Stojíte před výzvami v B2B podnikání a hledáte

úspěšné strategie? V Zážehu s Martinem Hurychem

najdete odpovědi. Každý týden Martin rozebírá

problémy ve strategickém managementu,

moderním obchodě, inovacích a budování

angažovaných týmů. I dnešní epizoda vám odhalí,

jak posunout vaši firmu na vrchol trhu a udržet

si tuto pozici dlouhodobě. Připojte se k nám,

poslechněte si příběhy úspěchu a získejte

praktické rady, které nastartují vaše podnikání.

Překonejte překážky s Martinem Hurychem

a dosáhněte úspěchu.

Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle,

tohle je další Zážeh.

Než se dostaneme k hostovi a k dnešnímu tématu,

měl bych už tradiční prosbu.

Pokud se vám Zážeh kdykoliv v minulosti líbil nebo

jste tam našli nějakou zajímavou informaci,

tak hned teď, abyste na to po epizodě

nezapomněli, dejte like anebo ideálně sdílení.

Vyhrajeme oba dva. Vám už neuteče žádná epizoda

a mně pomůžete dostat se napříč algoritmy

sociálních sítí na přední pozice,

což mi dovolí dál zlepšovat tenhle ten podcast a zvát

sem ještě víc tak skvělých hostů, jako je ten dnešní.

Dnešní host bude trošičku zvláštní a myslím to velice,

velice pozitivně. Podíváme se mimo velká města,

podíváme se na člověka, který svoji pouť

sám dobrovolně a trochu s úsměvem nazývá jako

Honzíkovu cestu. Dneska se budeme bavit s Honzou

Tobolíkem, majitelem společnosti,

nebo spolumajitelem společnosti, šéfem

společnosti Sensio.cz,

majitelem nejkreativnějšího startupu v Čechách

roku 2022, majitelem třetího nejkreativnějšího

startupu na světě v roce 2022 a jak sám sebe

představuje, inspirátorem. Ahoj, Honzo. -Ahoj, Martine.

-Zapomněl jsem na něco? -Já si myslím, že ne.

Když jsem, myslel jsem, že mě překvapí už jenom

málo věcí, dneska když jsem četl

přípravu, když jsem se připravoval na tenhle

podcast, tak mě tam překvapila hnedka

několikerá věc.

Ta první byla, jak se dělá ufon, prosím tě?

Ufon, to je specialita našich jedněch známých,

takže já jsem tak trochu jako jejich šiřitel

té myšlenky a sice je to strašně jednoduché.

Je to piškot, mezi to banán, druhý piškot,

dá se do toho párátko, tím se to spojí dohromady,

namočí do čokolády, nechá vlastně zaschnout

a zhruba tak do 10, 12 hodin je to úplně úžasné,

protože ten banán nasákne do toho piškotu a vlastně

je z toho takový jakoby dezert.

Takže ufon, jakože létající talíř?

Ano, vypadá to opravdu jako ty dvě půlky toho

létajícího talíře, tak proto ufon.

Tak až budete mít na něco sladkého chuť,

udělejte si ufony. Tohle mě vážně nenapadlo.

Já jsem tě tady vylíčil spoustou superlativů,

pojď v pár minutách naznačit tvoji,

tvoji cestu od introvertního ajťáka

po extrovertního inspirátora a majitele firmy.

Tak ono já když na svých motivačních přednáškách

začínám, tak většinou začínám od té mateřské

školy, ale to dneska zkrátím,

ono už na té střední, anebo základní,

střední škole, tak já jsem byl takový,

jednak jsem se dobře učil, takže mi to šlo,

čímž jsem byl neoblíbený, protože jsem byl šprt,

Hujer a podobně a tím jsem se trošku dostával tak

jako mimo kolektiv a svojí introvertní povahou

jsem si o to říkal, jo. To znamená, byl jsem snadným

terčem a v podstatě jsem si vždycky musel svoje

místo na slunci vybojovat, nikdo mě neposlouchal,

hodně jsem tím docela trpěl.

Takže na vysoké jsem si vybudoval v podstatě nový

život, tam jsem najednou se obklopil lidmi,

kteří mě neznali do té doby, a zjistil jsem,

že to není až tak úplně špatné, to,

co jsem zažíval do té doby, no a tam jsem se

jako v podstatě dostal do sféry IT technologií,

protože vlastně v těch, já nevím, nultých letech

tak jsem skončil vysokou, no a začal jsem,

začal jsem dělat ajťáka, programátora s tím,

že sám na sebe, takže OSVČ. No a ono to je vždycky

takové, ten IT sektor v těch, na tom začátku toho

tisíciletí tak byl takový

trošku, jak to říct, takový Klondike, jo,

byla to taková ta dot-com bublina,

takže neměl jsem nouzi o zakázky, takže jsem

se dokázal uživit velmi dobře, měl jsem docela

relativně volnou pracovní dobu a bylo

to takové hodně free. No a nenutilo mě to až tak

komunikovat s lidmi, protože jsem nepotřeboval

jako být obchodník, byznysmen, protože jsem

měl docela dost práce. No a nicméně pak jsem

v roce 2007 tak jsem nastoupil pro jednu,

do jedné firmy, kde jsem pro ně začal dělat

každý den, zavádět tam informační systém pro

vlastně kompletně celou firmu, jak jsou SAPy,

Navisiony a tady tyhle věci, tak najednou

jsem byl šéfem jako kdyby 5 lidí a musel jsem

komunikovat i s těmi lidmi, interagovat.

A to bylo jako pro mě trošku takové něco

zvláštního, protože já jsem do té doby jako opravdu

takový ten šedivý vlk v tom koutě,

takový ten ajťák byl zalezlý, no a v tu danou

chvíli mě to nějakým způsobem začalo probouzet.

No a je tam jeden mini příběh, jestli mi ještě

dovolíš, tak vlastně v roce 2010 tak já jsem byl

na jedné konferenci, kde jsem viděl jednoho pána,

který byl pěkně oblečený, něco tam říkal a říká,

hele, já jsem šéf IT ve společnosti Kofola

a mám pod sebou, myslím, 10 lidí a šéfuju tomu

a jsem bývalý programátor a takový introvertní ajťák,

který byl zalezlý v tom kumbále.

Já jsem se tak na něho díval a říkám,

vždyť on popisuje mě a říkám, a takhle bych

chtěl ale jednou vypadat, jak vypadá on,

mluvit před lidmi. Já jsem to do té doby neuměl,

cokoliv pro mě říkat bylo problém. Takže tak jsem

na něho hleděl s takovým,

jakože jsem se na něho díval s takovým nadšením

a tak si říkám, ale toho já nikdy nedosáhnu,

a to byl rok 2010. No a když jsem si před

dvěma lety před

400 lidmi na nějaké konferenci na to vzpomněl,

že vlastně tam stojím a říkám nějaké motivační

věci těm lidem, tak vlastně jsem tam došel,

jo, tam do toho svého cíle, ale nebylo to cíleně,

že bych každý den dělal něco pro to,

abych se tam dostal, ale spíš tak jako podvědomě

jsem si to dal do té hlavy a ono

se to opravdu děje, takže... -Mě by hrozně zajímalo

ten proces, to rozhodnutí, co tě vlastně vedlo

k tomu se změnit z toho introverta na extroverta,

protože tak, jak to popisuješ,

tak si dokážu představit, že energeticky

to byla šíleně náročná cesta.

Já jsem potkal, no, takhle, ono se stalo

několik věcí. Já v roce 2018,

když jsem v den svých 40. narozenin poslal poslední

splátku na druhou hypotéku, tak jsem si vlastně

splnil svůj cíl, svůj sen, jo.

Já jsem byl bez dluhů, bez všeho a najednou jsem

poslouchal ty tikající hodiny v té místnosti,

já jsem si říkal, co já teďka budu dělat?

Já jsem se úplně jako z toho zhrozil,

teďka krize středního věku, že, a všechny

-tady tyhle věci. -I chlapům tikají hodiny.

No jasně. My jsme půl roku na to potom jeli

do Ameriky na 3 týdny a tam jsem začal najednou

žít v takové té přítomnosti,

protože já jsem do té doby žil v budoucnosti.

Já jsem všechno plánoval, plánoval a všechno jsem

měl naplánované a ono se to vlastně jenom dělo

a už jenom jsem čekal, až se to stane,

ale v té přítomnosti je to o něčem jiném,

já jsem to neuměl do té doby.

No a tam jsem se to začal učit a za dalšího půl roku,

někdy v listopadu, tak jsem se potkal s jedním

úžasným člověkem, který mě naučil

chápat sám sebe a právě mi ukázal moje silné a slabé

stránky a proč některé věci mi jdou a některé ne,

a tam jsem začal nejvíc jako chápat tu svoji nějakou

možnost toho přerodu, no a v tu chvíli jsem,

od té chvíle si myslím, že jako cíleně jsem

se vystavoval těm diskomfortům,

abych svoje slabé stránky potáhnul nahoru a ty svoje

silné stránky využíval k tomu, v čem jsem prostě

fakt dobrý, tak abych to využíval v byznyse

nebo v čemkoliv, co dělám. -Když už mluvíš o silných

stránkách v byznyse,

z těch výčtů několika různých rolí, které máš,

začneme Sensiem.cz,

jak se člověk stane

hegemonem na poli softwaru pro lidušky?

Je to tak, že to se musíš potkat s jedním člověkem,

je to, náhoda neexistuje, já říkám, že náhoda

neexistuje, buď člověk má otevřenou hlavu a jde

kolem té samé situace a vidí, anebo ji nevidí,

a tak v roce 2011 tak jsme se potkali s kolegou,

s Ondrou, se kterým, který pro své rodiče chtěl

udělat nějaký software pro evidenci žáků a plateb

a tady těchhle věcí. No a výsledkem je,

že po 10 letech tak je z toho systém,

který používá víc jak půl milionu lidí,

jenom 40 % trhu jsme na Slovensku atd.,

takže je to segment, který je specifický,

ale právě díky tomu, že se nám tam do toho

teda tím pádem ta konkurence moc nehrne,

tak je to o to jako kdyby jednodušší,

ale zase právě ten trh není moc velký.

Takže právě proto jsme ten softwarový segment

tady tohoto typu se snažili doplnit právě nějakými

jinými produkty, o kterých třeba bude řeč později.

Určitě o nich řeč bude.

Ty to řekneš tak, jakože za 12 let je to easy

peasy stát se z nuly

vedoucím trhu, já myslím, že takhle

jednoduché to nebylo. Už jenom to, že

je to vzdělávání, vzdělávání typicky je tady

vnímané jako něco, co je velmi konzervativní,

abych byl diplomatický.

-Velmi konzervativní. -Pojď se v tom

trochu porýpat. Jak se buduje,

jak se buduje vedoucí pozice na trhu, který,

co jsem z přípravy pochopil, existoval,

-někdo na trhu byl... -Ano, je stále.

...a ty ho vlastně vystrnadíš?

To víš co, ono to není o vystrnaďování,

je to spíš o nějaké,

snaha byla i o nějakou kooperaci,

nebo spíš nějakou takovou spolupráci,

protože opravdu jsme tady dva hráči na trhu českém

a na slovenském, vlastně je tam jiný,

ale to je zase nějaká společnost,

která řeší základní školy a k tomu ještě i teda

ty ZUŠky, ale v České republice je vyloženě

zase ten náš konkurent už je tady od devadesátých

let, takže tam je velká, jako jsi správně řekl,

konzervativnost v tom školství. To znamená,

změnit něco na škole nebo na nějaké takové instituci

tak je vždycky hodně náročné a ten ředitel

tak musí mít velkou podporu toho jednak sboru a jednak

i jako osobnostně na to

musí mít dost energie.

Takže jde to a nicméně není to úplně jako jednoduché.

Ty začátky, nebo respektive ten průběh nebyl vůbec

jednoduchý, to je opravdu, teďka to znělo velmi easy,

ale my jsme si prošli v podstatě dvěma

takovými pekly.

Já s oblibou říkám citát

majitele vlastně Red Bullu, který říkal, že každý

správný úspěšný podnikatel musí minimálně dvakrát

zkrachovat, tak nám se to málem dvakrát

podařilo, jsem opravdu byl 5 minut před tím,

že zavřu firmu, ale dvakrát jsme se z toho

vykřesali a takže byly to doby, kdy to jde nahoru,

dolů, je to tak v podnikání běžné, že jo,

prostě člověk je nahoře, někdy dole, důležité

je se zase zvednout a jít dál.

Jako inspirátor, motivátor pojď nám povědět,

co se teda musí dít s tvým produktem,

protože ten váš software je vlastně dneska produkt,

abys dokázal ve, řekněme, velmi specifické

nákupní skupině, a tím myslím jak ty lidušky,

tak i ty ředitele potom s těmi učiteli,

dokázat toho, že změní dodavatele

na někoho dalšího. Dneska máš 40 % trhu,

jestli jsem dobře pochopil, to jsem myslel tím

vystrnaděním, vlastně jako převzetím vedoucí pozice.

Co se teda musí stát, aby

se ti podařilo přesvědčit tuhle tu specifickou

skupinu, že jsi lepší? Je to jenom o produktu?

Je to částečně o produktu, ale myslím si,

že my máme tu velkou výhodu, že

umělecké školství, to slovo umělecké je tam

strašně důležité, to znamená, oni jsou umělci,

kreativci, lidé a my jsme, já tomu říkám software

s lidskou tváří, to znamená, že my právě

tím lidským přístupem a těmi věcmi, které děláme

okolo, a vlastně i tím nasazením,

entuziasmem, nadšením, srdcem a podobně tak

to je asi zřejmě ta velká síla,

která ty zákazníky k nám nějakým způsobem přitáhla.

Ti stávající konzervativní, kteří lpí na tom stávajícím

řešení, tak se předělávají velmi těžko a

ta konzervativnost je velmi zakořeněná,

nicméně nám se podařilo vybudovat vlastně celý

ekosystém služeb. To znamená, tak jak Apple

to dělá tak, že nemá jenom iPhone,

ale má tam miliardu dalších věcí,

tak stejně tak i my nemáme jenom iZUŠ,

ale máme tam i právě spoustu dalších podpůrných

záležitostí a to, co asi si myslím já,

že ti zákazníci oceňují nejvíc,

tak je právě to, že když mají nějaký problém,

tak my přijdeme a vyřešíme jim ho,

ať už se jedná o konzultaci ředitele nebo

se jedná o přípravu před Českou školní inspekcí

nebo se jedná o přípravu nějakých materiálů pro

nějaké soutěže a cokoliv dalšího, jo.

Takže vlastně jinými slovy, nenecháme je ve štychu

a vždycky si s námi jako dokáží poradit v té dané

situaci, která je pro ně palčivá.

Jinými slovy, ty jsi mně před 2 lety na Tenerife řekl

jednu zásadní větu, která mi hodně změnila

život do té doby, mindset,

dvě slova, zákazníka nezajímáš.

Za mě to je úplně naprosto geniální vše vysvětlující,

úplně všechno mi to vlastně vysvětlilo,

protože my jsme do té doby se snažili,

jasně, všechny ty výhody atd.,

ale tam jsem pochopil, že pokud já tomu zákazníkovi

neřeknu, hele, ty máš problém

a já ti ho umím vyřešit, tak v tu danou chvíli

vlastně ten zákazník bude na kolenou prosit,

abych mu to prodal. Geniální.

Tak to jsem rád, že jsem změnil jeden život.

-Jo, určitě. -Já když koukám

na to tvoje podnikání a minimálně tři projekty,

které tady dneska zmíníme,

tak ty jsi specialista

v mikro výklencích, bych skoro řekl,

protože pro standardního podnikatele

ZUŠky budou relativně malý výklenek.

-Určitě. -Další věc, která je pro mě absolutně stejně

specifická, řekněme to takhle, je,

že děláte software pro lomy, pískovny a podobné

podnikatele a ten třetí si ještě nechám trošku

v tajnosti, byť je vidět na kameře.

Čím se liší podnikání v takhle úzkých

specializacích od, řekněme, širokého trhu,

nebo širšího trhu?

Čím se liší, tak tím, že jsem nikdy vlastně

neřešil takový ten jako, když to řeknu úplně

na rovinu, takový ten správný byznys, jo,

to znamená, takový ten, co se dělá pro všechny

a podobně, tak, nebo takový ten byznys pro

širokou masu lidí, tak vlastně já to nemám

s čím srovnat. Takže já, my to vždycky s kolegou

děláme způsobem, který je nám blízký,

my to děláme možná někdy naivně,

někdy možná třeba i hloupě,

ale děláme to vždycky s nadšením, srdcem a tou

energií a to je vlastně pak jako výsledkem,

je to odraženo v tom produktu, jo.

Takže to je asi to, že to je úzký segment,

je to věc, které velmi dobře rozumíme,

máme na to znalosti, specializujeme se na to,

umíme to, tak v tu danou chvíli jenom využíváme

ty naše silné stránky pro to, abychom

teda zaplnili nějakou díru, byť je malá, tak ji nějakým

způsobem jsme schopni saturovat.

No a třeba tím ještě třetím nejmenovaným projektem,

tak jsme vlastně vytvořili úplně nový,

jo, takže tam jsme si zase, a my se tím vlastně

někam posouváme a zkoušíme a svým způsobem si hrajeme,

takže já říkám, že já nepodnikám,

ale já si hraju.

No, ono totiž takhle to taky zní skvěle,

ale když si reálně vezmeš

ZUŠky, kamenolomy a teda hudební nástroj,

na který se dostane vzápětí, to jsou tak od sebe

daleko segmenty, že říct jen tak jednoduše,

já se to naučím, stanu se tam expertem,

to přece taky není přes noc. Jak se může člověk stát

specialistou jak na kamenolom, tak na ZUŠku?

Jde o to, že všechno to stojí a padá s Ondrou,

se mnou a ještě dalším týmem lidí, to znamená,

že prvotní nápady tak většinou do firmy donášel

Ondra, protože on je typ člověka, který má nápady,

on je skoro sbírá na ulici, na chodníku a vždycky přišel

a řekl, hele, my bychom mohli, já nevím,

vydávat časopis, nebo bychom mohli dělat tady

to, nebo tady to. A my jsme to vždycky si mezi

sebou ziterovali, takzvaně zvalidovali,

to byly takové noční hovory do 3 do rána a podobně,

manželky nás za to neměly moc rády, ale výsledkem

bylo, že jsme některé projekty udělali,

některé zrealizovaly, pak skončily, některé se

zavřely do šuplíku a ještě čekají možná na nějaké

probuzení, nebo tam usnou navždy,

to už je otázka, ale právě tady ty,

které jsi teďka zmiňoval, plus ještě říkám,

je tam spousta dalších, tak vlastně ty jsme

zrealizovali a trošku jsme se rozšířili doširoka

a v tom roce 2019 nás to právě málem setlo, jo.

To znamená, že opravdu tam byl takový ten druhý

problém, kdy jsme neměli, jsme měli na účtu, já nevím,

nějakých 40 tisíc a před námi výplaty a tak,

no, bylo to docela drsné, ale výsledkem nějaké

automatizace a podobných nějakých škrtů tak jsme

vlastně přežili a vlastně ty jednotlivé projekty tak

se snažíme řídit opravdu takovým tím

minimalistickým způsobem, že spoustu věcí

si děláme sami. Takže z pohledu nějakého

managementu tak nám tam chybí spousta lidí,

ale my jsme schopni v třeba 10 lidech za mě, si myslím,

zcela neskromně říct, že děláme věci tak zhruba

za dvojnásobek, jo, že jsme velmi efektivní

díky digitalizaci a díky nějakým dalším

našim efektivním nástrojům, takže...

Je to tím, že jako ajťáci si dokážete sami sobě pomoct?

Určitě máme spoustu udělátek a teďka shodou

okolností před, já nevím, 2, 3 měsíci jsem jel

vzadu v autě, asi po 5 letech manželka řídila,

tak já jsem si hrál na mobilu a za 20 minut jsem

pomocí AI naprogramoval nějaký skript,

který mi automaticky ukládal faktury z nějaké

e-mailovky do nějakého Google Disku a teďka

to dával do tabulky atd. Trvalo to 20 minut, jo,

protože jsem zadával instrukce a umělá

inteligence to dělala za mě, za další 2 hodiny

jsem to potom na počítači doladil,

protože jsem puntičkář, tak jsem tam chtěl nějaké

detaily, ale výsledkem je, že teďka to funguje a šetří

to, řekl bych, řádově několik hodin měsíčně

těm holkám, které to nemusí ručně klikat,

dělat, takže to jsou takové drobnůstky, no.

Ještě jedna věc mě tam zaujala,

to ukládání nápadů do šuplíku.

V přípravě máš docela zajímavý,

zajímavý postup, pojď nám k tomu něco říct.

Co myslíš teďka?

Jak vlastně rafinujete nápady hnedka

na začátku a pak je necháváte v šuplíku

dozrát nebo shnít?

Já mám na to takovou jednu věc, kterou jsem buď

vyčetl, anebo to nějak asi přišlo možná zkušenostmi,

pokud mám nějaký nápad, tak si ho napíšu

do sdíleného disku, na papír, to jedno,

ale ten sdílený disk je pro mě mnohem lepší a,

nebo sdílený dokument, tak ať to řeknu správně,

no a pokud ho během, já nevím, měsíce,

dvou jako kdyby neotevřu znovu a nepřijde mi na něj

mysl, tak vlastně ten nápad není až tak dobrý, jo.

Teď jsem našel nějaký nápad po asi 3 nebo 4 letech,

protože se nám hodil do nějakého,

oklikou jsme se zase po x letech dostali

do nějakého bodu ohledně nějakých eventů,

co jsme dělali pro právě pro ty ZUŠky a takový nějaký

ZUŠ Meeting a podobně atd., takže bychom právě po těch

jednotlivých školách po republice jezdili

a já jsem zjistil, že vlastně v roce 20,

myslím, 19, ono už je to 5 let,

tak v roce 2019 tak už takový sdílený dokument

je, ve kterém vlastně jsem tu myšlenku popsal,

akorát jsem na to šel z jiné strany,

teďka jsem k tomu přišel z opačné strany,

a tak se to potkalo, takže vlastně jsem měl

podklad, jenom se to jako rozšířilo a vlastně jsem

si ušetřil spoustu času s vymyšlením.

Takže na začátku je tam trochu víc práce,

člověk si to musí sepsat, ale pak to třeba někdy

ocení, ale může se stát, jak jsem říkal,

že už je v propadlišti dějin a nikdy se to neobnoví.

Otočme list. Další, co jsem hnedka při

představování zmiňoval na začátku, je,

že jsi majitelem, nebo spolumajitelem

nejkreativnějšího českého startupu v roce 2022,

třetího nejkreativnějšího na světě ve stejném roce,

pro mě vlastně neuvěřitelná haluz,

my jsme se poznali právě díky tady tomu projektu

a to je vlastně důvod, proč jsme na začátku říkali,

jak Honza do světa přišel. Jak se člověk stane,

jak se člověk stane

výrobcem hudebního nástroje

velmi netradičního a dodavatelem

koncertních mistrů?

Zase je to spojeno s mým kolegou, s Ondrou,

který je violoncellista a tím to asi odpovídá

na tvoji otázku. Jinými slovy,

on v tom době Covidu, protože ono to souvisí

s tím, že v tom roce 2019 na konci tak jsme dokončili

tam nějakou tu digitalizační část,

z 16 lidí nás zbylo 6, což při zachování všech

dalších firemních procesů jako nebyla žádná sláva,

protože faktury a mzdy a všechny tady ty věci

musely fungovat, k tomu ještě samozřejmě

ty stávající projekty, některé se zrušily

a vlastně, ale pořád to bylo jako značně mnohem

víc práce, než těch 6 lidí bylo schopno zvládnout,

ale právě díky té digitalizaci to jsme byli

schopni, tak jsme si řekli, paráda, tak jsme si teďka

oddechli, máme před sebou rok 2020 a teďka už to bude

na pohodu, už máme finance, máme všechno zajištěné,

jo, co nás může potkat, no, rup ho na tam,

v březnu nás zavřeli a najednou vlastně to bylo

celé zase hlavou vzhůru. No a v tu chvíli si Ondra

právě nějak jako uvědomil, když byl doma,

tak že potřebuje cvičit na ten nástroj,

žádný takový nějaký mu nevyhovoval a my jsme

v tu dobu ještě si koupili 3D tiskárnu,

abychom tiskli pro zdravotníky štíty,

jenomže než nám dorazila za těch 8 týdnů,

tak jako ta první vlna nějak opadla a v tu chvíli

už najednou štíty nikdo nechtěl.

Tak nám tam stála, tak jsme si řekli, hele,

co na tom budeme dělat, jo, ono přece jenom

nestála 20 Kč, tak jako to má nějaký

ekonomický smysl, no a právě on začal

v tu dobu už nějak s tím, s tou myšlenkou laborovat,

no a začal a jednoho dne tam přinesl takovou

hokejku a, hele, ty jo, já jsem vytisknul asi cello.

Já říkám, ty jo, ukaž to, ono to hraje,

a my jsme z toho byli úplně paf,

no a tak postupně jsme to začali rozšiřovat,

zapojili jsme do toho mého nějakého vzdáleného

příbuzného, který je 3D konstruktér,

takže nám tam to začal modelovat v počítači,

sehnali jsme, nebo seznámili jsme

se se skvělými 3D tiskaři, se kterými spolupracujeme

doteďka, no a v podstatě celý ten projekt jsme

v roce 2021, v únoru odšpuntovali,

odstartovali na Hithitu, kde jsme vydělali náš

první milion, říká se, že ten je nejtěžší,

ten už máme za sebou, takže teď už jenom ten

zbytek a k tomu ještě jedna taková mini příhoda,

nebo takový mini příběh, kdy já jsem to ukazoval

někdy o Vánocích ten prototyp mojí mamince, jo.

Ona je teda už samozřejmě seniorního věku,

takže ona některé ty věci jako ty internety

a podobně atd., to jde všechno mimo ni.

A já jsem jí říkal, hele, podívej se, tady tohle

my budeme dávat v tom únoru na ten internet a kdo

bude chtít, tak na to bude, přispěje třeba stovku,

dvě nebo si to koupí rovnou, jo,

třeba za pár tisíc. Aha, aha, šla do obýváku

a donesla mi dvoustovku a říká, tak to tam,

prosím tě, potom na ten internet dej za mě.

A já jsem potom večer seděl doma,

tak s tou dvoustovkou, tak jsem se na ni díval

a já jsem si říkal, hele, mami, jako v sám sobě,

já z těch 200 Kč jednou udělám 200 milionů.

Zarámoval jsem si ji, dal jsem si ji na zeď

a tam teďka visí a čeká, až to bude těch 200 milionů.

Pro posluchače, zkuste, až dojedete autem

nebo doběhnete, mrknout na,

na YouTube, protože tady máme dekoraci a ten dotčený

výrobek, produkt, umělecké dílo, nevím,

jak se tomu přesně říká.

Mě vlastně zajímá, Honzo, ten moment, kdy,

jasně, haluz, máš kamaráda nebo

spolumajitele, který hraje na cello,

spousta lidí by skončila tím, že si já udělám cello,

vybavím pár dalších kamarádů a maximálně obejdu

ty lidušky, které znám. Kde se v člověku bere to,

že vezmu dvoustovku od maminky a řeknu,

že z toho udělám 200 milionů?

Já si myslím, že asi víš, protože jsem absolvoval

zrovna v tu dobu nějakou jednak změnovou záležitost

díky nějakým lidem, se kterými jsem se potkal

v roce 2018, potom jsem šel do Mastermind klubu,

který se potom změnil na Scaleupboard,

tam jsem potkal tebe a podobné, jiné

nastavené lidi, správně si myslím právě

tím mindsetem a velmi výrazně to ovlivnilo to,

jak přemýšlím a najednou jsem si už i tenkrát vlastně

říkal, jako když jsme začínali ten projekt,

tak jako proč bychom se tady měli omezovat

na nějakou Českou republiku.

My jsme věděli s kolegou, že pokud cokoliv budeme

dělat, tak už to musí být jako celosvětově,

jinými slovy,

jako omezovat se jenom tady na náš český trh,

jakože je nesmysl. A byla tam nějaká možná

taková ta přirozená touha mě samotného něco

si dokázat, že jo, jsem typicky ješitný chlap,

takže nebudu to zastírat,

takže já jsem si za život už dokázal spoustu věcí,

že, ano, na mém systému

běží firma s 1,5 miliardovým obratem, jo,

atd., to jsou věci, které třeba spousta lidí ani

neví, já se tím nějak jako neholedbám,

ale spíš jde o to, že já už jsem toho dokázal

docela, si myslím, dost, ale v nějaké oblasti,

v té programátořině atd., ale pak tam bylo spousta

věcí, které se mně ještě zalíbily,

viděl jsem nějaké ty příklady, nebo spíš

ty příběhy nějakých jiných, třeba jestli můžu vzpomenout

Adama, jestli vzpomínáš cvrčci,

tak to je pro mě taky takový velký nějaký,

byť je mladší, tak jako takový vzor toho

podnikatele, který do toho jde s takovým tím nadšením,

entuziasmem a my dva s Ondrou, s tím mým

společníkem, tak jsme asi hodně podobní,

jo, že my právě do toho jdeme tak jako trochu někdy

po hlavě, ale s velkým rozmyslem.

Takže to nás někdy paradoxně brzdí,

že my kdybychom byli možná větší takoví,

že do toho jdeme jako víc jako střelci,

tak možná jsme dál, anebo už jsme taky

možná zkrachovali.

Hele, tohle, já tě z toho nepustím,

protože za mě to je vlastně fascinující. Okay, máš

fungující firmu, přesto

jak se, a omlouvám se, já to tady často používám

jako ve velmi, ve velmi

pochvalném a pozitivním duchu, jo, jak se z oblasti,

protože sedíte mimo... Vy sedíte kde?

V Přerově na Moravě.

Tak, sedíte mimo Prahu, Brno, Ostravu.

Jak se z oblasti buduje mezinárodní byznys?

Je to úplně jedno. Jako já jsem už od roku 2001,

kdy jsem začal podnikat, tak já jsem seděl v Přerově

a programoval jsem na počítači na Vsetíně,

jako já jsem už jako i sám v hlavě nastavený tak,

že pro mě jsem takový digitální nomád

už v devadesátých letech, jo, skoro, takže dneska

je to naprosto běžné, tenkrát to bylo trošku

jako utopie, ale prostě funguje to, jo,

a jestli je to Přerov, nebo jestli je to Aljaška,

nebo jestli je to Praha, nebo Londýn, vždyť

je to úplně skoro jedno, pokud člověk chce. Ano, ten

člověk, který, nebo ta firma,

která má ty příležitosti, možnosti potkávání

se s lidmi, má to umetenější

tu cestičku, tak má zase o to větší náklady, jo,

my v Přerově přece jenom ty náklady jsou mnohem

nižší i díky tomu regionu a to je možná i ten důvod,

že my to jsme schopni udělat pak jako takzvaně

lowcostově, ale zase jako kvalitně. Myslím si,

že to není o tom, že bychom to dělali jako

levně a nekvalitně, takže je to o té energii,

kterou do toho dáš, jo.

Já tohle hrozně rád slyším a pokud můžu,

tak to rád podporuju, i kdyby to měla být jenom

dvě slova, která jsi slyšel na Tenerife,

protože já jako bohužel pořád ještě

slyším dost často, to pro nás není,

to je pro ty velké kluky v Praze nebo pro

ty velké kluky v Brně,

my tady odsaď z naší vesnice vlastně jako

nemůžeme vůbec nic. A proto je mi sympatické,

jak se vlastně na svět díváš.

Když se podíváme na MyCello,

jak člověk dosáhne toho, že v soutěži velmi

pravděpodobně vyšších desítek,

-možná nižších stovek startupů... -6 tisíc.

-V Čechách. -V Čechách jich bylo několik set, no.

Jo, tak v rámci stovek startupů a 6 tisíc na světě

dosáhneš na stupně vítězů?

Pro nás to bylo taky takové překvapení,

ale ono to odstartovalo jedním trapným videem,

já tomu jako říkám trapné video pro Vodafone Nápad

roku, což bylo někdy ještě před tady tou soutěží toho

Creative Business Cupu a to jsem tam v uvozovkách

nahnal do té zasedačky celou firmu, my jsme tam

udělali půlminutový shot, který jsme poslali

do Vodafonu, do toho Nápadu roku a tam jsem jel sám před

tu porotu něco předvádět a

vím, že to bylo, já na to neumím zahrát,

to jenom říkám taky jako tady divákům,

že já jsem neherec tady v tomto, takže kolega

je ten, který to na tom umí zahrát,

ten tenkrát se mnou jet nemohl, protože to bylo

ve čtvrtek, on ve čtvrtky učí.

Takže já jsem si to odbyl sám a já jsem si říkal,

to nedopadne dobře, co já tam mám říkat, jo,

a teďka jsem si to nějakým způsobem připravil a byl

tam pan Čermák, který jako se tak jako

na to díval tak skepticky, a on říká po těch

10 minutách, co jsem tam něco odprezentoval a říká,

no, to je sice hezké, ale tak co,

tak zahrajete nám na to? Já říkám, já se omlouvám,

ale já to neumím, kolega, který to umí,

tady bohužel není, ale když nás posunete

do toho finále, které je v září,

tak vám možná zahraju. A on říká, dobře,

tak my se zamyslíme. No, tak nás tam poslali,

no a v podstatě na tom Nápadu roku tak jsme

skončili sice pátí, ale právě to odstartovalo to,

že jsme najednou začali

se dívat i po těch soutěžích a z nějakého

důvodu jsme se přihlásili, nebo jsem nás přihlásil

do té ostravské, do toho Creative

Business Cupu a tam jsme jeli taky,

tak jako málem jsem tam jel zase sám,

tak jak na ten Nápad roku, no, ale nakonec kolega nějak

jakože může, což bylo záchrana,

protože vlastně v tu chvíli jsme domluvili i to,

že tam zahraje nakonec vlastně takový mini koncert,

no a když to popíšu velmi krátce,

tak jako přišli jsme, viděli jsme, zvítězili jsme,

protože nám tam vlastně ti lidé to uvěřili a když

se s námi potom o tom bavili i porotci a tak,

se kterými si už i teďka třeba tykám, tak mi říkali,

vy jste byli tak neuvěřitelně,

neuvěřitelně uvěřitelní a bylo vidět,

že to děláte s nadšením, energií a láskou,

že to jako nešlo jinak. Takže my jsme tam získali

všechny tři ceny, které se udíleli,

to znamená, Miláček publika,

Cenu Moravskoslezského kraje, plus teda první cenu,

no a pak jsme teda postoupili do Kodaně,

kde jsme to prezentovali vlastně před,

jako v rámci toho celého světa, tak to už jsem říkal,

z 6 tisíc projektů, ze 45 zemí světa tak jsme

skončili třetí. Málo jsme recyklovali,

kdybychom víc recyklovali, tak jsme první.

Co znamená, málo jste recyklovali?

Málo jsme zmínili, že ten produkt lze

recyklovat a umíme to i z recyklovaných materiálů

atd., takže to je jako jediné naše pochybení,

které jsem, které jsme v té prezentaci měli.

Proto jsi dneska přinesl zelené cello?

-Ano. -Co je za tebe

ten zlomový okamžik, kdy z nápadu se stalo

něco víc než nápad a byla to, řekněme,

už myšlenka samonosná s nějakým světlem

na konci tunelu?

Asi nastavení nás dvou, mě a Ondry, jo.

My dva, když se rozhodneme, tak jdeme jak buldoci,

jo, a tím pádem

si vzpomínám na situaci, kdy my jsme v tom červenci

2020, to znamená, po 3, 4 měsících, co jsme tam

měli tu tiskárnu, tak museli v zasedačce

tak trochu jako obhajovat před zaměstnanci,

že si majitelé firmy hrají jako

s 3D tiskárnou místo toho, aby se věnovali

programování, jo. Takže jo, bylo to

o nastavení nás dvou a o tom, že my to tam jako

nějak jako pushujeme, tlačíme a my jsme

se rozhodli a je to tak, prostě no.

Dokážeme si dneska možná trošičku odkrýt čísla,

je to pořád pro vás, řekněme, hobby,

PR nebo už je to reálný byznys, který stojí

na vlastních nohách?

Je to z větší části pořád ještě PR, na to,

jestli můžu, odbočím, neboj, já se vrátím k té

odpovědi, ale ty jsi zmiňoval software pro

ZUŠky a pak vlastně tady tenhle projekt.

Zcela regulérně, ano,

projekt MyCello tak pro nás byl zlomový v tom,

že najednou se o nás začalo mluvit, psát,

tak jenom zkus tipnout, kolik o nás bylo doteďka

napsáno reportáží, článků, nějakých prostě

-PR nějakých zmínek. -Hele, fakt nevím,

já bych si tipnul asi vyšší desítky,

protože byla doba, kdy jsem se bál zapnout počítač...

Otevřít ledničku.

...kde na mě vyskočíš od Novy přes Českou

televizi po veškeré noviny, k čemuž samozřejmě gratuluju.

Jo, děkuju. Aktuálně je to nějakých 264,

no a já vždycky, jsme to i tam použili v jedné

soutěži, a tak říkám, no a teďka si tipni,

kolik bylo napsáno článků o iZUŠ, o tom softwaru.

-0. -Přesně tak. -Jasně.

Jo, takže je to PR, je to věc, která nám pomáhá,

a vracím se zpátky, teďka momentálně už to začíná

být zajímavější, protože vlastně už jsme

překonali takovou tu prvotní

bariéru toho, jak to říct, neznámého,

už jsme tady 4 roky, už to má nějakou tradici

trošičku a začali jsme spolupracovat i právě

s nějakými, přes Inovační centrum Olomouckého kraje,

s experty, kteří nám pomáhali trošičku někam

nastavit jednak obchod, marketing a tady tyhle věci,

no, takže začíná se to stavět na vlastní

nohy, pořád je to ještě ve fázi investic,

nicméně teďka jsme expandovali na brazilský

trh, no a příští rok, dá-li Bůh, tak

zkusíme Japonsko. Takže uvidíme,

jestli se nám to podaří, nebo ne.

Dokážeme si říct nějaké

hráče, byť upřímně říkám divákům a posluchačům,

že mně nic neřeknou, ale třeba pro specialisty,

kteří se věnují

vážné muzice, kdo už na vás hraje

nebo minimálně na vás trénuje?

Koupili si to Pavel Čadek,

Tereza Kovalová tady vlastně z České republiky,

potom je tam jedna z Dánska,

teďka mně vypadlo jméno, já si vzpomenu za chviličku,

no a jednáme s Hauserem, což je jeden ze členů

2CELLOS, vlastně oni se teďka na chvilku

rozdělili, že pojede sólově,

takže Hauser dělá řadu koncertů vlastně po celém

světě, takže je hodně známý cellista jako moderní a plus

další influenceři, kteří jsou známí v tomhle

cellovém světě, no a pak samozřejmě jsou

to třeba v té Brazílii, tak tam taky jeden významný,

v podstatě nejlepší cellista v Brazílii tak

si tady to cello zkoušel a vyvíjíme pro něho

pětistrunnou verzi, kterou už jako my jsme měli,

ale on chce ještě nějakou speciální úpravu,

takže vlastně jsme tam ve spojení a pomáháme tam

vlastně nějakým způsobem realizovat jeho nápad.

Takže z toho je nadšený, takže je to win-win

situace zase.

Kdy bude vaše cello v České filharmonii?

Já doufám, že nikdy.

-Proč? -Protože filharmonie je konzervativní

věc, kde se hrají takové ty kusy, Beethoven, Bach,

Mozart a já si myslím, že tomu pořád svědčí a sluší

víc ten dřevěný nástroj. Toto je moderna,

toto je věc, která je super na koncerty,

je to super na moderní věci, ano,

dá se na to ten Bach zahrát, ale naším cílem

není nahradit dřevěné cello. To je,

to má duši, to je něco, co má opravdu nějaký příběh,

to dřevo, lidé, nebo spíš ti houslaři, tak vlastně

děda zakládá dřevo pro svého vnuka.

Teďka mi právě jeden kamarád houslař tak říkal,

hele, já teďka vytahuju dřevo,

které mi v roce 74 nachystal můj děda.

Jako vždyť to je úplně nádherný příběh, jo,

vlastně to dřevo tam potom musí mít nějaký jako,

oživit to, je něco úplně jiného než tady

v uvozovkách nějaký plasťák.

Já teďka nedehonestuju ten náš produkt,

ten produkt je skvělý pro úplně jiné věci.

V paneláku když potřebuješ cvičit,

tak kolega když rozezní ten svůj nádherný nástroj

za půl milionu, tak v tu danou chvíli

jako o tom ví až v tom prvním patře skrz

ty konstrukce a není to vůbec dobré.

To je to samé, jako slyšíš ty beaty jenom

z nějaké super muziky, nahoře si to užíváš,

ale dole trpíš, jo, takže a on hraje skvěle,

ale dole jako to není moc poslouchatelné,

kdežto tady s tím ve vedlejší místnosti

nevíš, že to hraje.

Takže ještě nemáš odložené cívky do 3D tiskárny pro

vlastního vnuka?

Není třeba, tam naopak ten materiál je potřeba čerstvý,

protože samozřejmě vás naopak degraduje,

takže tam je to naopak.

Jaký bude další nástroj po MyCellu?

My jsme v loňském roce začali vývoj elektrické

kytary pro jednoho zákazníka tady z České

republiky, protože vlastně my nemáme mezi sebou

kytaristu a my jsme se zařekli, že budeme dělat

jenom to opravdu, kde získáme nějakou přidanou

hodnotu v nějakém odborníkovi, který nám

zastřeší tady tu oblast. Takže oni to zastřešili,

takže to teďka vlastně nějakým způsobem probíhá

a vždycky nám řeknou, a housle děláte,

a my říkáme, no, neděláme, protože se to nevyplatí, jo.

On musí člověk taky jako ekonomicky počítat,

že cello stojí v řádech, já nevím, desítek tisíc,

to znamená od 10, 15, 20 až po 100 tisíc a pak

ty ručně dělané klidně i půl milionu,

2 miliony, prostě podle toho, jak

moc je to náročné a ty housle jsou řádově

jako levnější. Ano, prodá se jich třeba šestkrát víc,

na světě podle nějakých statistik je šestkrát víc

houslistů než cellistů, ale zase jako

tam to člověk nepotřebuje až tak na míru, jo,

jinými slovy, tam je to levnější udělat

nějakou konvenční standardní cestou,

než to dělat tady tímhle způsobem.

Okay. Takže díky cellu Honzík do světa došel.

Uvidíme.

To byl takový

nejapný a velmi amatérský

můstek oslí k další věci, která aspoň pro

mě je na tobě velmi, velmi speciální.

Ty fakt chodíš, ty nejenom chodíš do světa,

ty opravdu chodíš, ty jsi součástí repre, nebo

dá se to tak říct, nordic walking a to asi

necháme na někdy příště, každopádně co mě na tom

zaujalo zdaleka nejvíc, je, že ty děláš management

porady na procházkách.

Jo, to je náš vymysl, nebo můj teda.

Jaké jsou s tím zkušenosti a co ti to, co ti to dává?

Jenom abych to teda nějakým způsobem popsal,

o co se jedná, tak my s kolegou tak

se vždycky ve středu v 6 ráno potkáme tam

u Bečvy, to znamená u naší řeky a jdeme

po cyklostezkách právě s holemi tak ty 2 hodiny,

to znamená, nachodíme třeba 10 km, no a za zpěvu

ptáků a vycházejícího slunce tak

si tříbíme myšlenky. Takže Finové chodili

do sauny a my chodíme, jo, a vlastně za pochodu

na tom čerstvém vzduchu tě napadají ty myšlenky

úplně jinak. Někdy probíráme opravdu

třeba i soukromé záležitosti a ono

se to potom prolíná samozřejmě do toho byznysu,

do té práce, někdy řešíme opravdu jenom záležitosti,

které se týkají práce, máme tam nějaké problémy,

no, tak je, za prvé, v klidu, víme,

že nás v uvozovkách nikdo neposlouchá,

tak potřebujeme třeba probrat nějaké věci,

které jsou soukromé v tom smyslu,

jakože musíme se rozhodnout nějakým nepopulárním

opatřením, nebo cokoliv, anebo naopak si potřebujeme

jenom zvalidovat myšlenky, ziterovat nějaké věci,

takže je to takový chráněný čas jenom jako fakt pro

nás dva, že nás nikdo nevyruší,

nezaklepe na dveře, jo, takže fakt nám to funguje

a každý týden se takhle potkáváme už, myslím,

2 roky a je to super. Navrhoval bych to,

ať si to zařídí, jako ať to zkusí nějaký

management sám pro sebe, je to za mě úplně skvělá věc.

A nejenom management, protože když si tady

takhle vyměňujeme komplimenty, tak

se ti musím k něčemu přiznat. -No? -Já jsem takhle

kompletně přemanagoval

svoje lekce němčiny a už chodíme oba dva,

jak já, tak i moje lektorka. -Tak to je krásné.

Je to boží, každému doporučuju,

není nic lepšího, než mluvit německy

v rámci oparu nad Labem.

-Pecka. -Je to boží. Honzo, kdyby z těch

motivačních řečí a zkušeností,

které jsme tady společně probrali

a možná i neprobrali,

jak já tady na závěr říkám, měly v informačním

šumu zbýt jenom 3, 5 vět,

kdybys to měl nějakým způsobem shrnout do toho

nejdůležitějšího, co bys tady chtěl odevzdat,

co by to bylo?

Dělejte to, co vás baví, dělejte to s nadšením

a dělejte chyby, protože těmi se člověk učí.

Já říkám, že jednou udělaná chyba je zkušenost a podruhé

udělaná ta samá chyba je blbost.

Takže dělejte co nejvíc chyb, abyste došli co nejdál.

Stejně to přeju já tobě, aby Honzík došel

do světa co nejdál. Děkuju ti tady za účast a přeju,

-ať se ti daří. -Děkuju.

Tak to vidíte, dneska trochu netradiční

inspirační motivační díl, každopádně pokud jsme

vám vnukli nějakou myšlenku, kterou se

teď chystáte realizovat, tak jsme naši práci

udělali dobře.

Určitě mrkněte na moje stránky,

www.martinhurych.com/zazeh,

kde není v tuhle chvíli jenom tahle epizoda,

ale i všechny ostatní.

Určitě, pokud jsme se vám zalíbili,

tak znovu zvažte, jestli náhodou mi neuděláte

poctu a nestlačíte buď like, anebo odběr,

protože díky tomu se o Zážehu doví

daleko víc lidí. No a mně už nezbývá,

než držet vám palce a přát úspěch, díky.