.

Dobře fungující partnerská síť je tak trochu jako

svatý grál pro spoustu

menších firem, protože evidentně napákuje,

nebo může, má šanci napákovat moje obchodnické

schopnosti. Jak se dobře vybírá partner?

Blbě, blbě. Je to,

až někdo přijde s tím, jak dobře vybrat partnera,

tak jako mu asi utrháme ruce, protože to je dobré,

když chcete jako vlézt na nový trh nebo nějaký trh,

který jako tak jako obstřelujeme,

že občas tam něco dopadne, ale chtěli bychom tam někoho

stálého, tak je to prostě furt jako o štěstí, no,

že prostě ho potkáte na tom správném místě

někde na veletrhu a

on k tomu je a prostě najednou to funguje.

Hlavně to musí být fanoušek a zapálený do toho,

-protože pak... -Musí tomu věřit, no.

Na začátku je to vždycky velké oči, ale potom zápal

pomalu upadá, že jo, a není to jako většinou

na první dobrou, no, takže, ale jinak s německým

partnerem si myslím, že jsme historicky měli

velké štěstí, že jsme ho jako,

nebo že on si nás našel respektive, jo,

takže před těmi 20 lety a

asi zaplať pánbůh za něj teda, takže jako...

No, to jo.

Když se přeneseme do techniky, my už jsme

si tady u kafe před natáčením povídali,

že když chodím

firmami, které dělají podobné věci jako Vy,

a teď nemyslím zrovna lisy na brikety,

ale řekněme strojní konstrukční práci

na zakázku, tak velmi často vidím, že se tam někde

povalují virtuální brýle,

ale myslím, jako doslova povalují a málokdy vidím to,

co jsem viděl na obrázku u Vás.

Pojďte mi popsat, jak vlastně virtuální

realita Vám pomáhá v konstrukci.

Protože, pardon, to, co jsem viděl v přípravě

u Vás, tak to jsem vídal tak maximálně

v Čechách na marketingových brožurkách.

Jo, je to tak.

Já začnu úplně od začátku, začnu, jak to,

jak to je, ale u nás se taky dlouho válely

ty brýle a myslím, že spousta

firem to má stejně. Spousta firem v boomu

virtuální reality prostě, jo, necháme si udělat

aplikaci na míru, řešení na míru, všechno,

my to udělali taky, stálo to nějaké peníze,

bylo to na dotace, projekt skončil,

zůstane aplikace, zůstanou brýle,

aplikaci firma nedokáže udržovat

a zůstanou ty brýle. Tak jsme pak chvíli hráli

Boeing, skákali jsme z mrakodrapu na poradách

a to bylo všechno a tak nějak jsme se,

a mě to nadchlo v tu chvíli, já jsem

do té doby vlastně virtuální realitu bral

jako mimo obor prostě, jo, dobré, ale to se přežene,

ale mě to v tu chvíli nadchlo. To bylo jediná

výhoda, jedna z těch výhod té spolupráce s tou firmou

komerční, kde jsme si to nechali dělat ten

projekt, a tak jsem pak ty brýle vzal a říkám,

zkusíme to sami, ale musíme najít mnohem

jednodušší způsob, jo. My jsme konstruktéři,

kreslíme v CADu a drtivá většina těch firem je ten

problém právě ten CAD převést někam

do té virtuální reality. Ano, necháte si to někde

udělat za nějaké peníze, tam sedne člověk, já nevím,

jestli se tomu říká virtuální grafik,

nevím a překreslí vlastně váš stroj do ploch

a udělá z toho nějaké hezké obrázky a pohyby, animace,

kdo ví, cosi.

A my říkáme, no, to je fajn a to byla právě

jedna z nevýhod, která nám se ukázala v tom projektu,

kdy my jsme to udělali a než jsme za půl roku došli

na konec toho projektu, tak jsme měli stroj,

který jsme za ten půlrok vylepšili,

zupdatovali, prostě úplně jiný facelift jsme

mu udělali, tak jsme měli super,

super aplikaci stroje a my jsme ji nechtěli

ukazovat, protože bychom ukazovali něco starého,

na co jsme jako úplně nechtěli. Tak říkáme,

a to je právě ta chyba a zase další peníze do toho

investovat, atd., tak ty firmy moc nechtějí.

Ono je to poměrně jako drahé, nevím,

jak dneska, vůbec nemám jako představu,

v té době to bylo přes, já nevím, statisíce prostě,

jo, a dneska jsme tak daleko s nějakým řešením,

že dokážeme převádět na klid, na tři kliknutí,

já tomu říkám, modely, v podstatě něco

kreslím v CADu, řeknu, hele, podívám se v brýlích,

nasadím brýle, třikrát kliknu myší

a od minuty do 10 minut si prohlížím malé díly,

velké sestavy, procházím se linkami,

halami, jak potřebuju. Takže jsme si našli jakoby

takový vlastní setup toho, jak toho docílit,

všechno je to pomocí nějakých komerčních

nástrojů, nepoužíváme žádný vlastní vývoj, nic,

šli jsme cestou nějakého komerčního tak,

aby to bylo udržitelné dlouhodoběji a teď nás

to stojí, plácnu, 1 000 dolarů ročně nás

to stojí ty softwary, takže v podstatě v porovnání

s tím předchozím projektem jako je to úplně jako nic.

-Za hubičku. -Je to za hubičku, no.

A v podstatě my jsme schopní, nebo já osobně

třeba mám čtyřikrát, pětkrát týdně ty brýle

na hlavě, procházím si nějaké projekty,

nebo se jenom kochám ve finále, kouknu se prostě,

jak to vypadá ve virtuálce, jasně, tak se podívám,

super a jedeme dál, no. Takže jako teďka máme

ten převod a snažíme se teďka udělat nějaké

prostředí k tomu atd.

Nevýhoda našeho řešení samozřejmě je hardwarová

náročnost, my neoptimalizujeme ty díly,

co převedeme, protože ten software je dokáže zpětně

synchronizovat, jo, a to byl právě ten problém,

co nedokáží ty společnosti, které to jenom předělávají,

tak nedokáží pak zpětně vzít, když ten

konstruktér něco upraví a změní,

tak to není tlačítko aktualizovat,

ale je to, ne, to musí zase grafik jít

a znovu to udělat. My dáme aktualizovat,

tlačítko aktualizovat a celé se to promítne a celé

se to zaktualizuje, takže z tohohle pohledu

je to za nás jako super řešení a právě to navazuje

i na ty projekty, začínáte se zákazníkem

na verzi 1, končíte na verzi layoutu 30 a

vlastně, kdo by to furt dělal,

jo, takže prostě přijde zákazník,

já bych chtěl dopravník tady,

no a kdyby koukal na virtuálky, tak jasně,

dáme dopravník, aktualizovat a je to tam.

Takže to je jakoby naše hodně silné jakoby to řešení.

K využití VRka v obchodě se ještě určitě dostaneme.

Dá se vyjmenovat pár

opravdu jako velkých

benefitů pro konstrukci, protože to, co já vidím, je,

proč já bych potřeboval, a teď to hodně zjednodušuju,

jo, proč já bych potřeboval virtuálku,

když já se v těch výkresech vyznám,

já to v tom CADu vidím, tak proč bych ještě měl

-někde něco renderovat? -Jo, to jsem opomněl,

já jsem trochu utekl od toho tématu,

ale je to tak. Já jsem to připravoval teďka

na průmyslovku nějakou prezentaci a říkám,

když přešlo z 2D na 3D, tak jsme z toho byl všichni

paf, ty jo, wow, konečně si s tím můžu jako otočit.

No a teď ta virtuálka přináší další vněm, jo,

jestli 4D, 5D, nevím, nevím, dál,

ale v podstatě je to prostorový vněm,

jo, to mi vlastně monitor nedá, jo,

takže můžeme mít monitor, jak chceme velký,

čím větší je a čím menší zařízení na něm kreslím,

tak to zařízení je obrovské, ale potom

když ho člověk dá do virtuálky,

tak pak jsou takové ty komiksové,

nebo takové ty vtipné fotky z porad,

jak se konstruktéři s elektrikáři plazí pod

stolem, protože ztratili pojem o té velikosti

a to zařízení je tak malé, že je velké jak stůl

a hledá tam někde kabel.

Protože ho musí vést někde dole

na takovémhle velkém stroji. -A tak, takže jako

potom je to jako vtipné z tohohle pohledu

a tohle to si myslím, že je ten pro konstruktéra

nebo jakéhokoliv

architekta, technika, designéra, mít možnost

si to zobrazit 1:1 v nějakém reálném měřítku,

projít si tím, otočit si tím, rozebrat si to,

kouknout se někam, kam se ten CAD těžko směřuje,

to jsou různé řezy, když se chci podívat

do nádrže třeba nějaké hydraulické,

tak tady prostě strčím hlavu a koukám,

jasně, v CADu taky, ale musím to rozřezat

prostě, ale nepromítnu se skrz ten objem, jo,

takže, takže je to takové jako náročnější.

Takže to je jako za mě největší benefit,

je ten nový pocit toho vněmu a je to, říkám,

je to stejné, kdo to zkusí, tak je to stejné,

jako kdo přecházel z AutoCADu do nějakého

jakékoliv CADu prostě, to jako je, za mě je to jako

největší benefit toho, proč by to konstruktér nebo

designér měl používat.

Má to i nějaké hmatatelné efekty ve smyslu, já nevím,

děláme to efektivněji, líp na první dobrou,

-rychleji a tak? -Já jsem puntičkář.

Doteď, nebo doteď, dlouho historicky jsme

ve firmě kreslili, samozřejmě důležité součásti

jsme poskládali v CADu, všechno, ale v přírubě

s 16 dírami byl jeden šroub atd. atd., ne,

teď tam jsou všechny, protože já vždycky říkám,

ta virtuálka bude vypadat hnusně,

dokud bude neúplná, jo. Prostě virtuál,

vlastně cokoliv ve virtuální realitě musí

být ideálně 1:1 skutečnosti, jinak to vypadá

prostě hnusně, málo detailů atd.

a čím víc detailů, tím je to hezčí a ano,

čím víc detailů, tím je to náročnější na ten

hardware, ale to je to omezení jakoby

to naše a obchodu atd., proč je to složitější

to použít. Nemáme to jenom v těch brýlích,

máme k tomu vždycky nějaký počítač,

ale to nám jako nevadí, ty benefity ostatní jsou

pro nás jako převažující, že ten počítač prostě máme,

a tak to tak je. Takže nám to občas zpřesnilo nám to

ty modely těch strojů, jo. Teď jsme třeba nakreslili

hydraulické hadice, ty se vůbec nekreslily u nás

prostě, tady je koncovka, koncovka na montáži

se naměří, cvak, cvak, hotovo, teď je kreslíme.

Příští rok budeme kreslit už kabely

a už nám chybí jenom elektrické rozvaděče,

takže jinak máme všechno 1:1 u nových strojů.

Samozřejmě staré stroje neopravujeme,

snažíme se ty nové, co updatujeme atd.,

tak se snažíme je teďka už jako kreslit úplně

jako A1. Ano, je to náročnější na cokoliv

dalšího, ale potom je to pro toho,

kdo potřebuje z toho udělat hezký obrázek, virtuálku,

rozšířenou realitu, ve finále pěkný render

pro zákazníka nebo něco takového,

tak je to připravené a je to prostě hned,

nemusím pak týden dodělávat po konstruktérovi šroubky

a matičky a takovéhle věci, no.

Ona je to jako banalita, já to říkám na těch

šroubkách, protože to vím, že drtivá většina

konstruktérů nekreslí, samozřejmě v automotive asi

jako to kreslí, ale těžko říct.

Taky jsem je nekreslil.

Taky jste je nekreslil, tak to taky znáte, takže,

takže je to takový jako, jasně, pro konstruktéry jsem

s tím otravný, ale oni už si na to taky

tak zvykli, že je to pro ně jednodušší na začátku,

než potom když je někdo žádá, hele,

dodělej tady prostě ještě i tohle a dodělej ještě

tohle, tak jako jsme se jako nastavili všichni

v tom, jakože teďka ty nové věci děláme jako co nejvíc

v té realitě. Takže máme, tipnu si, tak 90 % vůči

skutečnosti, tak máme v modelu,

takže už se blížíme aspoň k nějaké formě digitálního

dvojčete v tom CADu, sice neživého,

ale aspoň co se týče dílů a tak.

Ony to jsou jako hloupé šroubky,

ale to je ten rozdíl, jak se říká, obrázky

prodávají a dřív to bylo, jakože dostal zákazník

hezký okótovaný layout, možná už i ve 3D,

tak jako wow, super, ale teď když dostane prostě

super realistický obrázek ještě vmístěný do té jeho

haly, tak ten, nastává ten wow efekt a fakt

už jako ve dvou projektech nám to jako naklonilo

tu váhu k nám, že si řekl jako, ty jo,

tak ti to asi berou vážně, asi vědí, co dělají,

a u toho jednoho jsem si jistý,

že tak jako když to dám do procent,

tak 15 % té náklonnosti zákazníka nám to přineslo

fakt to, že ten obrázek byl hezký,

že ten render byl realistický, to,

že tam někdo dal ty šroubky, ty hadičky

a tohle a to vlastně ústí v to, že my ten

projekt nakonec třeba dostaneme díky v uvozovkách

blbému šroubku.

Jo, je to jako přesně, no, jako ty obrázky musí být

hezké a i tím, jak se obměňují ty generace

v těch firmách, tak jsou vlastně často

u kormidel mladší a mladší lidé.

-Tam je to taky, no. -A tam je to jako hodně

znát, jo, protože pokud přijdete támhle s tabletem

a lítáte tam v rozšířené realitě s modelem u stroje,

tak hned si fotí vás, jak vy tam lítáte a pak

chtějí ty fotky, které vlastně naděláte vy a tak,

takže jako jsou do toho, je to víc zapálí,

víc je to chytne a dneska ti lidé jsou zvyklí

konzumovat prostě obecně jako obsah prostě a hezký

obsah, jako na ošklivé věci nikdo nekouká, takže...

To skoro vypadá, jako kdyby už vůbec

nešlo o ty brikety.

Jo, ono ve finále ani o ty brikety, já nevím,

-jestli o ně jde. -Ale jo.

-Nějaký benefit mají, ale... -Znamená to, že

obchod dneska chodí už v kufříku s virtuálními

brýlemi a prodává ve virtuální realitě?

No, popravdě ještě ne, ale je to cíl.

Chtěli bychom se tam jednou asi jako dostat a možná,

že to třeba i jednou v nějakém horizontu 10 let

bude jako normální a vyžadováno, já nevím,

ale ještě furt jde o ty brikety teda a o to,

co ten stroj teda přinese, ale to pozlátko jako

umíme udělat hezké. A určitě je ten benefit

velký v tom, že když zákazníkovi nabízíte velkou

nějakou linku, kterou si horko těžko

představí i na tom papíře hezky nakreslenou,

tak nasadit mu na hlavu brýle bez jakýchkoliv

technických příprav, aby už to prostě bylo hotové,

nasadím brýle a jedu a teď najednou se objeví

v místnosti, jako je, dobře, 10 x 5m,

jsme v podcastu,

která je plná nějaké technologie,

tak si to hned jako představí líp a dokáže

si to jako projít a teď můžete se tam objevit

třeba dva v tom prostoru a vysvětlit mu, hele,

tady je tohle, támhle to, tady padají brikety,

sem sypete materiál, tak si myslím,

že ten benefit je jako velký,

anebo jako na výstavě zase přijdou taky

zákazníci a takovéhle jako monstrózní technologie

si tam nevezmete, samozřejmě máme tam ten

nejmenší stroj, ale zákazníkovi nabízíte

největší stroj, tak je dobré si to nasadit

na hlavu a podívat se do toho.

Tam jako ten plus vidím velký.

A čím hezčí obrázky a hezčí je ta příprava,

tak můžeme mířit na ty netechnicky vzdělané

lidi, kteří jsou samozřejmě pro nás ti nejdůležitější.

Ten decision maker, který prostě musíte

ho ovlivnit hezkým obrázkem a zajímavou cenu, no.

Ani ten nový ve finále třeba ani neví,

kde ten kout v té fabrice je, ale tím,

že mu ho nakreslíte a ukážete mu,

takhle se ten kout změní, prostě na nějaké animaci,

v renderu, cokoliv, tak prostě, jo, to je dobré,

jo, ale jako on si to třeba nedokáže jako úplně

představit, ale to jako neznamená,

že to je špatně, jo, samozřejmě.

Předpokládám, že tohle je, a myšleno velmi pozitivně,

tohle to pozlátko na konci toho,

řekněme, prodeje řešení, vizualizaci, že já jako

amatér si to dokážu představit. Co tam je dál,

co Vás dělá úspěšné v prodeji řešení na míru?

No, to řešení na míru.

-Vymyslet to řešení. -Vymyslet to řešení,

-no, je to... -Když byste to měli možná

trochu abstrahovat od Vaší firmy a měli byste dát návod

lidem, kteří s tímhle tím mají problém a vlastně

permanentně se baví jako technik s techniky, jo,

Vy jste tady říkali, pro nás nejdůležitější

je byznysový člověk, decision maker,

spousta mých klientů a posluchačů tady tohohle

toho podcastu

jako tuší, že někde nějací decision makeři jsou,

ale díky tomu, že jsou to z pozice

inženýři nebo technici,

tak se těchhle těch lidí,

nechci říct, úplně bojí, ale lepší slovo mě nenapadá,

jo, je tam takový ostych vůbec mluvit s někým,

kdo nerozumí mému jazyku, já nerozumím moc tomu

jeho jazyku, chápu, že obrázek může

být jedna cesta. Co tam máte dál,

abyste dokázali tyhle ty lidi přesvědčit?

No, my, když vezmu nějaký klasický projekt,

tak není tam jeden člověk, který stojí jakoby

na té druhé straně toho hřiště, ale ve výsledku

je to, ať je to od operátora,

co tam vozí ty vozíky, pak je to nějaký vedoucí

té výroby, pak to může být vedoucí údržby,

pak se tam třeba objeví ještě někdo,

kdo má na starosti ekologii toho provozu a takhle

to postupně jde, je tam třeba 4,

5 lidí a na konci sedí nějaký vedoucí nákupu,

finanční ředitel, ten decision maker,

který o tom neví moc nic, ale, ale rozhodne o tom,

jestli jo, nebo ne, znáte to.

A my potřebujeme ty všechny ty lidi před ním dostat

na tu svoji stranu a ukázat jim vlastně, že to,

co jim nabídneme, tak mu ulehčí to,

že nebude muset furt chodit támhle s tím vozíkem,

že támhle furt nebude muset zametat špony,

řešit úniky oleje, utírat hadrem mastné skvrny atd.

atd. a když my dostaneme všechny tyhle ty lidi

na tu svoji stranu, pak je bude nějaký jejich

interní mítink, kde vlastně budou

přesvědčovat toho svého šéfa, tak už to nejsem

jenom já versus 6 neznámých lidí,

ale jsem to já plus támhle další 4 lidé,

kteří to chtějí, protože jim to ulehčí život,

ulehčí práci a ti všichni jdou na toho hlavního.

Jasně, může to být, že se rozhoduje o ceně,

jasně, jsou takové případy, ale většinou naslouchá

těm potřebám té firmy

plus my, ten náš výrobek je dobrý v tom,

že opravdu přináší ty úspory a opravdu

se zaplatí třeba v průměru do jednoho roku,

takže každý si to, správný ten finanční

ředitel, nákupčí, ekolog si to dokáže spočítat,

že ta návratnost tam je a že to,

že nekupuje jakoby zajíce v pytli, že prostě ví,

že to tomuhle pomůže, že to přinese peníze,

že to bude čistší provoz, že budou rekuperovat řezné

kapaliny a já nevím, co tam všechno

za ty benefity, nebo vím, ale nebudu to tady jmenovat,

protože toho je hodně a

takže to si myslím, že jako je největší plus

tohohle toho řešení.

Já se zeptám ještě na jednu otázku.

Jak vlastně moc dáte na aktivní oslovování

a jak moc spoléháte na tu Vaši partnerskou síť?

Spoléháme hodně na partnerskou síť,

protože těch poptávek se relativně,

nechci říkat zatím, ale valí se jich hodně,

takže jako je furt co dělat.

Aktivně oslovujeme, ne, že by obchodník seděl

a obvolával nebo jezdil, protože furt jsme to řešení,

co řeší odpady, furt jsme někde úplně

na konci a většinou se ti lidé jako,

dokavaď to nechtějí řešit, tak se s námi ani

nechtějí moc bavit. Až když už je to jako pálí

a trápí a někdo to má za úkol řešit, že,

dobře, pojďme tady vyřešit ten neustálý bordel

v té výrobě, tak pak teprve je ten správný

člověk a správná doba to s ním jako

začít jako řešit. Takže to, že sednu do auta a začnu

objíždět strojírenské firmy, tak to určitě

není ta cesta. Už jsme si to samozřejmě zkusili,

takže jako víme,

ale aktivní oslovování typu

propagace na internetu, inzerce, aktivní články,

rozhovory, LinkedIn samozřejmě v poslední době,

tak to se snažíme dělat, protože to zasadí toho

brouka do té hlavy, že možná bych se nad

tím taky mohl zamyslet.

Jak funguje LinkedIn? Já jsem koukal,

že jste hodně aktivní.

No, těžká otázka.

Já si myslím, nebo respektive jak to vidím já,

že když už teda někam jedeme, tak se snažím

napojit ty lidi v té firmě a, je to blbé

slovo, ale jako masírovat je z toho pozadí,

že vlastně to briketování jako je zajímavý způsob,

jak něco řešit a dělat takovou tu osvětu těm lidem,

že prostě furt je to, ač jsme na trhu 30 let,

ačkoliv děláme, já nevím, 15, 20 let,

tak furt jsou lidé, kteří jako to neznají

a nenapadlo je to jako se o to zajímat,

tak ta osvěta je jako důležitá a v tom LinkedInu

vidím jako velké plus.

Já do toho skočím jenom, ono to není jenom o tom

dřevě a o těch kovech, jo, třeba jeden z našich

největších zákazníků je Česká národní banka,

briketujeme peníze. Člověk by jako vůbec neřekl,

že se peníze briketují, nebo objemné materiály různé.

Když jich máte hromady, tak asi jo.

No, co s tím, že jo, tak si zatopím.

Ano. Ne, je to v procesu recyklace,

no, v procesu jako znehodnocení peněz,

ale samozřejmě jako jde briketovat,

fakt toho jde briketovat hodně,

není to jenom vyloženě o tom dřevě a o těch kovech,

ale jsou to různé, já nevím,

plasty nechci říct, ale

různé pěny, vaty,

sláma a takovéhle věci, takže jako, nebo i ty,

ve finále i ty peníze, když jich máte

teda hodně, no, takže... Já se ještě chci vrátit

jenom, já se omlouvám, že jsem tě takhle rozhodil

trošku, ale to zákaznické řešení,

v čem jako je těžké, jo, tak z pohledu

toho, kdo by s tím začínal, tak jako určitě mít jako

určitý způsob odvahy, protože každé zákaznické

řešení má svoje nové řešení,

sice věci, které člověk občas zná,

ale je tam spousta úskalí a jenom jako taková spíš,

jak jste se ptal na tu radu, tak rada je jako

nebát se, jako být si jako, samozřejmě kde mám velkou

obavu, tak bych do toho nešel, ale

člověk se musí trochu otrkat a prostě musí vzít

určitou, určitou míru rizika, že řešení

na míru úplně nemusí být A1, no.

Je potřeba jako furt mít v té hlavě na paměti,

že to není standardní odzkoušené řešení,

tisíc instalací, ale je to unikát.

Vyndat tu hlavu z té krabice a nenabízet,

když jdu do výběrka, kde jsou dva konkurenti

a nabízejí víceméně stejné stroje stejných parametrů,

tak prostě nenabídnu třetí a nabídnu třeba dva,

řekněme, menší, které, okay, jeden vypadne,

funguje druhý a už mám nějakou,

nějaký benefit pro toho zákazníka, že, aha,

to je dobré vlastně, co když vypadne,

ten konkurenční stroj vypadne,

tak prostě mi stojí výroba. Dobře, tak nabídnu dva

nějakým hezkým řešením, vcítit se do toho zákazníka,

co ho vlastně může potkat a co ho pálí,

co potřebuje řešit a tím nemyslím vcítit

se do finančního ředitele, toho to jako až tak netrápí,

že jo, ale vcítím se do toho výrobáka,

který když mu zastaví se stroj, tak se mu zastaví

i CNCčko a teď stojí a teď on musí plnit a co teď.

Teď volá, honem, přijeďte, stojí mi to, stojí mi stroj,

musím fungovat, a pak jsou ty stresy všude a

tohle to je určitě dobré se nad tím jako

zamyslet trošičku jinak, no, thinking out of the box.

Já teď otočím list. My jsme na začátku říkali,

že jste druhá generace

rodinná. Už se chystáte na převzetí?

-Pomalu. -Už 15 let.

Vlastně co jsme se narodili.

Táta by Vás teďka zabil, ale

chystáte se ho vystrnadit ze židle?

On je smířený, že odejde sám.

-Nebo si to myslí. -Nebo si to myslí.

No, už je to jako žhavější téma, protože věk

je neúprosný a ten čas letí a vnoučata jsou tady a

už se to vidí trošku jinak než jenom firma,

firma, firma a

my jsme, když to vezmu od začátku, v podstatě byli

jakoby vychovávaní k tomu, že v té firmě budeme

a budeme nějakým způsobem pokračovat a určitě

asi dvakrát jsme před to byli postavení v průběhu

škol jako, okay, pojďme si sednout,

chcete v té firmě pokračovat? Jo, chceme.

Okay, za 5 let jsme si zase, furt jako to platí,

budeme pokračovat? Jo, chceme. A pak jsme

vlastně, čím bychom, když jsme oba dva nastoupili

aktivně do firmy před, nevím, 10, u tebe 13,

15 lety, tak to tam tím způsobem bylo i jako

i vedené, že prostě jsme, té zodpovědnosti člověk

dostává víc a víc a víc a víc a zúčastňoval se víc

těch porad a tohle a teď už,

teď už jsme jako v tom top managementu u každého

rozhodnutí, u každé porady, u každého, jako co se kolem

toho děje a čeká nás to za pár.

Já si myslím, že ten krok teďka už není

jako tak obtížný pro tu předchozí generaci

udělat, protože už se stýkáme na té nejvyšší

úrovni 5, 8 let,

takže v podstatě jako už není asi jako,

co by někoho překvapilo, takže jako už ten krok

do ústraní si myslím, že není tak složitý,

ale jako upřímně

první generace firmu neopustí jako, to je jasné,

to je prostě jejich dítě, prostě žijí pro to,

ale už to není jako každý den

na dvanáctku do práce, ale už to jsou dva dny

v týdnu, tři dny v týdnu, vedlejší projekty,

ale jako v té firmě já jsem, anebo obecně

si myslím, jakože je důležité, aby vlastně

aktivně zůstali zapojení, protože člověk když v něčem

žije 30 let dennodenně a potom opustí tu firmu

nebo opustí ty starosti a kdyby to takhle utnul a

na rovinu těch koníčků vedle není moc,

tak prostě toho člověka to jako semele

-a hrozně sejde. -No, tak koníček je ta firma, že jo.

Ten koníček je firma, jasně.

Pardon, ten mentoring jako je furt důležitý

a těch 30 let zkušeností to nikdo nenahradí,

takže jako věřím, že budeme ždímat,

dokavaď to k tomu bude,

když to jako natvrdo řeknu.

Co to s Vámi dělá? Protože jste rok, dva,

tři před převzetím firmy

-s globální působností. -No, člověk si to jako,

nechci říkat každým dnem, ale v podstatě jako jo, tak

ta nervozita, ne nervozita, ale jako to,

že ta zodpovědnost teďka jako je zodpovědný

za obchod, jasně, za prodej, okay,

ale pak padne ta zodpovědnost za 70 lidí,

nebo 67, kolik nás teďka je, za fungování firmy

a je tam toho mnohem víc,

tak jako nechci říkat úplně strach, ale jako,

jak to říct, ta tíha zodpovědnosti se blíží a

tohle to pociťuju jako já, jakože to bude

asi největší ta rána,

to vyvedení z té komfortní zóny.

Se mnou to nic nedělá. Ne,

my jako technici jsme vystavení permanentnímu

stresu v tomhle oboru, takže, ale ne,

tak my to máme tak hezky rozdělené, si myslím,

že právě jako možná ta tíha víc přenese se jako spíš

-na bráchu v určitých... -To budeme sdílet, neboj.

...v určitých ohledech než to, než na mě, takže...

To jsem si právě chtěl

tady zvalidovat, nebo zeptat se.

Jak to máte rozhozené Vy mezi sebou potom?

-Karty jsou rozdané. -Je dobře, že to je takhle

od začátku ve finále, jo, že prostě mě víc táhla

ta technika, bratra asi ten obchod, já nevím,

ekonomika atd., takže v podstatě jako každý

tu půlku té firmy,

tu základní půlku firmy,

základní půlku firmy, to je hezké, tak jsme

si každý prostě vzali jako za své a

myslím, že to bude tak jako fungovat dál, jo.

Určitě jako myslím si, že oboustranně nemáme ambice

jeden teďka lézt druhému do zelí a,

takže já si myslím, že to je jako z tohohle

pohledu nastavené jako dobře, že jsme

se ve finále možná chtěně, nechtěně, já nevím,

takhle rozhodli prostě v období studií, takže,

-takže tak, no. -Ale začali jsme stejně,

tak nějak se to asi osudem rozhodilo.

-Asi jo, no. -Protože jsme začali na strojárně oba,

já jsem dělal, i vlastně jsem byl 2,

3 roky na Západočeské univerzitě jako

na strojírenství a prostě tak nějak to jako nebylo

k tomu a netáhlo mě to, až jsem skončil u ekonomie.

Občas se tady bavíme z různých úhlů pohledu

o přebírání firem, už jsme to tady vlastně přebírali,

nebo probírali z úhlu majitele, budoucího majitele

a budoucího bývalého majitele

a už jsme tady řešili i

prodeje firem v situaci, kdy vlastně firma nebyla

takhle skvěle připravená, neměla následovníky

a u Vás to vypadá skoro na idylku,

tak pojďte mi říct, co myslíte, že je

nejdůležitější v tom, aby to takhle probíhalo.

Je to ta dlouhodobá diskuse v rodině o tom, jestli

o to máte zájem,

je to dlouhodobá diskuse o tom,

jak Vy dva se porovnáte? Protože co je nejhorší,

jsou vztahy v rodině, to je vždycky v každé rodině.

Jako určitě by to měl být krok číslo 1,

jestli jako ten dotyčný následovník vůbec jako

se tam vidí v té firmě, jestli vůbec má nějaké

jako tendence, ne, že musí, nebo ne, že si řekne,

já nevím, okay, udělám tátovi radost,

nebo je škoda, aby to zaniklo,

tak já to teda vezmu, to je asi špatně.

Furt to musí být jako nějaká,

musí ho to bavit, musí to být jako, vidět se tam,

musí to být ta náplň,

nechci říkat života, ale, to určitě ne,

ale jako ta pracovní, to prostě, ta seberealizace

v té firmě, bez toho to prostě fungovat nebude

a tlačit se do toho určitě jako, že někdo chce,

tak je špatně. A asi bych dodal,

jako je dobré začít včas

na tu generační obměnu, ne že si řeknu, okay,

tak za rok půjdu do důchodu, tak pojď,

synku, půjdeš do firmy a teď tady budeš rozhodovat

o všem, tak to je asi špatně.

Je potřeba si vybudovat vztah s těmi zaměstnanci

nějaký, aby každý jako věděl, že to přijde jednou,

nejenom já, ale aby to vědělo všech těch 67 lidí

a i ti partneři, že jo, my jsme jako závislí,

jsme o tom mluvili, na té partnerské síti,

takže náš největší partner, já ho mám na starosti už

10 let a víceméně už to jde všechno jakoby,

aby to nevyznělo blbě, už to jde všechno přese mě.

Už jako táta do toho ani tolik nezasahuje,

už jenom jako je potřeba rozhodnout,

dobře, tak to zaplatíme, tak jako jo, ale jinak

to funguje jako.

Jo, začít včas, no, to je jako, to je,

u nás to bylo trochu nechtěné jako, jsme začali,

tak já jsem začal v 5 letech, nevím jak ty,

ale když povím takové ty každovečerní porady

a tak, takže furt se řešila firma,

v podstatě u nás jakoby ta firma byla jako hodně,

hodně jako diskutované téma odmala atd., takže jako

to je fajn a určitě souhlasím jako čas dopředu

a projít si tou firmou, jo. Takové to, jo, tohle,

tohle je nástupce a teď tady bude dělat ředitele,

jo, takové to, dobrý den, já vám tady budu

dělat ředitele. To si nemyslím,

že je úplně jako správně a hlavně v pohledu těch

zaměstnanců, protože vlastně ti jsou ve finále

ti nejdůležitější, jo, protože jakmile začnou,

jakmile začne být odpor, nebo začne být cokoliv,

tak to je problém a z toho těžko ven.

Takže prostě ti lidé jsou

ve finále zaujatí potom, takže začít brzo a začít,

no, my jsme začínali od pilky po montáž,

výrobu, sklady, prostě všechno, brigády.

Po škole jsem chodil uklízet mycím strojem halu,

že jsem tam potkával druhou směnu a prostě syn ředitele

tady uklízí mycím strojem, aby si vydělal

nějakou kačku jako na pivo. -A i tak jako jezdíme

na servisy, jezdíme jako manuálně pracovat,

takže prostě i to je taky jako důležité,

že nejsme jenom ty kancelářské,

-jak se říká, no, takže... -Okay. Přiznejte se,

když se sejdete jako rodina na oslavě

narození některého z vnuků,

o čem se bavíte? Je to zase firma?

No, teď to máme od manželek zakázané

-se o tom bavit. -Teď už, teď už ne, no.

Na rodinných sešlostech, protože, protože už tam

jsou, že jo, děti, je nás jako hodně,

když se sejdeme všichni a

samozřejmě to člověk jako nechce řešit furt,

je potřeba z toho trošku jako vypadnout,

takže poslední dobou se to docela daří tady

na těch rodinných jako to úplně neřešit,

ale zase ne vždycky to jde a stejně u toho skončíte,

když zůstaneme sedět u stolu my tři, tak jako já,

bratr, otec, tak to probereme, no,

jako nějaký, ať je to neúspěch,

ať je to úspěch, co nás čeká, nebo

co se nepovedlo, tak se o tom prostě pobavíme,

protože to je jiné, než když sedíte v zasedačce

a řešíte to jako...

-Před lidmi. -...před lidmi.

Ale otec je technik, takže občas ty rozhovory

jsou jako dlouhé, no.

Hele, chlapi, tak ať se firmě daří a Vám

ať se daří na těch narozeninách

se o firmě nebavit.

Díky za návštěvu, bylo to fajn.

-Taky děkujeme. -Díky, moc jsem

si to užil, super.

-Ať se daří. -Tak jo, tak to vidíte, dva braši,

co se mají rádi a mají jasno o tom,

co bude s firmou dál. Pokud jsme tímhle tím

dílem ve vás vyvolali nějaké nápady,

myšlenky, cokoliv dalšího, tak jsme naši práci udělali

dobře, jak tady často říkám.

Znovu zopakuju svoji prosbu o laskavost, sdílejte,

likujte, dejte odběry, jinak se o Zážehu svět

nedoví a pokud se doví, tak mně navíc dovolíte zvát

si sem takhle skvělé hosty v čím dál větším počtu.

Určitě mrkněte na www.martinhurych.com/zazeh, www.martinhurych.com/zazeh,

kde už v tuhle chvíli pod epizodou je Zážeh,

je, pardon, bonus, který se nám do Zážehu nevešel,

každopádně oba bratři zpracovali bonus na téma,

jak využívat VRko v právě vaší firmě.

No a mně už nezbývá, než držet vám palce

a přát úspěch, díky.