Pokud se váš obchod neposouvá tak, jak chcete,

zbystřete. Principy úspěšného obchodování jsou

jednoduché a jiné, než si právě myslíte.

Jsem Martin Hurych a obchodování mezi firmami,

ať už tomu lokálnímu, nebo mezinárodnímu,

se věnuju přes 20 let.

Naučím vás, jak najít nejrychlejší cestu k lidem,

kteří budou rozhodovat o nákupu právě

té vaší služby, nebo právě toho vašeho produktu.

A věřte, že jeden kontakt ve firmě vám vážně nestačí.

Naučím vás, jak rychle zjistit,

co právě tyhle lidi posouvá vpřed a na jakých

základech se rozhodují. A není to to, co vám

řeknou na první dobrou.

Naučím vás, jak díky tomu všemu zrychlit váš

obchodní cyklus, zvýšit počet obchodních

případů a i jejich cenu bez zbytečné teorie,

s důrazem na praktické tipy a triky.

To všechno v programu B2B byznys inkubátor,

jehož další ročník spouštím už v lednu.

Mrkněte na www.martinhurych.com/inkubator,

kde najdete více informací.

No a teď už k dnešní epizodě.

-Posloucháte Zážeh, podcast Martina Hurycha,

který zažehl týmy na čtyřech kontinentech

a dnes sdílí principy úspěšných firem

jako byznys akcelerátor.

Akcelerujte váš obchod, inovace a lidi

s profesionální podporou Martina Hurycha.

-Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle,

tohle je Zážeh. Tenhle Zážeh je první v roce

2023 a protože si určitě kladete spoustu otázek,

jak tenhle ten rok budete vést, možná ještě

dodržujete svoje novoroční předsevzetí a ptáte

se, vím, co chci. Tak jsem si přesně na tuhle

tu otázku pozval hosta z nejpovolanějších,

Jaroslava Fabiána. Ahoj, Jaroslave.

-Ahoj, Martine.

-Ty máš koníčků, aktivit a profesí,

jak jsem ti už říkal i mimo natáčení,

jako Leonardo da Vinci, takže já si to tady

s dovolením přečtu.

Už jsem zmínil, že jsi lektor projektu Vím,

co chci, kromě toho jsi ředitel marketingu

bezpečnostní softwarové firmy ESET Software Česká

republika, viceprezident mezinárodní federace koučů

ICF Česká republika, sám se honosíš certifikací

koučovací PCC.

Jsi trenérem na změnu,

kapitánem plavidla,

členem improvizační skupiny Nepřipravení a snad

i můj kamarád. Souhlasí, až teda na to poslední?

-Roger, potvrzuju.

-Tak pojď mi hnedka na začátek říct,

když jsi ten člen Nepřipravených,

co tě loni, co tě loni přistihlo nepřipraveného.

-Nepřipraveného mě zastihla pravděpodobně

osobní událost, na kterou se moc připravit

nedá, a to je smrt rodinného příslušníka,

potom z takových těch praktických věcí

nepřipravené jakékoliv podmínky

pro rekonstrukci domu. -Okay.

-Takové to zjištění, jakože ač máte prostředky,

tak jsou vám k ničemu, protože nekoupíte kari síť.

-Na to se taky připravit nedá.

-Ale jinak, jinak v zásadě mě to jako baví být

nepřipravený a nechat se překvapovat.

-Tak k tomu se určitě dostaneme.

Já jsem tady vyjmenoval tunu věcí,

to je jak na život,

jak osobní, tak profesní, minimálně tří lidí.

Jednak nám pojď,

jednak nám pojď povědět,

jak jsi se k tomu všemu dostal a hlavně,

jak to všecko stíháš. -Ježíš, kolik máme času?

Jak jsem se k tomu všemu dostal, tak asi říkáním ano.

-Okay. Neumíš říkat ne?

-Umím, to právě umím, ale na věci, které

mě nezajímají a nebaví.

Nechal jsem si v životě jenom ty,

které mě naplňují a něco mi přinášejí,

ale jich hodně, no. -Co je spojuje?

-Nad tím jsem jednou přemýšlel a pravděpodobně

asi nejpřesnější je

hledání nějaké jedinečnosti,

odlišnosti, protože já vlastně celý život jsem

primárně marketérem a hledání vlastně odlišnosti,

kterou, která je zajímavá pro druhé,

tak se mi přetavila i v tom hledání jedinečnosti

u kolegů, s kterými spolupracuju,

které řídím v týmech, u klientů v koučování,

jedinečnosti na projektech, u značek, u firem.

V hledání jedinečnosti.

-Co tě na té jedinečnosti tak

bere? -To, že je unikátní, že se nedá zkopírovat,

protože vlastně každý je unikát a to jsou strašná

klišé, když to řeknu ve slovech, ale jedině

když si to přizná člověk a využije jak ty silné

stránky, tak ale jakoby najde lidi,

v které bude mít důvěru v to, aby vlastně vykryl

ty slabé, tak jako naplno využije svůj potenciál.

-Já, proč jsem se na to zeptal,

já když vlastně sleduju to, co se okolo nás děje,

nebo v té mé podnikatelské bublině co se děje,

tak spousta podnikatelů, majitelů a vlastně

i specialistů na jakékoliv úrovni velmi rychle

podléhají tomu, měl bych, musím,

chtějí po mně, říkají mi, že bych.

Ty hledáš jedinečnost.

To je hrozně složité, ne, protože lidi,

a teď nechci, aby to znělo špatně,

ale velmi jednoduše zapadnou do stáda

a vlastně mnozí z nás mají rádi

tenhle ten stádní život. Tak proč bych

měl být jedinečný?

-Jednoduše, abys byl šťastný. -Okay.

-To je ta jednoduchá odpověď. Složitější,

no protože takhle v tom stádu můžeme jít,

jít, jít a jednou klopýtneme a umřeme

a stádo jde dál.

-Okay. Stádo nás ušlape k smrti.

-Nevím, aspoň z mého úhlu pohledu si to neužiju.

To znamená, jako pokud si mám něco užít,

tak pokud chci být ve stádu, tak vědomě.

-Okay. -Jako já nemám nic proti stádovosti,

ale potřebuju vědět, že jsem si to vybral.

-To znamená, musím vědět, co chci.

-Jo. To má dvě roviny.

Když jsem přemýšlel o té značce Vím, co chci,

tak ono to má vlastně dvě části. Vím a chci,

a to je ten balanc podle mě, protože vím,

je ta logika,

moje schopnosti, znalosti, to, co už vím, to,

co mi chybí a potřebuju ještě zjistit,

to přemýšlení, ta hlava. A chci je to srdce,

protože jako je hezké, že mi někdo řekl,

že mám být, já nevím, chirurg, ale mně to vůbec

nic jako neříká a ještě mi je blbě z krve

a prostě táhne mě to, já nevím, k malování obrazů.

Takže vím, že bych asi ve společnosti byl

úspěšnější jako chirurg, ale chci malovat obrazy.

Co si budu poslední den v životě,

dneska morbidní na začátek roku,

ale poslední den v životě říkat, když se kouknu

zpátky, jestli jsem špatně odoperoval stovky lidí,

anebo namaloval obrazy, které po mně zůstanou

a vlastně mi dělaly radost. Tak jako v tomhle je to vím,

co chci, jako musí být to chci a vím v rovnováze.

-Když, jak bys popsal stav, kdy vím a nechci?

-Když vím přesně,

to je teda velmi častý stav například u klientů,

kteří jdou do koučování. -Proto se na to ptám.

-Chytrá otázka, když si

uvědomuješ nějaký problém, tak v 99 % případů tak znáš

jeho řešení, ale ty pořád hledáš, hledáš,

hledáš nějaké varianty, které jsou jako komfortnější

než to nepříjemné řešení. -To je přesně ono.

-Takže víš, ale nechceš a

kouč ti vlastně může pomoct na té cestě překonat

tu nechuť jít do toho nekomfortu a vlastně

to dokázat, protože

za mě je vždycky lepší to zkusit a třeba i neuspět,

ale něco udělat než žít s pocitem,

ani jsem to nezkusil.

-Takže kouč je

svým způsobem taky akcelerátor.

-Takhle jsem se na to nikdy nekoukal, ale ano.

-Ne, proč o tom mluvím, protože já vidím

okolo sebe spoustu lidí, kteří říkají,

až jednou chtěl bych,

teď asi nebudeme řešit, že to mnohdy není jejich,

to už jsme vyřešili, že to je mnohdy

vlastně jako přání někoho jiného,

ale i když je to jejich přání, tak vidím,

že až jednou budu mít peníze, až něco budu chtít,

nebo až budu mít lidi vyřešené atd. atd.

a vlastně ani si,

ani si nepřiznají, že nechtějí, že přesně

do tohohle toho jít nechtějí.

To znamená, ty si zároveň říkáš,

a to jsme tady nezmínili, trenér na změnu,

tohle je ta změna, kterou koučování

může potenciálně přinést.

-Nejenom koučování, ale vlastně všechno,

co mám rád, to je třeba i aplikovaná improvizace,

ať už je pro manažery v byznys světě,

nebo pro lidi, pro život.

To kombo toho improvizačního přístupu

k životu, koučovacího přístupu k naslouchání

a k řešení problémů,

nějakého manažerského nadhledu,

nebo nadhledu vůbec na život, tak tahle

ta kombinace je vlastně věcí, která mi zformulovala

nějakou jakože, tak co vlastně jsem,

jak to mám vysvětlit, trenér na změnu.

-K tomu se ještě dostaneme, já bych nerad,

abychom zamluvili tu druhou potenciální variantu,

nevím a chci.

Co s tím? -Tak tady u toho mě napadá, nevím jak,

ale chci to,

jsem paralyzovaný ve smyslu,

strašně po něčem toužím, nebo mám pocit, že bych měl,

ale vůbec nevím jak, tak tady se nabízí

prozkoumat, jestli to opravdu chci,

jestli to tak cítím

a když si odpovím na otázku jako ano,

vnímám to celistvě, že chci,

tak prostě začít hledat jak, nebo se rozvíjet,

nebo se učit, nebo požádat o pomoc.

Tam je těch variant nekonečně mnoho, kterou,

kterou můžeš zvolit, a

prostě udělat první krok, opět, nezůstat stát.

Jako ve chvíli, kdy jsem si uvědomil,

že vlastně někdy je lepší než pozitivní nalhávání

kamarádů v hospodě, nebo

kdekoliv jinde, si doplň,

když mi říkají, co chci slyšet,

tak někdy je lepší

koučovací ticho,

tak, tak mi to dost změnilo život.

-Koučování, nebo ještě jinak.

Ta moje bublina,

aspoň tak, jak se s nimi můžu potkávat,

tak je hodně analytická, technická, já to i říkám,

i takové lidi přitahuju,

mnohdy velmi jako strukturovaná.

Spousta lidí takhle vnímá i vlastně vrcholový

management, protože ty jsi členem

vrcholového managementu mezinárodní firmy, zároveň...

-Pobočky. České pobočky.

-České pobočky mezinárodní firmy. -Ano.

-A teď jsi mě vyvedl z konceptu teda.

Každopádně spousta lidí v té mé bublině

je hodně strukturovaných.

Koučování může být potenciálně pro některé lidi

ezo a ty do toho ještě přidáváš, a už jsi to tady

zmiňoval, aplikovanou improvizaci,

což pro tu moji bublinu může být úplně

nepředstavitelná věc. Na druhou stranu,

abych to zlehčil, protože pořád máme začátek roku,

spousta lidí jako improvizaci,

bojí se jí, je to něco nepřirozeného,

cítí se v tom jakoby nepříjemně mnohdy,

včetně mě občas a na druhou stranu v podnikání

improvizujeme permanentně, jo.

Tak jak se dá třeba, a ty už jsi to taky

tady nakousl, improvizovaná,

improvizovaná, aplikovaná improvizace

promítnout do podnikání, aby nás třeba někam

posunula ve 2023?

Jak třeba ty principy přenést do každodenního

podnikatelského života, abych se možná jenom nehnal

strukturovaně za něčím, co už jsem opakoval 10 let,

ale abych objevil nějaká nová netušená zákoutí?

-Principů improvizace

jsou stovky, ale každý z nich má nějaký jako přesah

do života, ale i do podnikání.

Chtěl bych rozptýlit takovou tu představu,

že improvizace je jenom pro kreativní herce,

nebo extroverty, nejlepší improvizátoři

bývají IT introverti

skutečně, překvapivě, protože předpokladem

kvalitní improvizace je napojení a naslouchání.

Takže pokud přijde příliš velký egoista, který,

jehož hlavním cílem je pouze mluvit a mluvit

o sobě, tak si moc nezahraje

v týmu. A ty principy se učí v západním světě už

mnoho desítek let právě jako kompetence

manažerů a postupně to přichází

i do České republiky. Proč, tak myslím si,

že nedávné období ukázalo, že nic není jisté

a jistá je pouze změna a vlastně ten přístup k tomu,

že vlastně nemáme moc jistot, ale řešíme

věci po malých krocích teď a tady.

To teď a tady je taky zprofanované,

ale ono to opravdu má sílu, tak je ta hlavní změna.

To, že neplánuješ sáhodlouze

dlouhodobé cíle, máš je spíš jako směr,

kterým jako míříš, ale řešíš co pro ně můžeš

udělat teď v tuhle chvíli s podmínkami, které máš,

s financemi, které máš, s osobními znalostmi,

schopnostmi. Tak to je asi to hlavní a jako

příklad můžu říct, že já jsem zvolil variantu,

že trénuju každý týden 3 hodiny improvizační

dovednosti už

hodně let, už si nedokážu vzpomenout kolik a

je to zaprvé zábava,

vypadnutí ze stresu každodenní reality,

mám to zařazené v pondělí po poradě managementu

vždycky, vždycky po poradě managementu se

jdu vygumovat,

ale je to vlastně jako setrvalý trénink těch

dovedností a toho přístupu, který se postupně,

ono to samozřejmě, já můžu říct,

v začátcích jsem byl až jako, řekněme,

emočně vypjatý jako při těch trénováních těch

dovedností, protože si tam člověk sáhne dovnitř

jako na svoje nějaké slabiny, dozví se o sobě spoustu věcí.

Bývá to i nekomfortní, ale tím, že vlastně

do toho nekomfortu člověk pomalu a v bezpečném

prostředí chodí stabilně a pravidelně,

tak se vlastně natrénuje a v tom ostrém,

a v té situaci, která je v běžném životě,

tak ti to naběhne ty dovednosti.

Příklad, když je tohle pravda, co je ještě pravda,

do myšlení situací, nebo ano a při

konfliktních rozhovorech.

Nejde o to souhlasit,

já řeknu, s protivníkem, ono to není protivník,

ale s kolegou v rozhovoru, který má jiný názor,

tak nejde o to jako tupě souhlasit s tím, co říká,

ale být dostatečně zvědavý na to, co je za tím,

že má tenhle názor, snažit to pochopit,

to je to ano a po vyslechnutí a doptávání

mu přidat svůj úhel pohledu na tu věc a tím daleko

spíš přijdeš ke konsenzu a k nějaké situaci win-win,

než když oba hrajete zákopovou válku.

Těch principů je poměrně hodně,

pár z nich jsem i připravil do bonusového materiálu.

-To je skvělý oslí můstek.

Pojďme jich pár těch za tebe nej,

ani nevím, jestli nejčastějších,

ale třeba tebou oblíbených a tebou nejpoužívanějších,

protože asi tady stojí za zmínku, že to,

co aplikuješ navenek, tak zároveň jako interní

kouč a manažer aplikuješ i na svůj tým.

Tak co třeba ve své praxi z té aplikované

improvizace používáš? Tohle ano, ano a.

-Ano je vlastně asi jako základní pravidlo,

které je hodně známé.

-Pojďme si říct, já nevím, třeba 5, 3 až 5 a pojďme si

říct k tomu příklady. -Tak já zkusím střílet

takové jako různé, aby to zasáhlo různé

oblasti jako z toho... -Okay. A pojď udělat

rovnou nějaký třeba návod, nebo příklad, kdy,

kdy by se to dalo použít.

-Návod a příklad, tak jo.

Dost často se v týmech bojuje s úrovní nějakého,

nějakého partnerství, nebo dospělosti

v jednání, nějakého vzájemného,

já řeknu, až obviňování z toho, že odpovědnost za,

za sebe lidé přenášejí na druhé.

-No jéje. Jo, jo. Okay. -Máš nějaký jako pocit

a teďka jako si odnášíš, ani to nikomu neřekneš

a vlastně jako špatný je ten druhý jako.

Tak pokud, pokud se tohle to chování

ti podaří nějakým způsobem rozpoznat, tak,

tak já třeba často

normálně verbalizuju, zařiď si svůj komfort.

To je pravidlo z improvizace,

protože nikdo není zodpovědný za tvůj komfort.

Jediný, kdo si ho musí zařídit, jsi ty,

protože nikdo ti nevidí do těla, do hlavy a neví,

že ti není příjemně, pokud teda není jako

nějaký woodoo mistr, nebo super empatik a ani to není

jeho povinnost, aby zapnul svoji empatii

a staral se o tebe, jo. Jediný, kdo se má starat

o tebe, jsi ty sám. To znamená, jako pokud

ti někdo připomene, zařiď si svůj komfort,

ale i to jako normalizuje, ne protivně, ale jako

je v pořádku, když ti něco bude nepříjemné,

to říct nahlas. Jsme tady, aby nám tady bylo příjemně,

jedině tak spolu uděláme lepší výsledek,

když nikomu to nebude nepříjemné.

Pokud vám někomu něco vadí, řekněte to, pokud

potřebujete, aby se, aby se něco změnilo,

požádejte o to kolegu otevřenou komunikací.

A čím častěji jakoby nastavuješ tuhle kulturu

otevřené komunikace a zařizování si svého

komfortu, tak tím spíš se to stane.

To znamená, takové to jako jednání z transakční analýzy

dospělý-dospělý ve smyslu

nepadat do takové té oběti ufňukané,

a on mi říkal, že... Tak to je jako jedno pravidlo,

které je z improvizace jako princip.

-Promiň, to znamená vlastně, že se dotýkáme,

já nevím, třeba dvou knížek, Pravidlo

žádných pravidel a Radikální otevřenost.

Cokoliv mi, cokoliv mám na jazyku, tak dávám

teda zpětnou vazbu, že je to nějakým způsobem

pro mě nekomfortní, jo? -No. -Nežít v tom,

že ti blbci z vedlejšího oddělení něco,

ale jít jim říct, že jsou blbci a vlastně

na rovinu si to jít vyříkat.

-Opět to má dvě strany mince, to znamená, asertivně

s tím, že jsem odpovědný za reakci těch druhých,

to znamená, jako musím do toho jít s rizikem,

že se to někomu nebude líbit a musím snést

to riziko, že nebudu populární.

-Nicméně je to lepší než to nechat vyhnívat mezi.

-Jo. -Okay. Tak to máme další pravidlo.

-Tak máme ano a máme zařiď si svůj komfort.

Pro týmy určitě nech druhého zazářit. -Okay.

-To je moje oblíbené, protože mi ze začátku vůbec nešlo.

Musím říct, že zhruba tak, ono to je dané asi jako

do jisté míry věkem, takže mě vlastně baví podporovat

kolegy, ale i,

no prostě mě baví podporovat lidi v tom,

aby to objevili dřív než já. Nech druhého

zazářit je vlastně pravidlo, kdy když

je na někoho zamířený reflektor

a zrovna se mu daří, tak mu do toho nebudu skákat

s pocitem, abych mu strhnul pozornost na sebe,

abych teda taky byl teda populární,

ale naopak udělám něco, co ho ještě podpoří.

Ať už je to otázka, která mu umožní zodpovědět

víc z toho a povědět víc o tom, co zrovna říká

a je to zajímavé, nebo prostě doplním něco,

co podporuje jeho myšlenku.

Protože když ho nechám víc zazářit, tak já budu

vypadat líp v odlesku toho světla. To znamená,

a hlavně se na to dá koukat jako

v improvizaci, ale v tom týmu to i buduje

pozitivní atmosféru. To znamená, taková

jako vzájemná podpora,

protože pokud ten člověk není čistě chorý,

tak samozřejmě, když k tobě přistoupí

někdo s tímhle respektem a podpoří tě, tak příště

máš přirozenou tendenci mu to vrátit.

Pokud ne, tak i tak, když necháš druhého zazářit,

tak můžeš mít dobrý pocit sám ze sebe jako člověk.

Takže to je vždycky win pro tebe. -To znamená,

měl bych ti nadhodit další otázku?

-Další princip. -Ne, ne, ne. Když tě mám

nechat zazářit a ty, řekněme,

na poradě něco vysvětluješ, měl bych ti například

nadhodit další otázku, která tě nechá v tématu?

-No, ano, chápu, děkuju. Není to, není to jako

nic umělého, jako hlavně buď autentický,

to znamená jako, opravdu jenom spíš to jako

mít nastavený mindset tak, že jako si všimnu,

že se to zrovna děje. To je další pravidlo,

všimni si, jakou hru tady hrajeme, že,

že zrovna ten člověk je jako ve flow,

že se mu daří, že má zajímavou myšlenku,

která je přínosná.

Takže se ho buď můžu zeptat, protože mě to

autenticky zajímá, takže se ho zeptám na víc,

nebo ho podpořím tím, že řeknu, jé,

to je zajímavé, děkuju, takhle jsem se

na to nikdy nekoukal. Nebo prostě jenom mlčím,

ale vší svojí

přítomností mu věnuju tu pozornost,

aby vlastně jako ho to posílilo v tom,

že ho někdo vnímá. Těch variant, jak jako

uznat respekt tomu druhému, je samozřejmě víc.

-Tak to máme třetí pravidlo, co dál?

-Jak běžně improvizuju, tak je vytahuju tak jako

králíky z klobouku, když se to zrovna hodí,

rozumíš takže teďka, když si mám jako vědomě

vzpomenout, tak je to pro mě těžší, ale...

-Tak já tě nechám zazářit a jedno ti nadhodím. -No.

-Mám tady, buď přítomen.

-To už jsem právě zmínil.

Dost často se děje to, že lidé vlastně mají

konflikty jenom

z důvodu toho, že každý přemýšlí v jiné

časové rovině třeba, nebo že nejsou na stejném místě.

Oni to často myslí stejně, nebo jde jim o stejnou

věc a mají tam dobrý záměr, ale vlastně se zhádají

jenom proto, že jeden se stará o rizika v budoucnosti

a druhý, druhý vlastně vytahuje příběhy

z minulosti a vlastně neřeší to, co se děje teď.

Takže jde o to vlastně v tudle chvíli si jako

přiznat, jak se cítím, jak na tom jsem,

na co skutečně máme

jako tým, člověk. To znamená jako,

hodně lidí teďka jako praktikuje

mindfulness cvičení,

je to jedna z cest, jak pravidelně

provokovat vlastně jednoduše tím,

že si uvědomím, jak dýchám. To není žádné jako

ezoterika, tím, že si uvědomím, jak dýchám,

svůj dech, nebo si uvědomím,

jak mi pracují svaly, tak se zpřítomním do

současného okamžiku a můžu tu situaci řešit s aktuálním

nastavením a s aktuální energií,

nepřeceňovat se a to třeba i u nějakého sportu,

nebo u nějakých jako aktivit. Pro byznys

buď přítomen je především neutíkat myšlenkami

v jednání například

do toho, co já mu teda odpovím,

až budu na řadě, ale skutečně poslouchat,

co ten člověk jako říká, protože daleko líp potom

budu umět reagovat na to, co padlo a daleko spíš

jako vytáhnu správný argument pro to, abych

prostě prodal svoji myšlenku, nebo produkt,

službu než jako si předem připravovat nějaké

odpovědi a vlastně on mi mezitím řekl spoustu

užitečných, já je neslyšel, protože mi hlava

běží v budoucnosti.

-Tak dál tady máme zjevně a jednoduše.

To je třeba něco, co mně nejde.

To vím... -Martine.

-Diváci a posluchači, už vím, co chci,

vyjadřovat se letos daleko jednodušeji a zřetelněji,

protože od Jaroslava v rámci přípravy jsem dostal

zpětnou vazbu, že mluvím,

protože dělám komplexní obchod,

tak prý mluvím moc komplexně.

-Já jsem řekl, já jsem řekl, že geniální

myšlenky předáváš co nejsložitějším způsobem.

-Protože jsou geniální.

-Ale máš jich hodně. Zjevně,

ono to je be obvious, jako buď zjevný.

V improvizaci

pokud první, co ti přijde na mysl,

když budu dělat takhle,

je, čistí si zuby,

tak mu prostě řekneš,

ty si čistíš ty zuby prostě každý den asi

6 minut, není to moc. A nebudeš říkat, já nevím,

nacvičuješ box,

protože vlastně jako i divák vidí,

že si čistí zuby jakoby ten člověk. A to samé

je vlastně to stay obvious

je jako zbytečně nepřekvapuj

proto, abys byl děsně originální jakoby, jo.

Protože někdy to je nesrozumitelné,

protože když zákazník čeká, že když se otevřou garážová

vrata, v garáži bude stát auto,

nebo motorka a ona tam pak je kráva s růžovou mašlí,

tak je to prostě divné, tak jako někdy je jako

to neužitečné, takže jako zamyslet se nad tím,

jakože mluvit řečí kmene, kterou ten zákazník,

kam ten zákazník patří.

Znáš to sám nejlíp jako zrcadlení

jeho chování, řeči, nějakým způsobem slovní zásoby,

být co nejsrozumitelnější a tudíž jako tam patří i to

jako zbytečně nepřekvapovat,

pokud to teda není jako opravdu vymazlené,

vymazlená pointa celého jednání,

že teda pak vytáhneš toho zlatého králíka, jo.

Ale to uděláš jednou za celé jednání a ne,

že to děláš v každé větě a pak vypadáš jak magor.

-To znamená, být... -To neděláš ty, pardon.

Jenom abych ujistil posluchače, to už jsme mimo

naše dovednosti společné.

-To znamená, že vlastně být členem toho kmene,

ve kterém momentálně jsem a ke kterému

mluvím, je to tak?

-Můžeš to tak vzít. -Okay. Co tam máš dál?

Ještě jednu, nějaký majstrštyk,

který třeba máš ty sám nejradši,

nebo nejvíc používáš. -Když já je mám hrozně

rád úplně všechny, ale... Mě

to rozesmálo, už jsem si vzpomněl

na situace s tím spojené.

Zvětši to. -To já umím s problémy.

-Zvětši to je pravidlo,

které se trénuje tak, že

jednoduché věci vlastně, ať už to jsou gesta,

nebo i slova, tak zvětšuješ, ať už

intonací, nebo gesty do úplného

absurdna, až se to zlomí. Jako až to je vlastně

tak nesnesitelné, až ti je tak nekomfortně,

že se stane něco jiného, ale stane se

to jako přirozeně. Je to, je to jako přirozený děj

věcí, že pak už to jako zvětšit vlastně nejde,

je to tak velké, že už to jako nejde,

tak je správná doba, že přijde něco jiného,

jako nějaký zlom v ději nebo něco.

A přispívá to vlastně dramatizaci atd.

a trénuje se to na opravdu jako

velmi zábavných cvičeních, teď mi všechny běží v hlavě,

tak se tady směju, ale někdy si jako,

někdy jako v byznysu

chodíme po hrozně vyšlapaných cestičkách,

bezpečných cestách,

když vymýšlíme nové věci, tak vlastně všichni se

tváří, jak hodinu makají na brainstormingu,

ale všichni předkládají už dávno vyzkoušené věci

a vlastně všichni si tak pak tleskají,

že na ten flipchart napsali 100 variant,

které už dobře znají, protože jich je tam dost,

tak jich to dají a pak to jako, pak to jako

nazývají inovace. Tak jako mně připadá,

že pokud mám možnost, například jako

v jednání, nebo při kreativní práci,

si hrát a jako i blbnout, když to řeknu blbě,

jako malé děti to umí úplně bezprostředně,

pak nás jako přeučí, že už jsme strašně jako

seriózní jako, ten školní systém nás

vyučí v to, abychom byli roboti, tak,

abychom měli nějaké mantinely a pokud možno

nevybočovali, tak to pro byznys ale úplně

není jednoduché, pokud chceš být jako nějakým

způsobem jedinečný a nějak jako se vyloupnout

z toho stáda. Tak to zvětši to je princip,

který vlastně dovoluje

u hledání variant jít do úplně absurdních věcí,

které třeba ještě ani neexistují, jo, jakože

které třeba ještě nikdo ani nevynalezl, ale tím,

že se snažíš jako i jít až do absurdna třeba v tom

brainstormingu, tak tam vždycky se objeví něco,

co bys bez tohohle přístupu neobjevil.

Možná to není v tom maximu, asi ne, ale jdeš vždycky

dál, než je ta bezpečná hranice.

Tak třeba tohle je princip, jako těch, těch principů

je opravdu jsou stovky, takže jako na každý,

na každou situaci v byznysu existuje

nějaký improvizační princip, který se

tam dá aplikovat, jo, a stejně tak koučovací.

Oni mají do byznysu hrozně blízko.

-Poslouchej, kdybychom v tomhle tom se

chtěli třeba nějakým způsobem, byť amatérsky,

vzdělat, nebo něco si načíst,

jsou nějaké prověřené, nebo tebou doporučené

zdroje, kam jít pro inspiraci?

-No, tak teďka zrovna přemýšlím,

kam dát asi takovýto štos

knih o improvizaci, kterou jsem si nakoupil,

a proto rekonstruuju barák, abych tam měl větší

knihovnu, ne, si dělám srandu.

Je řada knih o improvizaci,

ale je to jako se všemi dalšími knihami i o osobním

rozvoji, 80 % z nich jsou knihy jedné myšlenky,

takže se zamyslím a případně dáme do komentáře

dvě, tři, které bych jako vřele doporučil.

-To je super. -Protože,

abych se přiznal, tak já nejsem dobrý na jména

a nechci to zkomolit, takže mám přesně

v hlavě knihy, jak vypadají,

má fialový přebal. -To máme taky společné.

-Jako vidím ty knihy, ale nechci zkomolit jména

s respektem k autorům, takže to pak nasdílím.

-Takže to dáme, dáme někam do komentáře pod,

vedle, nebo nad tady tohle to video,

nebo případně audio.

Já když tě tady tak poslouchám.

-Viola Spolin, vzpomněl jsem si na jméno

Viola Spolin, což je dáma, která vlastně improvizaci

pro svět objevila, divadelní improvizaci,

definovala, napsala užitečné krásné knihy a,

tak tam, tam je celkem jistota kvalitního obsahu.

Ještě píše i její syn,

pokračuje z materiálu, který zanechala po sobě.

Takže Viola Spolin je jedna z autorek,

která přinesla impro přístup do byznysu, no,

ona to neměla pro byznys.

-Já když tě tady tak poslouchám,

tak se mi v hlavě urodila taková myšlenka.

Mýlil bych se moc, že všecko, co jsi tady

vlastně říkal, je návrat k prosté člověčině a prostému

zájmu o toho, s kým vlastně tu danou, kterou věc,

dělám, mluvím, vymýšlím? Že vlastně bez nánosů

nějakých manažerských pouček, nebo nánosů

obchodních školení, když už tady hodně často

zmiňujeme obchod atd. atd., se fakt skutečně

začnu bavit o tom člověku, co je, který je proti mně.

Budu se ho snažit pochopit a vlastně jako sestoupím

ještě o úroveň níž, než na které normálně

ta mezilidská komunikace běží.

Protože mně přijde, že spousta věcí...

-Souhlasil bych téměř se vším, co jsi řekl,

až na tu, až na tu úroveň níž.

Pro mě to je o úroveň výš.

-Okay, jasně. Já jsem myslel jako hlouběji,

jo, proto níž, jakože hlouběji do nitra,

protože mi přijde, že spousta, a já o tom

třeba píšu v rámci obchodování, mně spoustakrát

přijde, že ta komunikace je povrchní a že se vlastně

jako nezajímáš o člověka,

něco si domýšlíš a pak v rámci obchodu třeba

nabízíš něco, co vůbec není očekávané,

ty jsi překvapený, možná i uražený,

oni to jako ten geniální nápad nechápou,

oni ten geniální produkt nepochopili,

oni si to nechtějí koupit, ale možná to opravdu jenom,

že ještě jsme nezabrousili moc hluboko pod tu slupku

toho druhého, ne?

-No, ono to vlastně není nic odlišného jako od těch

dovedností, ono to je jenom jako,

řekněme, další nástroj, který můžeš použít a mít

v dovednostech, jo. Stejně tak jako

bez obchodních dovedností

pravděpodobně nic neprodáš, i když tam budeš

improvizovat jako ďábel, jo,

nebo bez manažerských dovedností budeš asi...

-Takže obchodníci improvizují.

-Takže já vůbec nezatracuju jako tvrdé dovednosti

typu manažerské dovednosti, nebo, to je zařazuju

mezi tvrdé teda manažerské dovednosti,

protože leadership mám jako měkké.

Každopádně obchodní dovednosti jsou taky vlastně

jako řemeslo, že jo. A tohle je vlastně věc,

kterak ty samé věci dělat,

teďka to řeknu sebevědomě, lépe, ale, ale jako

vědoměji, jako, jako fakt jako člověk,

protože jako všichni se učíme, to jsi řekl,

jako všichni se učíme spoustu věcí a nějak nás

ovlivňují, ale někdy zapomínáme na to, kým jsme.

A to je jedno, jestli jako

to zažiješ při tréninku

aplikované improvizace, nebo jestli se

ti to vyloupne při koučovacím rozhovoru,

nebo při mentoringu, nebo při rozhovoru

s kýmkoliv u piva, jde o to

jako být sám sebou a jako nejít proti sobě jako,

ale to už jako se dá mluvit jako o člověku

jako o jedinci, o

zakladateli firmy, který vlastně ve finále

je největším otrokem

svého počinu a jako umírá na vyčerpání,

tak jako chtěl tohle od života, jako chtěl,

jako jde o to jako,

já říkám, že jako

každý ke mně přijde s nějakou objednávkou,

nějakou dílčí jako

objednávkou, ano, samozřejmě můžeme řešit

jedno téma, ale mě vždycky zajímá celý člověk.

To znamená, jako i být sám sebou je předpokladem

spokojenosti pro mě. A pokud jako se musím

popírat, abych někam zapadl,

abych teda jako prodal někomu,

kdo mně nesedí, abych spolupracoval a dával

služby někomu, kdo, kvůli kterému mě bolí

žaludek, když ráno jdu do té práce.

Jako za mě teda celý život není jako o penězích,

takže možná bortím jako představu úspěšného byznysu,

ale pro mě prostě není život o tom vydělat

maximum peněz. Pro mě je prostě život o tom

každý jeden den žít tak, že mě bavil.

Ale když to člověk dělá, tak paradoxně většinou

vydělá víc peněz. -Teď jsem to chtěl říct.

-Jakože jinak jako. -Jo, jo, teď jsem

to chtěl přesně říct. Ještě já si dovolím

trošičku návrat zpátky, ty jsi říkal návrat k sobě.

Mně se ukazuje, že když jako k sobě budu

přistupovat i k těm druhým, že budu vlastně vnímat,

že to nejsou jenom objekty, ale i lidi a teď se

pouštím já do lehkého eza,

tak že vlastně spousta těch principů,

ať už obchodních, marketingových,

začne dávat velký smysl na té lidské úrovni

a vlastně přestane z toho být řemeslo

ve smyslu, já se to musím naučit.

Já mám teďka kluka

v tercii a to jsou tuhle láčkovci,

támhle štúrovci, tady nějaké nerovnice,

tadyhle fotosyntéza, on se to nějakým způsobem učí,

drtí se to, ale vlastně smysl mu to nedává.

A za mě v tom byznys světě je to mnohdy podobné, jo,

já se musím naučit obchodovat, já se musím

naučit inovovat, já se musím naučit marketing,

ale vlastně pokud nechápu ty principy,

abych teda neříkal níž, ale jako hlouběji,

tak se mi to blbě dělá. A v momentě, kdy

ať už koučováním, nebo improvizací vlastně

zabrousím na to, že jsme pořád jenom lidi

a jenom shodou okolností chvilku máme kravatu,

někdy trenky, tak najednou se spousta

věcí odbrzdí, ne, a začne to, začne to mít

flow, jak se dneska moderně v té mladší generaci říká.

-Amen. Jako, jakože, no, přesně, ale je to jako...

-Teď mě napadlo něco, co se dá tesat

do kamene, promiň.

Vědět, co chci, a zůstat člověkem.

Je to to, co vlastně bychom si přáli

tenhle ten rok pro posluchače a diváky?

-Je to hezké. Já bych to třeba za sebe řekl,

vím, co chci, a nebojím se být sám sebou.

-To zní líp.

Děkuju moc. -Není zač.

-Tak to byl Jaroslav Fabián,

renesanční bytost, kterou jen tak nenajdete,

takže jestli chcete

vědět, co chcete, určitě Jaroslava sledujte.

Mimochodem teďka návrat ještě k Jaroslavovi,

já jsem se tě zapomněl,

Jaroslave, zeptat, kde tě případně najdeme.

-Vimcochci.cz. -Jak jednoduché, vimcochci.cz.

Pokud se tahle epizoda líbila, pokud možná

v rámci přemýšlení o tom, co s rokem 2023,

vás přivedla na nové myšlenky a nové předsevzetí,

tak jsme s Jaroslavem udělali svoji práci dobře.

Likujte, sdílejte,

to už znáte, to tady opakuju každou epizodu.

Určitě mrkněte na

www.martinhurych.com, kde v sekci Zážeh.