Posloucháte Zážeh, podcast Martina Hurycha,

který zažehl týmy na čtyřech kontinentech

a dnes sdílí principy úspěšných firem

jako byznys akcelerátor.

Akcelerujte váš obchod, inovace a lidi

s profesionální podporou Martina Hurycha.

-Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle,

tohle je Zážeh. Dnešní Zážeh bude

tak o trochu jiném IT

a když myslím trochu jiném, tak o tom, co možná není

tolik vidět a pro spoustu z vás nebude tolik sexy,

s Radoslavem Slovákem. Dobrý den. -Dobrý den.

-Majitelem společnosti Edhouse.

Souhlasí? -Ano. -Řekněte mi, co oživování

hardwaru a tančení salsy má společného.

-Absolutně nic, ale je jednou velkou

zvláštností, že v té naší partii

ve Zlíně, kde tančíme salsu,

jsme tři majitelé IT firem, takže myslím,

že to není oživovaný hardware, ale nějakým

způsobem musí být korelace mezi programováním,

nebo IT a salsou.

-Okay. -Neptejte se mě proč.

-Je to zvláštní.

Možná jste trochu žhavé nátury ve Zlíně.

-Nedokážu posoudit, neznám to tady v Praze.

-Pojďme se podívat na to, jak jste došel vlastně

od programování na základce, jestli si dobře

pamatuju, až po firmu o 140 lidech ve zkratce,

abychom věděli, z jaké pozice to,

co tady budeme rozebírat, budete komentovat.

-Je to tak, že odmala jsem věděl,

že chci být programátor, ajťák, jak se dneska říká,

studoval jsem to, jak jste zmiňoval,

od základní školy,

vysoká škola, matematicko-fyzikální

fakulta a následně nějaká praxe.

Pak jsem se z rodinných důvodů ocitl ve Zlíně, no a

tam to bylo velice jednoduché, nebyla

tam zajímavá práce. Nebyl tam zaměstnavatel,

který by mě zaujal, pro kterého bych v tu dobu

chtěl dělat, tak jsme společně se švagrem Pavlem

Stržínkem založili Edhouse a postupně jsme si řekli

ten cíl dotáhnout ty zajímavé projekty do Zlína.

-Jak by to dopadlo, kdyby Vaše žena neměla sestru?

-Nedokážu říct, určitě to tomu pomohlo,

protože tady v tom tandemu majitelském fungujeme dodnes

a je to velice funkční model pro nás dva,

i když mnozí nás z toho srazovali,

hlavně z toho začátku, říkali, že tady ty tandemové

firmy nefungují.

My jsme toho asi výjimkou, nebo nějakým jiným případem.

-Gratuluju, gratuluju, protože se říká,

že počet majitelů má být lichý a tři už je moc,

tak gratuluju k úspěchu. Já, když jsem četl přípravu,

tak mě tam zaujala jedna věc. Já se přiznám,

že v páté třídě základní školy jsem

maximálně chtěl být tak buď prezidentem,

nebo popelářem.

Vy jste začal programovat a vlastně šel

jste si za svým. Pamatujete si,

co bylo první, co jste naprogramoval?

-Co si pamatuju, já nevím, jestli to bylo první,

ale to, co si pamatuju, tak to bylo ještě

na starém Didaktik Alfa,

kde nás učil pan učitel na základní škole,

pan učitel Nuota

nás učil programovat, myslím si, že nějaké obrázky

jednoduché, kreslili jsme v basicu čárami, já nevím,

jestli to byla kačenka, nebo nějaký prostě obrázek.

-Dá se z toho něco přenést do dneška?

Udrželo se něco za ta léta v IT?

-Já úplně jako nevím. Já si myslím, že

určitě mám v sobě to DNA toho ajťáka,

nebo toho prostě programátora, vývojáře,

my teda jako nemáme úplně rádi, když nám lidé

říkají ajťáci, že jo, to určitě jako znáte

a myslím si, že je to ta geneze, ten

postupný vývoj a poznáte to i na těch zaměstnancích,

na těch klucích a holkách, kteří pro mě pracují u nás

v týmu, že častokrát jsou to fakt jako lidé,

kteří se tomu věnují dlouhou dobu a fakt se

to pozná pak v tom rozmýšlení a hledání,

řešení problémů.

-Jak mám ajťákům říkat, abych si u nich nerozlil

horké mléko? -Tak ony jsou to různé profese.

My samozřejmě, když jsme už vevnitř té bubliny,

tak jsme buď jako vývojáři, programátoři, testeři,

SQA, project management, takže jsou to různé

role samozřejmě.

-Rozumím. Já jsem říkal, že tahle epizoda bude

trošičku o jiném IT, protože ta bublina,

která okolo mě se hodně vyskytuje, to jsou většinou

aplikace na míru, informační systémy,

nějaké webové aplikace atd. atd. Vy jste se vydali jinou

cestou, Vy oživujete hmotné věci.

-Je to tak.

Ten důvod je asi ten, že

já třeba osobně jsem měl expertizu z předchozího

zaměstnání, takže bylo to něco, čemu jsem rozuměl,

s čím jsem pracoval a úplně logicky jsme v tom

našli i první zákazníky, no a pak je to tak,

jak je to v každém jiném podnikání, že ono vlastně

se vám ty jednotlivé,

prostě opakujete ten úspěch

tam, kde, tam, kde jste ho jednou udělal,

tam, kde tomu rozumíte a prostě ta doménová,

ta doména toho aplikačního softwaru pro hardware,

pro nějaké hardwarové zařízení se tam prostě

sama jako objevila.

-Tam musí být pořád něco hlubšího,

protože kdyby Vás to nebavilo na té první

aplikaci, tak byste od toho utekli.

-Je to možná i trošičku taková, jako všichni

programátoři a vývojáři, kteří dělají s hardware,

tak trošičku pohrdavě se někdy jako dívají třeba

na ty lidi, co dělají webařinu, databáze

a tak dál, protože ono ten hardware si

můžete osahat. Ono to něco dělá,

někde něco bliká, teče,

hýbe se, svítí a je to úplně jiný pocit,

jako když jenom nějakým způsobem šibujete s nulami

a jedničkami v paměti počítače, nebo

někde na disku.

-Můžeme teda říct možná pro diváky a posluchače

nějakou typickou aplikaci, abychom si představili,

co děláte? -Náš největší klient je

brněnská společnost, anebo společnost světového,

světová, ale v Brně mají významnou pobočku

Thermo Fisher Scientific a děláme pro něj vývoj

softwaru aplikačního na řízení elektronových

mikroskopů. Takže elektronový mikroskop,

kopec hardwaru, kopec konstrukce,

kopec desek a my jsme vlastně,

ta naše doména je v tom řízení a vývoji

toho aplikačního softwaru pro takovéto zařízení.

Je to jeden z příkladů.

-Setkal jsem se s názorem, logicky elektronový

mikroskop není ta věc, ale setkal jsem se

s názorem, že programování hardwaru je vlastně ne tolik

sexy, protože to může být někdy jednoduché,

jakože starší čipy,

já nevím, aplikace do aut a tak.

Vy jste sám říkal, něco, v uvozovkách,

velkých uvozovkách, něco jenom bliká někde.

To asi jako nevidíme úplně u Vás celou realitu, nebo?

-Je tomu tak, že vlastně mnoho lidí si pod tím,

když takto třeba tu firmu představím, je

napadne jenom ten vývoj na těch jednočipech,

nějaký embedded vývoj vevnitř do nějakého

jednočipu v jednoduchém Céčku.

Ano, toto je tam samozřejmě velice potřeba,

ale v dnešní době je to opravdu už vlastně minorita,

protože ty problémy, které dneska vlastně řešíte,

a ten ekosystém těch aplikací je daleko bohatší

a úplně upřímně vy na ten embedded třeba

u elektronového mikroskopu potřebujete,

dejme tomu, maximálně 10 vývojářů a na ty aplikace

kolem, které jsou už řídící na PCčku, webové

nějaké interface, rozhraní směrem ven

a nakonec i ty databáze tam jako ve výsledku jsou,

protože někde musíte ty výsledky ukládat,

tak to je ten zbytek. Takže ten embedded je taková

ta špička ledovce, který z toho trčí,

ale celý ten ekosystém úplně všech jakoby aplikací

je možná 95 % jako, anebo 90 % jako

problémů, které řešíte.

-Když se amatér podívá po tom, omlouvám se,

ajťáckém poli, tak vidí právě v Praze,

v Brně hromadu těch informačních firem,

nebo technologických firem a všechny to táhne do

fintechu, automotive atd. atd., do informačních

systémů. Konkurence velká, jak třeba vypadá

konkurence v rámci oživování hardwaru

na tom Vašem poli? -Je to tak, že

je taky konkurence samozřejmě, neexistuje asi

obor podnikání, kde by nebyla, ale

nám se celkem daří

nacházet zajímavé klienty a hlavně to, co jako je naše

přidaná hodnota, je si je následně udržet

a přesvědčit je to dobrou prací a tím, co děláme.

Děláme to už 16 let, takže víme, jak ve výsledku

tu zakázku udělat, rozvinout, začít,

jaký je ten proces, ta komunikace.

Konkurence tam je, ale já to vždycky třeba

nově příchozím

našim zaměstnancům říkám tak, že my hledáme ty firmy,

které mají, dejme tomu, balík práce, který jsou

schopné monetizovat

v nějaké velikosti 100, svých vlastních lidí mají

tak na ten balík práce 20 a ten zbytek je strašné

pole, kde vy můžete něco pro ty firmy vyvinout a oni

vlastně neví jak. A myslím si,

že toho prostoru je tam relativně dost.

Samozřejmě vyžaduje to hodně vysokou expertizu

a znalost té problematiky.

-Já, když jsme si tady povídali před podcastem

přesně tady o tom, tak jsem zmínil,

že děláte vývoj na klíč. Vy jste, s Vámi se to velmi

jako ošívalo, tak pojďte mi říct, co teda,

nebo jak vlastně vypadá ta dodávka,

nebo jak to máme pochopit.

-Je to strašně různorodé a ono v podstatě my až teď

zpětně si uvědomujeme, že tam strašně záleží na

tom, jakou třeba dobu s daným klientem

spolupracujete. Ten začátek, nějaký

začáteční vstup k tomu klientovi by se

dal přirovnat k jednoduchému nějakému

vzdálenému body shopu. To znamená, ty vaše lidi

dodáte s nějakou znalostí, dejme tomu, programovacího

jazyku, nebo nějakých testovacích jako metodik,

projektového řízení a oni vlastně tam musí vstoupit

k tomu zákazníkovi a to řízení,

zadávání práce musí být víceméně na tom klientovi,

ale to, co je ta naše přidaná hodnota a to,

kam my se posouváme a co je náš cíl a jaké

my to děláme, je postupně se tu doménovou

znalost toho klienta naučit.

Naučit se v tom prostředí se zorientovat,

začít tvořit,

začít tvořit menší organizované týmy,

které přebírají další a další kompetence,

a ten ultimátní cíl je případně převzít

kompletní zodpovědnost za nějaký softwarový

release, případně nějakého hardwaru, nebo nějakého,

nějaké třeba jako rodiny těch hardwarových zařízení.

Takže je to takový postupný proces a když se mě zeptáte,

jak to děláme, děláme to vlastně na té

nejnižší škále jak kdyby komplexnosti toho řízení,

jsou to víceméně jednotky lidí,

které by se daly přirovnat k body shopu,

a na té nejvyšší škále je to fakt jako ta komplexní

dodávka na klíč, o které Vy říkáte.

A teď jako hledáte vlastně s tím klientem,

kde je ta správná mez,

kde je ta správná mez, kde tu vaši službu položit.

A je to strašně jako, jsou tam další závislosti,

další závislostí je třeba dostupnost hardwaru,

jestli je třeba, jestli ten hardware třeba

není ani v České republice, tak nemůžete převzít

zodpovědnost za nějaké QA, nebo za nějaké finální

integrační testy. Takže je to, je to strašně

různorodé. -To znamená, že ultimátní cíl,

nebo to jako nejvíc, co se dá dosáhnout,

je externí RnD centrum?

-Je to tak, je to tak a v tomto modelu

jsem hrdý, že několik těch zakázek,

nebo některých těch projektů,

které my řešíme pro některé zákazníky,

mi už funguje.

-Kdybyste měl firmu rozjíždět znovu,

nebo měl poradit někomu, kdo by do téhle té branže

chtěl, protože ho prostě baví oživovat věci,

na co si dát pozor v těch úplných začátcích?

-No, to je hodně těžká otázka.

Já nerad dávám takové hraběcí rady někomu,

jo, to je takové jako, ono taky ten trh se posunul,

jako máme 16 let jako od toho,

když my jsme začínali.

-Tak kdybyste s tím, co dneska víte,

poradil sobě před těmi 16 lety, na co byste si

dal větší pozor dneska?

-Já nějak jako ničeho nelituju,

co se v té firmě udělalo, mě to vlastně jako bavilo

a nic si nevyčítám, prostě ty faily nějaké jsou

a ty musíte přijmout v podnikání, ale možná

taková jedna rada, vytrvat. Toto není obor,

kde můžete čekat nějaké quick win,

nějaké rychlé vítězství. Tady opravdu to je běh

na dlouhou trať, to je maraton,

to není prostě sprint, to není stovka,

to není prostě sprint. Je to maraton a člověk si

musí na to počkat a nevím, jestli je dobré přeskakovat

nějaké fáze, jestli třeba hned na začátku nevím

o tom klientovi nic, neznám ty vztahy,

neznám domain know-how a říct, já vám

to celé zastřeším. To je trošku jako cesta do

možná nějakých pekel, když bychom to tak řekli.

-Ještě jedna věc mě tam zaujala.

Možná to je moje zkreslené vidění,

ale pro mě historicky tvorba vlastně čehokoliv,

co je hmotné, je pomalejší, než je tvorba softwaru.

Hlavně iterace jsou mnohem pomalejší.

Pamatuju si doby, kdy jsem vlastně prodával

pro výrobní firmy a od prototypu,

prototypu ještě za neexistence 3D tiskáren

se počítala v měsících, nebo ne-li v letech.

Znamená to, že vlastně i tvorba toho softwaru se

teda musí projektově řídit úplně jinak,

vlastně jako chvilku děláte, pak dlouho čekáte,

než se zase něco stane?

-Je to tak. Každý, kdo dělá s hardwarem,

tak tady ta specifika určitě dobře zná a

taková trošku nepříjemná věc,

když děláte jako tu softwarovou část v tom

hardwarovém vývoji, tak vy jste

jak kdyby na konci.

Ono dlouho se něco rýsuje, kreslí, konstruuje,

pak se to skládá, elektrony, řeší se

prostě elektronický design,

vytváří se první prototypy a ten software je poslední

a když je nějaký skluz, tak většinou všechny

ty facky padají na ten software.

Ale má to jako, má to jako, má to cestu ven a to,

jakým způsobem se dělají fakt ty velké zakázky,

tak vy nečekáte na prototyp. Vy vlastně

začínáte vyvíjet software už úplně na tom začátku,

kdy se definuje daný produkt, a to,

co je tady specifikum, vy musíte vytvářet

nějaké emulace,

simulátory a vlastně strašně dlouhou dobu

vy nevyvíjíte proti reálnému hardware,

ale vyvíjíte proti třeba emulaci, kterou jste si

na začátku vybudoval. Samozřejmě to jsou další

přidané náklady, ale jináč to nejde.

Jináč, když byste dostal ten prototyp a teď byste

měl začít jako vyšívat ten software,

tak to prodlení je, je strašně dlouhé.

Takže toto jsou ta specifika toho řízení.

Ano, otáčka v hardwaru je poměrně dlouhá,

takže dost často, když hardware nedělá to,

co má, tak se to opravuje v softwaru,

protože to je výrazně levnější a rychlejší,

pokud to jde samozřejmě a toto jsou všechna

ta specifika a to musíte promítnout do toho

projektového řízení těch projektů a těch zakázek.

-My jsme tady jmenovali jednu konkrétní aplikaci,

elektronový mikroskop,

jaká je teda vlastně doména, kam se

primárně chcete dostat? -Pro nás ten klient je

ideálně velká firma, která má nějaký vlastní

buď hardwarový produkt, který vyžaduje ale ke své

funkčnosti poměrně velkou a komplexní bázi jako

softwaru a častokrát a většina našich klientů

má i svoje vývojové týmy,

akorát prostě nejsou schopní pokrývat tu celou

škálu aplikací, které potřebují, vlastními silami.

Tam vstupujeme do hry my. Takže my umíme navázat

ten vztah a umíme vytvořit pro toho klienta

externí vývojový tým.

Většinou jsou to nadnárodní společnosti,

většina našich klientů má headquarters v USA,

nebo někde prostě v západní Evropě,

takže umíme pak řešit i ty věci kolem toho,

dostat se pod nějaký korporátní

dodavatelský vztah. To jsou věci na strašně dlouho,

třeba řešíte jako smlouvu tři roky.

-Okay. Segmentově co Vás, co Vás teda baví?

-Baví nás ta věda, technika, teďko se díváme

trošičku na projekty ve vesmíru. Mě osobně

by těšilo, kdyby nám nějaký kus kódu lítal někde

nad hlavami ve vesmíru mimo, mimo zemskou přitažlivost,

takže díváme se třeba, jestli jsme schopni vstoupit

třeba do nějakých těch ESA projektů té European

Space Agency. Tam je samozřejmě bariérou

ta administrativa,

ale je to tam. Pak to může být, dejme tomu,

medical segment, kde jsou taky jako zajímavé

kardiostimulátory,

pumpy pro diabetiky,

zařízení, které taky potřebují jako software

a je poměrně náročné ho vyvinout.

-Spoustě lidí okolo mě při slově korporát,

nebo automotive naskakuje kopřivka.

Mně přijde, že tohle je ještě těžší segment

než automotive tak

na první dobrou. Tak jak se vlastně buduje

důvěra, nebo jak se získávají kšefty z tohohle

toho extrémně těžkého

segmentu? -Dneska ráno jsem

poslouchal Váš podcast předchozí,

takže tam o tom Váš řečník, nepamatuju si přesně

to jméno, přesně mluvil, ale já jenom potvrzuju

jeho slova, je to prostě o lidech,

je to o tom nacházet v těch

korporátních,

korporátních vodách ty správné lidi a umět

je oslovit a to, co si mnohý myslí,

že když se do toho korporátu jednou dostanete,

že to už je jako, že to už je vlastně zlatá

karta a můžete vlastně jako už, jste za vodou.

To není pravda. Vy musíte pro ně odvádět 110%

výkon, protože oni vás prostě vymění, tak to je.

Takže, takže je to tou kvalitní prací, je to tím

nacházet ty správné lidi a umět si tam vytvořit

ten prostor. My jsme se to naučili na našich

klientech a dokážeme ten úspěch zreplikovat

i u jiných. -Zdravíme tě, Jakube, do Plzně.

Otočíme list.

Vy jste, už když jsem za Vámi byl ve Zlíně,

tak i vlastně v přípravě jste několikrát zmínil,

že jste za tu historii firmy měl na hlavě

hromadu klobouků. Všecko jste se nejdřív chtěl

učit sám a pak teprve předávat.

Proti tomu jde teorie, vezmi si na to experta,

on ti jako pomůže s akcelerací rychleji.

Zajímal by mě Váš osobní názor,

proč to máte položené tak, jak to máte položené.

To znamená, pochopit, o co jde, odevzdat

a být schopen to řídit.

Kde se bere, kde se bere tenhle ten náhled na svět?

-Já úplně jako nevím, ale my jsme do toho

podnikání vlastně s mým parťákem Pavlem

skočili rovnýma nohama a byli jsme oba dva ajťáci.

Většinou ten tandem, když se zakládá firma dvou

mužů, nebo žen, je jeden technik,

druhý obchodník a pak se nakonec pohádají vždycky

většinou, že, tak to je. My jsme byli oba dva

technici a analytické myšlení, to Vám

je určitě jako taky blízké...

-To si pište. -...a proto jsme si řekli,

pojďme to zkusit touto cestou.

Takže vybudovali jsme, ze začátku jste potřebovali

aspoň nějakou administrativu,

pak jste řešili nábor, protože vlastně jsme

rostli z těch dvou mužů na začátku do dneška, takže,

dejme tomu, prvních 50 lidí jsme si nahirovali

sami a museli jsme se to naučit a dělat dobře.

Až pak jsme si na to našli

ty odborníky, o kterých Vy říkáte a dneska

to vlastně dělají líp než my, takže,

takže já jsem rád. No ale to jsem trošku utekl

z té Vaší otázky, proč takto, nevím, nevím,

možná tím naším jako vnitřním naladěním,

tím, že jsme ty analytické typy,

chceme to nejprve uchopit, pochopit a následně

to předáváme. Nedokážu na to asi líp odpovědět.

-Okay. Vy jste nebyli vždycky úplně v hardwaru.

-Ano.

-Lidé se hrozně rádi učí z cizích přešlapů.

Pojďte nám o něm něco povědět.

-Ono jich bylo více. Já možná, máte na mysli...

-Framework pro mobilní appky.

-Je to tak, bylo to někdy kolem roku, myslím,

2010, 11, my jsme a neustále jsme koketovali

v tom začátku té firemní udělat nějaký

vlastní produkt. To je takový zlatý grál,

si myslím, každého,

kdo založí firmu, udělejme produkt,

prostě vyvineme to, pak si to budeme krásně

vyvíjet a ono se to bude samo prodávat,

nebudeme se o ten obchod starat.

Trošičku tady ta věc jako vznikla z nouze ctnost,

protože to byla taková trošku krize,

nám nějací zákazníci jako skončili,

my jsme nechtěli tehdy ty lidi povyhazovat,

měli jsme v taláru nápad jako na produkt, tak jsme

je nechali na tom vyšívat, programovat, no ale

ten úspěch tam vůbec nepřišel,

takže nepodařilo se nám to vůbec prodat,

byly to vlastně vyhozené peníze.

-Jak vlastně tehdy to byl krok daleko od toho,

co jste dělali?

-Nebylo to úplně daleko, protože ty začátky té firmy,

to naše jako dnešní orientování na ten hardware

ze začátku tak, úplně tak nebylo,

protože my jsme zkoušeli i ty různé mobilní aplikace,

to bylo strašně trendy v tom roce 2010

a vlastně jsme doiterovali do toho dnešního

stavu až později. Takže nebylo to úplně jako

mimo, my jsme tu oblast znali,

my jsme i nějaké aplikace tady v té oblasti vyvíjeli,

ale tady v tomto případě jsme pohořeli na tom, že my

jsme podcenili, my jsme si až pak jako uvědomili,

že to vlastně jako neumíme, že my neumíme prodávat

produkt na bázi licencí, protože to je o budování

marketingového týmu, že je to o budování prostě

obchodní sítě, je to o budování brandu

a to jsou dovednosti, které my neumíme.

My umíme dělat vývoj, my rozumíme tomu vývoji,

to je to naše kopyto a neumíme prostě prodej

koncovému klientovi, nebo.

-Když se kriticky podíváme zpátky,

je to opravdu to, že jsme to neuměli prodat,

nebo už tam chyběl jako market fit, že jsme si jako

v uvozovkách mysleli, že máme něco?

-To se nedá asi od sebe oddělit,

to je vždycky, to vždycky spolu souvisí samozřejmě.

-Já proč se na to ptám, protože já vlastně jako

na jednu stranu vidím a hrozně podporuju lidi,

kteří chtějí globálně s nějakým produktem

prorazit. Na druhou stranu se říká,

to už taky tady

v podcastu padlo, že na všecko už je dneska

řešení, nebo nějaká appka. Tak zpětně vzato,

dá se říct třeba, co byste dneska dělali

jinak, z čeho jste se poučili, aby

třeba ten fuck up šlo odhalit dřív, nebo naopak

to teda dotáhnout do konce?

-Tak ono nebylo to tak krvavé, že by nás

to stálo jako život firmy,

nebudu tady říkat, o kolik peněz jsme přišli,

protože to by mě asi manželka nepochválila,

ono už je to hodně dlouhá doba, ale abych

Vám neutekl z té otázky, já nevím, já nevím a spíš

jako to naše poučení z toho je, že jsme si

to vlastně zakázali, že jsme si řekli,

jako jsme dobří tady v tomto, my rozumíme tomu,

umíme udělat tu výrobní linku na ten vývoj

toho softwaru, umíme oslovit toho klienta,

přebrat od něho tu práci, doručit mu ji s mašličkou,

tak proč, proč dělat něco jiného,

proč jako odklánět tu naši aktivitu někam jinam.

-Rozumím. Dneska poslední téma,

Vy jste porodili Edisona. Co, nebo kdo je Edison?

-Ne, ne, ne, to je, to je taková naše

nezisková aktivita.

Edison je takový malý výukový robot, vidíte,

mě nenapadlo ho sem vzít, mohli jsme ho ukázat,

a to, co my se snažíme v našem regionu,

teda je to Zlín a Zlínský a Olomoucký kraj,

pomoci základním školám ve výuce

programování a algoritmizace dětí.

My jsme s tímto projektem začali, myslím, že 2019,

nebo 2018, já už si teď úplně přesně nepamatuji a

jedná se o to, že my organizujeme u nás

ve firmě pravidelně jednou za půl roku workshopy

pro učitele informatiky,

představujeme jim jednu konkrétní platformu,

na které můžou děti učit programovat a

myslím si, že nám to funguje, máme

na to výborné ohlasy a už jsme těch workshopů

udělali, myslím, že 7 běhů jsme udělali,

jsem se díval do nějakých čísel,

nějakých 160 učitelů jsme vyškolili. Myslím si,

že to má veliký efekt, že oni se pak nebojí

té výuky, použijí toho robota, začlení

ho do výuky a věřím, že

ve Zlínském a Olomouckém kraji to vzbudí velkou vlnu

zájmu o programování a za takových 10,

15 let tam budeme mít druhé Silicon Valley.

-To bych Vám opravdu přál. Napadá mě, vracíme se

zpátky tam, kde jsem třeba začínal já v programování,

to už ani mladí nebudu vědět, co je,

v programování Karla, nebo v programování v basicu?

-Já si to pamatuju.

-Vracíme se tam zase zpátky?

-Jo, akorát ten Karel je fyzický, můžou si

ho ty děti ošahat,

můžou ten prográmek udělat v jednoduchém

scratchovém jak kdyby

programovacím prostředí, nahrají ho do toho,

do toho robůtka a on jim něco dělá.

To je jako úžasné, ty děti to strašně baví, jo.

Nevím, jak Vás bavil Karel.

-Chodil zprava doleva, nahoru, dolů a

po pár hodinách nás to přestalo

bavit, to je jasné.

Já tam mám dvě věci. Vy jste zmiňoval

jednak výuka programování a výuka, nebo smysl

algoritmů, nebo výuka algoritmizace.

Pro mě jsou to jako dost vzdálené věci ve smyslu,

že, nebo jinak, zeptám se. Fakt ta generace,

kterou Vy dneska se snažíte k tomu programování

přitáhnout, bude muset umět každý z nich programovat,

jako my teďka musíme umět angličtinu?

-Nemyslím si, ale já to vnímám jako další

doplněk do toho obecného vzdělání těch dětí.

Uvědomte si, že Vy jste taky,

když jste studoval na základní škole,

tak jste měl hudební výchovu a nejste virtuos,

měl jste výtvarní výchovu, maloval jste domeček,

nebo nějaké... -Nejsem Picasso, no.

-Nejste Picasso. Ono to stejné bude tady

v této oblasti. Já si myslím, že je fajn,

že ty děti si to trošičku jako

osahají, trošku poznají,

o čem to je a v podstatě možná je to spíš o tom,

aby to ty potenciální

děti nadchlo a šly za tím dál, ale není to tak,

že teď budou všichni programátoři, to si myslím,

že je jako zcestné. Je to jenom další doplněk

toho vzdělání, tak jak vnímáme

všecky ostatní předměty.

-Já jsem právě rozdělil schválně programování

a algoritmizaci, protože mě vlastně, co mi dal Karel,

je úplně jiný pohled na věc, na řešení

problémů a algoritmizace.

Tam třeba na mém synovi vidím,

že tohle to mu úplně chybí a málo se to vlastně učí.

Za mě až programování vlastně jako a teď to řeknu

možná úplně hloupě a amatérsky, ale jako

aplikace algoritmizace v nějakém jazyku,

ale já se přece nenaučím programovat,

pokud nebudu znát základy algoritmu,

nebo nedokážu si jako analyticky napsat proces,

který vlastně mám popsat. Je to tak? -Je to tak.

Podle mě tady ten směr je důležitý proto,

aby ty děti se naučily dekomponovat ty problémy

na menší částí, aby se naučily trošku

rozmýšlet v nějakých procesních a takových

jako rovinách. My jsme, my jsme třeba, my jsme,

když jsme začínali tady s tou aktivitou,

tak jsme si sami tu výuku vyzkoušeli na skupince dětí,

kde jsme odškolili nějakých 10 lekcí v rámci základní

školy a třeba ten feedback dětí byl takový,

že třeba kluci nám řekli,

je to těžší, než jsem si myslel,

myslel jsem si, že to bude hračka,

ale ona to fakt hračka není.

I ty jednoduché problémy, které jsme řešili s těmi

robůtky vlastně v umělém světě,

byly relativně složité. A pak oni říkali,

já si teda neumím představit, jak

je naprogramované to tátovo auto,

které vám prostě jako zaparkuje samo, jo.

Takže trošku takové uvědomění si, jo,

že to není samozřejmost, že ty věci třeba takto

fungují v tom reálném světě. -Co říkaly holky?

-Bylo to opravdu zajímavé, protože paní ředitelka

po těch hodinách nám říkala to,

že nadchnete tady ty kluky, to já jsem vůbec

nepochybovala, ale tam byly takové

ty čtrnácti, patnáctileté holky, které,

já mám jednu takovou doma, které většinou jako těžko

zaujmete, a ony fakt se tím bavily a fakt se

do toho ponořily a vytvářely. Tam bylo třeba

velice dobře znát rozdíl toho ženského a mužského

elementu myšlení, jo, ale to je možná

na delší povídání.

-Pojďte do toho, no jasně.

Já jsem totiž na Vašich stránkách zjistil,

že máte i speciální sekci pro dámy.

-Je to tak, bohužel jich je málo a myslím si,

že to, že dám v IT je málo, je chyba, protože

ve výsledku ty aplikace používají všichni a je to 50

na 50 ti uživatelé a programují to většinou

chlapi a navrhují. Takže tady je takový

jasný disbalance. Ženy jsou daleko pečlivější a dokáží,

oni se nepustí do toho řešení toho problému

bez rozmyslu, ony chtějí být perfektní,

ony prostě nechtějí dělat ty chyby.

Ale to je právě ta velká bariéra,

kterou je nedokážeme k tomu IT dostat, protože ti kluci,

oni jsou úplně marní, ale oni do toho jdou,

oni to prostě zkouší a hrubou silou a teď udělají

10 chyb, ale tím vlastně se doberou k tomu řešení,

oni vlastně to k tomu dokopou.

Jako náhle chcete být moc perfektní a chcete

to mít na první dobrou jako hotovo a bez chyb,

tak to není, to není fajn. A to je ten rozdíl podle mě,

kde by se mělo ve výuce,

té informatiky, podněcovat ty děti.

Měli bychom jim říkat, dělejte chyby, ukaž,

to je krásná chyba, pojďme se všichni

na to podívat, chválit je za ty chyby.

Když děláte diktát, dostanete dvě chyby a máte

dvojku, nebo trojku, no tak jako pak

se ty děti bojí. -Jo, jo, tomu rozumím.

Poznám teda kód napsaný dámou a chlapem?

Já teda určitě ne, ale...

-Nechci to tak jako říkat,

ale věřím, že ty dámy jsou fakt preciznější,

pečlivější.

Nerad zase tady zavádím nějaké genderové stereotypy,

bohužel jich je strašně málo v tom IT,

anebo v tom našem oboru. -Když se poslední otázkou

vrátím zpátky k Edisonovi, co by měli dělat ti,

které to nadchlo a třeba by se k Vám chtěli připojit,

pomoct Vám, okopírovat Vás v jiném regionu, cokoliv?

-Je to tak, že my ta školení děláme

jenom pro Zlínský a Olomoucký kraj,

je to dostupné na našich stránkách edhouse.cz/edison.

Aktuálně vzniká podobná aktivita v Brně, myslím,

že ta webovka je edisondoskol.cz.

Kdyby někdo další třeba měl zájem tu aktivitu

rozjet tady v Praze,

může mi napsat, přímo kontaktovat mě,

může se k nám přijít podívat na ten workshop,

jak to funguje, mile rád mu vysvětlím

a ukážu celou tu,

celý ten workshop, protože my to fakt vnímáme

jako dobrovolnickou aktivitu a myslím si,

že když to bude na více místech,

tak to bude jenom pro Česko a pro naše IT a pro naše

budoucno prostě lepší.

-Amen. Budu Vám v tom držet palce,

protože se školstvím je potřeba zamávat.

Děkuju za účast, ať se daří jak v podnikání,

tak v osvětě. -Taky díky.

-Tak jo, máme za sebou další epizodu Zážehu.

Doufám, že jsme pootevřeli okna zase do trochu jiného

segmentu, který jsme tady v Zážehu zatím ještě neměli.

Pevně doufám, že vás epizoda bavila,

pokud to tak opravdu je, tak určitě, a to už znáte

ze všech dalších dílů, likujte, sdílejte,

mluvte o Zážehu se svými kamarády, známými,

protože jinak se o nás svět nedoví,

tak už tenhle ten svět bohužel,

nebo možná bohudík funguje.

Mrkněte na www.martinhurych.com/zazeh,

kde najdete i další epizody.

No a mně už nezbývá, než jenom držet vám palce

a přát úspěch, díky.