Posloucháte Zážeh, podcast Martina Hurycha,

který zažehl týmy na čtyřech kontinentech

a dnes sdílí principy úspěšných firem

jako byznys akcelerátor.

Akcelerujte váš obchod, inovace a lidi

s profesionální podporou Martina Hurycha.

Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle,

tohle je další Zážeh. Dneska probereme téma,

které éterem zrovna moc nezní a když,

tak mnohdy v negativním slova smyslu.

Podíváme se totiž na to, jestli a jak zaměstnávat

kamarády a rodinu. Na tohle téma jsem si pozval

zapřisáhlého podporovatele tohohle toho přístupu,

-Martina Tryznu, ahoj. -Ahoj, ahoj, dobrý den.

Zakladatele a CEO společnosti UX Fans.

-Souhlasí? -Souhlasí.

Martine, než se pustíme do tématu,

ty jsi bývalý juniorský reprezentant v biatlonu.

Jako velký sportovec, co možná za největší výhru

ti biatlon přinesl do tvého života?

Určitě mi to přineslo do té kariéry ty návyky

z toho sportu, což můžeme začít od fair

play nebo toho, že když člověk chce něčeho

dosáhnout, tak prostě musí tvrdě makat,

nikdy to nepřijde zadarmo, každý den, každý

den trénovat, snažit se zlepšovat.

Od devadesátých let to tady je takové,

že podnikatelé nejsou moc fair play.

Co si o tom myslíš ty?

Tak v těch devadesátkách určitě asi nebyly velký,

nebylo, nebylo tam to fair play, ale teď si

myslím, že jsme si schopní vybírat my ty klienty,

kteří hrají fair play, a dodržovat tenhle

ten princip transparentnosti a toho fair

play a moct si i vybrat, prostě když někdo nehraje

fair play, tak s tím já nechci, nechci fungovat.

Já jsem říkal, že jsi založil firmu UX Fans,

pojď nám říct, co tě k tomu přivedlo

a co vlastně UX Fans dělá, jak jste velcí,

ať dokážeme pochopit potom, z jakého úhlu pohledu

budeme komentovat, o čem se budeme bavit.

Rozumím. Já jsem začínal v oblasti IT jako

projektový manažer, nejdřív, nejdřív v Praze

v jedné firmě, potom následně v Liberci

a v jednom momentě jsem skončil na projektu

Mitonu Restu v tom Liberci a zároveň se mnou skončilo

i několik vývojářů a v podstatě se nám nikomu

nechtělo hledat nějakou práci v Praze nebo

někde v Liberci po menších firmách,

tak jsme si řekli, že je úplně ideální doba

na to založit, založit vlastní firmu.

Tak jsme ji založili.

-A co děláte? -Naším hlavním oborem,

nebo jak my říkáme,

jak to pojmenováváme, je, že stavíme, stavíme startupy

nebo digitální produkty a to, co je naše konkurenční

výhoda, bych řekl, tzv. od A do Z, to ve zkratce

znamená, že k nám stačí přijít pouze s nápadem,

s nějakými penězi a my jsme schopní ten digitální

produkt postavit od zákaznického testování,

UX, UI vývoje až po spuštění a nějakou

dlouhodobou údržbu, údržbu v produkci

a dlouhodobého rozvoje toho produktu.

Okay. Kolik vás je?

Aktuálně nás je tak nějak 35.

35 lidí.

Když jsem na tebe se připravoval,

tak jsem zjistil dvě věci. Hodně dbáš na to,

nebo hodně říkáš, že je prima, když lidé

v tvé firmě jsou sportovci, zároveň se netajíš tím,

že vlastně v práci trávíš

přes třetinu nebo okolo třetiny svého času,

takže je potřeba si to udělat pěkné,

že se nebojíš zaměstnávat buď rodinu nebo,

nebo kamarády. Co tě vlastně

k tomuhle tomu vedlo? Protože standardní

takový předpoklad na trhu je, když

zaměstnávám rodinu, tak je to víc

problémů než užitku.

Co tě vedlo k tomu to mít jinak?

Mě jednak, mám tak jako docela rád kontroverzi

a když je něco tabu, tak to nechci hloupě

přijmout a říct si přece, že to nějakým způsobem

mi dává smysl, tak

to chci zkusit zvládnout

a řekl jsi to správně, v té práci trávíme jednu

třetinu života a já tam chci ten čas

strávit s lidmi, s kterými tu,

s kterými ho trávím rád. Chci se do té práce těšit

v neděli, každé ráno, a tak si tam budu nabírat,

hledat lidi, kteří mi jsou blízcí,

zároveň když se dostaneme už k těm kamarádům,

rodině, tak většinou zejména u těch kamarádů

to je prostě stejná povaha lidí, budeme si rozumět.

Za mě platí dobré přísloví, vrána k vráně sedá,

takže to je ten hlavní důvod, prostě chci pracovat

v kolektivu, který mně je blízký a jdu s ním rád

i večer prostě na pivo, kde se teda zásadně

už nechci bavit moc o pracovních věcech.

Tam prostě už je ten osobní život,

člověk si to musí umět jako rozdělit mentálně

v hlavě i s těmi lidmi si to vlastně nastavit, hele,

tohle je prostě nějaký speciální,

nebo ne speciální, ale

nechceme co jakoby, když vstupujeme

do té spolupráce profesní, tak ani jeden z nás

nechce si jako zkazit ten osobní život,

tak si to prostě musíme striktně rozdělit a takhle

budeme fungovat a nesmí prostě nám to navzájem

do sebe zasahovat, jak ten profesní

nebo ten soukromý život.

To se upřímně hrozně jednoduše říká,

těžko se to podle mě dělá, protože když prací žiješ,

tak máš chuť to řešit i po pracovním životě.

To znamená, jak to doopravdy prakticky

teda děláte, že jste schopní se ve 4, v 5,

v 6 sbalit, jít na pivo a už o práci nepromluvit?

Je to nějaká kultura, která se vyžaduje,

nebo to máte nepsané jenom mezi vámi, jak to děláte?

Tak z velké části to musím kočírovat já a když

já neotevřu to pracovní téma, tak se o něm jako

bavit nebudeme, jo, nebo jako kolikrát jsem

už řekl, hele, tady já práci řešit nebudu,

počkejme na zítra,

vidíš mi do kalendáře, dej tam mítink,

ale mě taky zajímá, co děláš doma a tohle.

Mě na tom zaujala jedna věc.

Spousta lidí vlastně jako

záměrně mění bubliny.

Teď to nechci, aby to vyznělo zle,

ale od rodiny si jdeš odpočinout do práce

a od práce si jdeš odpočinout do rodiny.

Jak to teda vlastně dlouhodobě funguje

u vás, nebo možná z 35 lidí, kolik lidí by se

dalo prohlásit za velmi blízké kamarády a rodinu?

Těch opravdu blízkých je jako nějakých 5.

A s těmi 5 to teda máte, že žijete od rána

do večera nonstop?

No, tak nevidím se se všemi každý den samozřejmě,

ale,

ale samozřejmě s těmi, s těmi blízkými kamarády se

zná, se znají i moje manželka a tihle příbuzní

a prostě to téma potom v ten off-time té práce jsou

prostě absolutně jiná a vůbec se to do sebe

jako navzájem nemixuje.

A kolik lidí z rodiny zaměstnáváš?

Přímo z rodiny teď jednu.

A už nějaké zkušenosti s někým dalším?

Z rodiny ne, z rodiny aktuálně nemám.

Okay. Další věc, která mě zaujala,

logicky ty jako

celoživotní sportovec tíhneš ke sportu,

zaměstnáváš sportovce,

nevím, jestli úplně záměrně, nebo jak to máš.

Záměrně ne, ale opět si myslím,

že platí to, vrána k vráně sedá.

Máme tam bývalé reprezentanty v běžeckém

lyžování, mistry světa v orienťáku na kole,

reprezentanty v zimním orienťáku a prostě

ta komunita, kór tady u nás na severu prostě

ty zimní sporty, to lyžování

a tohle, tak se známe a musím říct,

že velice často

jsou ti lidé ambiciózní a cílevědomí, díky

i tomu často vrcholovému sportu třeba neměli úplně

čas na to studium nějaké jako vysoké školy,

která by přímo byla k tomu zaměstnání,

ale zase na druhou stranu díky té cílevědomosti

jsou se v té praxi velice, velice rychle posouvat

a dostávat se na nějaké vyšší schopnosti,

vyšší úroveň.

Do toho bych se ještě trošičku zavrtal.

Mě teďka napadlo, jak o tom přemýšlím,

jestli vůbec v Jablonci a Liberci jsou

vůbec nesportovci.

Jako když jdu třeba v Jablonci okolo přehrady,

tak těch lidí tam v létě běhá fakt hodně,

ale určitě se najdou, ale myslím si,

že zrovna tahle oblast tím sportem,

že i díky těm Jizerkám, ty Jizerky jsou v zimě

jako narvané těmi lyžaři.

Hele, když srovnáme tvoji firmu, abychom

nemluvili úplně

obecně, ty už jsi to tady nakousl,

když srovnáš sportovce

a nesportovce,

co myslíš, že je přínos sportovce do podnikání?

Měl bych, je to něco, co možná ne cíleně,

ale měl bych nějak testovat, když třeba

přibírám lidi do firmy?

Já si myslím, že to je jako jednoznačné

plus to, když ten, když ten člověk se aktivně

věnuje nějakému sportu

už díky nějaké psychohygieně.

Prostě u toho si ten člověk odpočine,

nemusí to být jako vrcholový sportovec,

to určitě neříkám, ale

ti lidé jsou jednoznačně, bych řekl, že můžu říct

i zdravější, dá se říct, že jako výkonnější a

ta mentální hygiena během toho sportu je prostě

jednoznačně přínosem, jednoznačně plus.

My taky chodíme prostě během dne

společně prostě běhat, vyčistit si trošku hlavu,

máme v kancelářích sprchu, pak se vrátíme a člověk

má jakoby takové jako druhé ráno, by se dalo říct.

Kdy stíháte pracovat?

Tak jsme tam o trošku déle, anebo když,

nebo večer, ono jako když je venku prostě krásně,

tak tě to vytáhne z té židle.

Hele, to mě napadá teďka, když to máte takhle

posazené tu kulturu v práci,

jaký jsi šéf?

Jak by ses popsal jako šéf a jak se to možná během let,

co máš firmu, vyvíjí?

Jako principiálně já úplně nemám rád to slovo šéf,

když to řeknu takhle, prostě já nemám...

-Tak jaký jsi parťák? -...já nemám podřízené,

já mám kolegy a já mám prostě ve svém nějakém

job description to, že se starat o to,

aby ta firma rostla, měla nějaký směr,

měla nějaké kormidlo a

držet nějaké mantinely toho, jak to děláme a pak

tam mám kolegové, kteří zas mají prostě v tom

job description vývoj, a co možná, když bychom šli

do toho šéfa, tak když je prostě něco

jako potřeba rozhodnout a není to schopný rozhodnout

ten tým, tak já jsem ten, ta poslední instance toho,

která to jako rozsekne.

A jaký jsem šéf?

Asi bych mohl říct

málo tvrdý, ale spíš se hledám ta řešení obecně,

obecně hledat společně nějakým konsenzem,

než že bych byl nějaká tvrdá ruka, kterou,

která má svoji hlavu a

svoji hlavu a svoji pravdu, to asi ne.

Jak bys teda popsal kulturu, kulturu u vás ve firmě?

Je to založené opravdu celé na té důvěře sportovní

a na nějakém kamarádství?

Určitě jako ta kultura by se určitě dala říct jako

rozhodně kamarádská. To si myslím,

že je jako jedna z věcí,

proč, proč nám i tak málo lidí jako odchází,

že je velice málo, kdy se stane,

že by nám nějací lidé odcházeli,

že se jim jako v té firmě

nelíbí. V podstatě většinou, koho nabereme,

vydrží 3 měsíce až půl roku, tak už pak

vydrží velice dlouho a...

Takže jako otevřená, řekl bych, že rozhodně

v té firmě je slyšet názor každého,

bez výjimky každého a taková kamarádská,

ale i bych řekl nějakým tím jako sportovním duchem,

je tam nějaký tah na branku, jakože to není

tak, že bychom si tam chodili jako popovídat,

ale všichni víme, že jdeme za nějakým,

za nějakým cílem a chceme se jako každý

den zlepšovat, bych řekl, jak každý osobně,

tak dodávat lepší produkty na ten trh.

Napadla mě ještě jedna věc, my jak se

spolu bavíme třeba ve Scaleupboardu,

tak já o tobě vím, že ty hodně dáváš důraz

na komunikaci, i v přípravě to několikrát zaznělo,

a to komunikaci jak od tebe směrem do týmu,

tak od týmu směrem k tobě.

Řekněme, v těch tradičních firmách,

jako ve velkých v uvozovkách tradičních

firmách, kde zaměstnáváš prostě lidi volně z trhu,

tak je komunikační linka aspoň teoreticky

nějak jasně daná. Vy tím, že se promícháváte

tu v práci, tu v pivu, jak se ti vlastně daří držet

některé věci chvilku v tajnosti, než jako

je ten čas je oznámit, nebo naopak jak zajistit,

že k poslednímu člověku dojde ta informace tak,

jak má dojít od tebe?

Tak to bych zrovna řekl, že se mi občas stane

takový fuck up v tom, že jsem taková horlivá

hlava a chci ty věci jako rychle vyřešit,

takže tenhle sousled

toku informací občas jako nepodchytím, to,

to vím a že bych to měl nějak extrémně jako

vymazlené komunikační toky,

to nemám, ale už jsem si našel nějaké jako způsoby,

když potřebuju prostě říct něco jedné firmě přesně

naráz, tak vím, že musím počkat na nějakou

měsíční snídani a to si to jako držím pro sebe,

protože to je jediný jako moment, kdy jsem schopný,

schopný, schopný mluvit, mluvit k celé té firmě

a když někdo na té snídani není,

tak to už jakoby není můj...

Hele, zažil jsem jednu věc v mém druhém korporátu,

když jsem dělal pro Holanďany.

Oni to mají položené tak, že v práci jsou naprosto

brutálně upřímní a za 10 minut si

s tebou můžou dát to pivo.

Jak tohle řešíš ty, když někomu něco v práci vytýkáš?

Fakt potom jdete na to pivo za půl hodiny,

dokážete to takhle dokonale odclonit?

Tam musím říct, že jako je to člověk od člověka, jo.

Prostě si myslím, že právě že i díky tomu,

že ten vztah je takový kamarádský,

tak někomu prostě můžeš říct, hele,

tohle se mi nelíbí, tohle jsi opravdu jako zkazil,

a tak on ti bude jako chvíli oponovat,

pak si to nějak dohodnete, že každý na tom

má nějaký svůj podíl a prostě za 10 minut

je ten vzduch čistý a někdy to v někom může jako jeden,

dva dny ležet, ale to zas se dá relativně

rychle vycítit, tak se o tom jdeš

znovu pobavit v klidu a ten vzduch

prostě vyčistit, jo. Za mě

ta komunikace je prostě alfa, omega a když cítím,

že prostě někde něco není ideální,

ať už se to ke mně jako dostane,

nebo při té spolupráci to prostě, si myslím,

že člověk nějakým způsobem vycítí,

tak je potřeba prostě hned jít a ten vzduch si vyčistit

a znovu si to říct s odstupem, s klidnou

hlavou, bez emocí a

vyjasnit si jako vlastně, kam jdeme a proč se

to třeba jako událo.

Když to protáhnu dál, tak to jsme probrali,

řekněme, jednorázovky nebo věci, které se

ne úplně na první dobrou týkají ohodnocení,

ale když řešíš třeba ohodnocení, platy

mezi kamarády, jak tam to potom máte vyřešené?

Přece jenom, jo, zase ve velkých uvozovkách

tradičních firmách mezi námi zas až takového

vztahu moc není, tak se tyhle ty věci

vyjednávají daleko líp, ale pokud se máme vidět ráno

u hodnotícího pohovoru, v poledne na společném

výběhu okolo přehrady a večír u piva,

tak mi něco říká, že to bude senzitivnější.

Jak řešíš takovéhle věci?

Já bych řekl, že od dne 0 té firmy

tlačíme to a i se tak jako chováme,

že prostě ty odměny těch jednotlivých kolegů jsou

prostě seřazené od nejlepšího,

když to řeknu, po, prostě od nejlepšího dolu

a tuhle férovost, nechci říkat transparentnost,

ale řekl bych, že to je velice blízko tomu,

tak se fakt snažíme udržovat a vlastně nějaká

review tady tohohle pořadí, když bych to řekl,

děláme velice často.

Nejsem na to sám, nás těch spolumajitelů je jako 5,

kteří, kteří tohle řeší, takže ani já to sám,

kdybych chtěl, tak to nejsem schopný

ohnout a zároveň prostě každý v té firmě

má nějaké oblasti, na které se má jako

soustředit v nějakém období a to v podstatě se

pak dá říct, že to je 1, nebo 0, jestli se

to splnilo, nebo ne, tak tam já nemám

jako manipulativní manévr.

Chápu správně, že si děláte teda

výsledkovou listinu?

-Dá se to tak říct. -Fakt? -Nebo výsledkovou listinu,

v principu, z principu se dá říct, prostě

ty peníze, ať chceme, nebo nechceme,

tak je to nějaké jako měřítko, měřítko schopností

těch lidí a měli bychom je schopní být

nějak za sebe jako seřadit, takže jako dobrý

-terminus technicus. -A tohle teda,

tohle teda komunikuješ, jako výsledková listina,

nejlepší zaměstnanec měsíce a...?

No, řekl bych, že to je spíš delší horizont

nějakého roku, ale principiálně takhle

komunikujeme, jak fungujeme,

jak je to v hodnocení, protože zase se můžeme

jako vrátit k nějakému k tomu jako fair

play a tomuhle.

Nejvíc dusno na tom pracovišti může dělat prostě

to, že tady někdo má víc, protože se jako zná s tím

šéfem, to jsou přesně ta pravidla toho,

jak pracovat s těmi kamarády.

Nesmíš jim v žádném případě nadržovat, že jo,

to prostě nejde.

Sestupuje někdo do druhé ligy nebo do divize?

Spíš jdou všichni výš a výš.

Jak už jsem říkal, tak,

tak se furt jako snažíme zlepšovat,

furt na sobě pracovat a když někdo sestupuje,

tak si myslím, že v té firmě nemá být.

Ty jsi tady zmínil pravidla, jak teda pracovat

s kamarády a s rodinou. Kdybys to měl teďka

uprostřed podcastu shrnout do nějakých 3,

5, 7 podle toho, jak ti to vyjde,

na co bychom si teda měli dávat pozor?

A zároveň pro posluchače a

diváky připomínám, že to, co teďka tady Martin řekne,

ve finále dáme i do bonusu, který už v tuhle chvíli je

někde tady okolo epizody ke stažení.

Tak začal bych jako, nějako chronologicky

na nějakém čase. Alfa, omega

je to úplně v tom

nejdřívějším bodě, když vůbec přichází tohle téma,

téma na přetřes s tím člověkem,

se kterým uvažuju, že bychom společně

spolupracovali, tak vymezit ty hranice, jo.

Mně už teď dává výhodu to, že už nějakou zkušenost

nad tímhle mám, tak relativně,

relativně dobře jsem to schopný vysvětlit

i na nějakých jako reálných, reálných situacích,

tak si vyjasnit prostě ta území, kde to končí,

kde to začíná a co se může stát za situace. Hele,

já tě můžu prostě po třech měsících vyhodit,

tady prostě já chci být s tou firmou úspěšný a když

to nebude fungovat, tak to nebude fungovat

a je to naprosto fér ti to říct takhle dopředu.

Zároveň můžu být nespokojený s tou prací a

budu to říkat, že s ní nejsem jako

spokojený, tak to je nějaký jako

začátek toho vztahu.

Pak je nějaká část i to jako finančního

ohodnocení, tak o tom jsme se bavili před chvílí,

tam je to v podstatě taky jako dané.

A pak je už ten nějaký jako pracovní,

pracovní život, tak

tam bych řekl, že v práci se prostě bavíme

jako o práci, vlastně velice málokdy,

i ať to je kamarád, blízký kamarád nebo jako

v uvozovkách jen kolega, tak v práci se velice

málo bavím obecně o těch osobních věcech.

Tady u těch lidí, kde by mně to teoreticky, kde,

kam bychom mohli sklouznout, tak to se fakt

snažím jako minimalizovat

a večer se zase prostě u piva nechci bavit,

nechci bavit o těch pracovních věcech.

Podobně to mám i třeba jako s teambuildingy a s těmito

akcemi, prostě ty working hours jsou v té práci

a na teambuildingu, tam už se to třeba snažím

jako ne úplně tahat. A pak to jsou už i třeba

takové jako drobnosti, prostě může to znít

až zvláštně, ale prostě máme nějaký firemní chat,

tak tam řeším pracovní, pracovní věci,

ale jestli půjdeme odpoledne s dětmi ven,

tak to už řeším na WhatsAppu.

Prostě to jsou jako dva jiné světy a ta zpráva

od sebe může být prostě 5 minut, ale už i tohle

tomu, už tohle pomáhá nějakým jako vymezením

těch hranic a oddělení, oddělení těch dvou světů,

-bych tak asi řekl. -Co když ti o pivo

napíšu na Slack?

Tak když je to pracovní, tak to já ti odepíšu.

Dodržuješ teda striktně oddělení i těchto

komunikačních kanálů, jo?

Snažím se samozřejmě, jako někdy to ulítne,

ale principiálně se snažím. Ono potom i ta komunikace

jako i z praktických důvodů chci mít, tady na téhle

jedné službě chci mít pracovní věci a tady

ty soukromé, protože když něco dohledávám,

tak zhruba vím, v jaké sféře a kdybych

to měl dohromady, tak je to bordel.

Jaké jsou vlastně plány, plány do budoucna?

Firmu chceš růst?

Určitě ještě chceme růst, ale už od začátku jsme

tak nějako říkali, nechceme mít prostě

obrovskou jako firmu,

osmdesáti, stohlavou, víme, nějaký náš mentální limit se

pohybuje okolo 40 lidí, uvidíme.

A to je takový nějaký náš směr,

kam bychom se chtěli dostat a potom spíš prostě

pracovat na nějaké efektivitě a trénování

těch lidí a stabilizace té firmy jako dlouhodobě.

To znamená, že tak, jak to máš založené, vidíš,

že do těch 40 lidí to může fungovat?

Myslím si, že jo.

Myslíš si, že by to mohlo fungovat u těch 80, 100 lidí?

Nenapadá mě ani důvod, proč by to tak fungovat

nemělo, ale i tu firmu jsme zakládali s tím,

že já chci mít jako takový nějaký přehled

o všech projektech, prostě co se tam děje

a díky té velikosti té firmy už některé projekty

bych jako z logických věcí už jako na ně neviděl,

absolutně netušil, co se tam děje a to není

úplně tak, jak bych to chtěl, bych

to chtěl dělat.

Až jednou odejdeš nebo budeš chtít odejít jako

zakladatel, jeden ze spoluzakladatelů a CEO

a budeš chtít mít volněji

možná na ty dlouhé běhy, co teďka místo biatlonu

děláš, myslíš si, že tahle kultura přežije i bez tebe?

Myslím si, že jako určitě, určitě ano.

Jako asi tam místo mě, místo mě by tam byl

v ten moment nějaký jiný CEO, v momentě,

kdy by ten CEO byl z té firmy,

tak vlastně jako není důvod, protože takhle

to má zažité a nemá motivaci tady to měnit

a když by přišel CEO zvenku, tak

to samozřejmě může

-rozbít. -Hele, ještě mě napadlo, tuhle jsme se

bavili vlastně o

vztazích uvnitř firmy. Ty jsi hnedka na začátku

podcastu zmínil, že vlastně ty hodnoty sportovců jako,

řekněme, schopnost jít si za výsledkem,

fair play a podobně dneska už máte šanci hledat

i u svých zákazníků, že máte přetlak vlastně

na vstupu, takže už si můžete vybírat.

Jak bych možná tyhle ty věci,

pokud bych chtěl dělat s těmi,

se kterými mě to baví,

a ještě jsem se to nenaučil, tak z tvého

pohledu, co bych vlastně u těch svých potenciálních

zákazníků měl hledat, abych

měl šanci tyhle ty vlastnosti najít

a vlastně pracovat s někým, komu to dává smysl?

Jak to děláte vy?

Řekl bych, že to stojí, nebo

jedny z pilířů, na kterých to stojí,

je nějaká transparentnost a takový management očekávání

s tím prostě klientem,

ale to, abych si jako mohl vybírat, tak prostě to,

že já jsem k tomu klientovi absolutně jako

transparentní, samozřejmě vykazuje měsíční

nějaké hodiny, ta IT hodina není úplně

jako nejlevnější věc,

tak díky tomu, že já jsem takhle transparentní,

tak pak nechci, aby mě tam jako honil

na nějakých jako drobnostech, které se

tam prostě jako z logiky věci musely udělat.

A zase když se budu opakovat,

ale je to prostě nějaké fair play jednání.

Když já se k tomu klientovi chovám fair play,

tak vím, že on mě nikdy jako nepodrazí a

prostě vzájemná důvěra, že věří i vlastně,

že i věří naší jako expertize, kterou si myslím,

že už za nějakých těch pár, pár, pár let máme.

Mohl bych vyprávět o klientech, kteří věřili,

že je klient nepodrazí,

a skončilo to trochu jinak. Každopádně v úplně těch

prvních fázích námluv,

co teda skutečně testujete nebo jak

chcete, aby ta protistrana vystupovala, jednala s vámi?

Kde jsou ty první

známky pro vás toho, že by to mohl být

potenciálně průser a kdy radši teda utíkáte

pryč a říkáte,

jo, s tímhle tím si jděte, jděte do Prahy,

to u nás v Liberci nepořídíte?

No, ono to možná jako kolikrát nemusí být úplně

přesně o tom jako klientovi jako takovém,

pořád ti klienti na tom českém trhu přesně nevědí,

jak to IT funguje, jak ten jako náš byznys

funguje, prostě že když je tam chyba,

tak chyba se během toho vývoje prostě stává.

To nejde, v podstatě neexistuje produkt na světě

aktuálně bez chyby, prostě není, tak

to je prostě vlastnost, vlastnost toho IT,

nebo jak jsou i ty role v tom, v těch projektech.

Prostě projektový manažer tam je vždycky potřeba,

prostě někdo to řídit musí, to jsou takové typicky

rozporované položky a je to jako o tom edukovat

a jak toho klienta poznáme, spíš jak poznáme

toho dobrého a tohle mi prostě dávalo smysl.

Zase se možná trošku budu opakovat,

když je to sportovec, což jako často prostě

ti decision makeři v těch firmách nebo majitelé jsou,

jsou, jsou bývalí sportovci,

takže tam už to je zase jako vrána k vráně

a ty principy máme, máme podobné.

A když bych měl říct to, kdy říkáme, tohle prostě

pro nás zajímavé není, tohle nechceme dělat,

tak už je to u nějakého prvotního nacenění,

je to nějaké jako zbytečné jako rýpání,

už tam je cítit nějaká nedůvěra a to prostě už když

na začátku je prostě i nějaká jako vlastní

intuice, tak nám to jako pak už nedává dlouhodobě,

dlouhodobě smysl, nebo ne dlouhodobě, ale aktuálně.

Hele, pro váš dlouhodobý úspěch předpokládám,

protože píšete startupy, nebo stavíte startupy,

tak je prokázat, že vaše startupy,

ať už vámi zainvestované nebo vámi tvořené na klíč,

jsou úspěšné.

Když se takhle podíváš napříč

třeba startupy nebo ještě líp vašimi projekty,

co dělá startup skutečně úspěšným?

Exekuce, jakože ta statistika je,

70 % startupů neuspěje,

ale kolikrát prostě narazím na to, že ten nápad

je dobrý, mohl by nějakým způsobem žít,

třeba to nebude jako super hokejka,

ale prostě zaměstná to 3, 4, 5 lidí, plus to uživí

ty rodiny za těmi lidmi, kteří tam pracují,

takže to prostě může mít dopad na nějakých 20,

30, 40 lidí, což už je jako ne úplně malý impakt,

tak takovýchto nápadů si myslím,

že je spousta, ale velice často je to na té exekuci,

jo, jakože si myslím, že ten rate toho,

ta míra toho neúspěchu těch 70 %, jak jsem říkal,

tak není to, že by bylo 70 % nápadů špatných,

ale velice často ta exekuce je prostě špatná.

Typický příklad je,

vyhradím si na to nějaké peníze, ať se nám to dobře

počítá, milion korun,

za 700 tisíc to nechám napsat a pak mi zbyde

300 tisíc na marketing, na obchod a na tohle,

tak to mi vyjde přesně na jeden měsíc a pak

nemám peníze, jo. Takže někdy je možná lepší

udělat nějaký hloupý prototyp za 300 tisíc,

dejme tomu, co tak nějak jako vypadá,

že ten produkt je funkční a ten zbytek peněz si nechám

do toho testování na tom trhu, protože tam,

tam jako vzniká ten byznys, ne v té technologii.

Ta technologie je jakoby důležitý stavební kámen,

ale ty finance většinou potřebuju na tom,

protože potřebuju rok živit obchodníka,

což je přesně jako

taky další milion korun například.

Hele, tohle mě hrozně zaujalo.

Když se mluví o startupech, tak drtivé většině lidí

vyskočí na rozum Productboard, Rohlík,

miliardové firmy, stomilionové firmy.

Ty tady mluvíš o 4

zakladatelích a jejich rodinách,

je to hrozně sympatické. Jak teda podle,

optikou Jablonce a Liberce vypadá klasický startup,

ten medián nebo průměrný startup v Čechách?

Na jednu stranu vidíme jenom

jako pozlátko u těch úspěšných,

na druhou stranu někdy

slyším, nebo slýchávám, že startup už je buzzword,

že vlastně za startup se dneska prohlašuje každý.

Jak to vidíš ty?

Jak jsi říkal, definicí startupu je prostě hromada.

Já mám, dejme tomu, nějakou svoji, že startup

je nějaký nový druh služby na trhu, který tady

ještě předtím nebyl a

teoreticky má šanci, šanci uspět na tom trhu.

A za mě jako když ten startup prostě

sám sebe uživí,

my máme třeba startupy prostě přesně okolo těch

4 lidech, ale teď máme jako po nějakých 3 letech už

80 lidí a tohle je za mě pořád jako,

to je prostě úspěšný startup, chytnul se na tom trhu.

I naše firma, taky je to jako 35 lidí

a řekl bych, že prostě taky funkční, stabilní,

tak i startup ve velikosti do 100 lidí je za mě úspěch.

Jako samozřejmě nebude to jako unicorn,

ale úspěch to je, je to funkční firma.

Mně spíš šlo o to, jasně, k 35 lidem blahopřeju,

to je úplně skvělá firma, málokdo ji tady má,

já vždycky říkám, že tihle ti lidé,

teď neříkám to tobě, protože se známe,

ale já vždycky říkám, že jsou hrdinové a elita

společnosti, protože to tady nemá každý.

Mně spíš šlo o to, co se dneska startupem

skutečně jako nazývá. Já, možná to je věkově,

ale já bych firmu

o 4 lidech nenazval startupem, víš,

že vlastně jako co to pro vás je.

No, každopádně děkuju za rozhovor,

držím palce, ať se vám daří, ať se ti daří

zaměstnávat sportovce

po Jizerských horách

a ať jste úspěšní a děkuju za sdílení a děkuju

za ten bonus, který v tuhle chvíli už visí

na mých stránkách. Ať se ti daří.

Taky děkuju moc za pozvání, ať se daří.

Tak jo, nakoukli jste pod pokličku firmy,

která svoje human resources, tak říkajíc,

řeší trošičku jinak.

Doufám, že vás to zaujalo, možná trochu motivovalo,

možná okolo sebe máte hromadu zajímavých lidí,

ke kterým jste se zatím

točili zády, možná trochu z obav, co by se stalo,

jestli by to vaše kamarádství vydrželo.

Zkuste to.

Pokud se vám tahle epizoda líbila,

tak vás poprosím o liky, sdílení, komentáře

na platformě, na které nás zrovna posloucháte,

nebo kde se na nás koukáte, protože jak už to sami víte,

jinak se o nás svět nedoví.

Pomůžete mi tím dostat se k dalším uším a očím a díky

tomu i zvát další zajímavé hosty.

Určitě mrkněte na moje stránky,

www.martinhurych.com,

kde v sekci Zážeh už je v tuhle chvíli potřetí

zmiňovaný bonus. No a mně už nezbývá,

než držet vám palce a přát úspěch, díky.