Posloucháte Zážeh, podcast Martina Hurycha,

který zažehl týmy na čtyřech kontinentech

a dnes sdílí principy úspěšných firem

jako byznys akcelerátor.

Akcelerujte váš obchod, inovace a lidi

s profesionální podporou Martina Hurycha.

Ahoj, Martine,

vítej v Zážehu Martina Hurycha.

-Ahoj. -Jaké to je sednout si do stoličky,

kde obvykle sedávají tví hosté?

-Musím říct, že hodně zvláštní,

protože z téhle strany to studio vypadá

úplně jinak, byť je to stejná místnost.

A jsem trochu nervózní.

-Myslím si, že si to perfektně užijeme.

My máme teda první otázku,

jak bys co nejjednodušším způsobem vysvětlil, co děláš?

-Pomáhám. Pomáhám a akceleruju.

To je asi nejjednodušší.

Kdybych to měl říct několika více slovy,

tak pomáhám svým klientům k úspěchu a k prodání se,

protože ta moje bublina, o které tady tak často

mluvím, je spíš

entuziastická a hodně technicky a technologicky

orientovaná a jestli jí něco chybí, tak

umění se prodat, možná někdy i dokonce

chuť se prodat.

-To je zajímavé, že říkáš, že chybí chuť se prodat

a přitom podnikáš. Jak to vlastně,

jak začínáš takové debaty s někým,

kdo se nemá chuť se prodat?

-Oni vlastně vědí, že je to potřeba,

protože jinak nepřežijí. Jdeš do podnikání, abys

plnil si svoje cíle, abys prosadil nějakou

myšlenku na trhu, abys

obstál v konkurenci, nicméně tím, že jsi

náturou třeba analytický introvertní člověk,

protože ta moje bublina se hodně rekrutuje

z technologických a technických firem,

spousta těch zakladatelů šla do podnikání

s myšlenkou nikoliv jenom čistě něco přeprodávat,

to znamená, s myšlenkou prosadit nějakou službu,

produkt, vyrábět něco, tak vlastně pro spoustu

z nich, bohužel bych skoro řekl, je obchod zlo,

něco, co potřebuješ, abys

se dostal tam, kam jako chceš dojít.

A protože to neumíš, tak se toho přirozeně bojíš.

A já jim pomáhám se tohohle toho strachu zbavit,

ukázat jim, že do jisté míry

víra, že obchodníkem se musíš narodit,

je lichá a že obchodovat se dá naučit a dá se v tom jako

relativně jednoduše získat

dostatečnou míru zkušeností, schopností,

takže to není nic jiného než kreativní řemeslo.

-Chce se mi říct, kdo jsi, že si dovolíš kázat o tom,

jak se obchoduje, tak se ptám, kdo

je Martin Hurych a co ho vlastně

vytvářelo za zkušenosti?

-Hele, já jsem původně vystudovaný

strojař, inženýr. Celý svůj profesní život,

nebo ten počátek, hlavně počátek svého

profesního života jsem prožil na pomezí

stavařiny a strojařiny,

takže když kážu, tak já to nechci,

aby to vyznělo jako kázání, ale dokážu se do kůže

těch lidí vžít, protože sám jsem začínal

jako člověk, který seděl

tehdy ještě za rýsovacím prknem.

To dnešní bublina, nebo ta její mladší část

ani neví pomalu, co je, nebo to viděla někde

na ČVUTu zaprášené v koutě.

Začínal jsem s našimi podnikat a začínal jsem

jako projektant

umazaný od tuše

s kalkulačkou, s pauzákem,

jenže nějak rychle mi bylo jasné,

že tohle to mě sice hrozně baví, ale chybí

mi k tomu lidi a tehdy vlastně můj táta měl

skvělou představu a de facto mě jako velmi

přátelsky otcovsky z firmy vyhnal,

abych šel sbírat zkušenosti.

A musím říct, že tohle to byla skvělá, skvělá rada,

nebo skvělé vyhnání z doupěte, protože

já už teda naneštěstí pro naše, možná naštěstí,

jsem se do toho hnízda nikdy nevrátil.

Chytnul mě byznysový svět, kde jsem, kde jsem si trochu

neskromně začal kombinovat moje technické a analytické

zázemí s nějakým přirozeným

zájmem o lidi, o byznys, o peníze.

Určitě je trochu i o sebeprosazení,

protože já jsem byl vždycky soutěživý člověk,

no a začal jsem vlastně vymýšlet,

jak ty věci, které někdo naprojektuje,

nebo někdo zkonstruuje, vyrobí, jak je taky

na druhou stranu prodat a protože se ve mně možná

objevily nějaké podnikatelské geny z

několika generací před, kdy vlastně z otcovy

strany byli dlouhou dobu všichni podnikatelé,

tak ideálně prodat se ne za nákladovou cenu,

ale za něco, co teda

je worth it, co má nějakou cenu.

No a s tímhle tím jsem došel

vlastně od malého lokálního obchodního zástupce

až do globálních struktur. Takhle málo stačilo, abych,

abych se podíval i do světa a vlastně si to řádně užil.

-Ty jsi přirozeně skromný člověk na to, co jsi dělal,

tak jak se stalo to, že jsi vlastně pracoval

na čtyřech kontinentech, že jsi fungoval

v mezinárodních týmech? Jak se to stane,

že Martin Hurych vyhnaný z pohodlí

rodičovského zázemí

objeví velký svět?

-Upřímně dneska se to moc nenosí,

ale já vlastně ani nevím, jo, já jsem se snažil

vždycky dělat svoji práci

maximálně dobře. Mně jako nikdy práce moc

nesmrděla, vždycky mě bavilo, bavilo mě,

je potřeba říct, že to, co jsem zažil,

tak jsem zažil už před drahně lety a tehdy

prostě mě pohánělo

dostat se ven, něco vidět, něco poznat, něco se naučit,

poznat nové kultury, poznat nové lidi.

No a v kombinaci s neříkáním, s neříkáním ne,

já jsem vlastně nikdy neřekl ne,

vždycky jsem se nechal unášet tím, co přišlo,

tak ty příležitosti přicházely. Nejdřív přišla

jedna, já jsem ji vzal,

evidentně jsem se osvědčil a pak ty příležitosti

začaly přicházet jedna za druhou a evidentně

jsem dělal něco dobře, že jsem jako v tomhle

tom vláčku vydržel relativně dlouho.

Bylo to vždycky vlastně vymyšlení

možného v rámci nějakých omezení,

ať už v rámci služeb, které jsme nabízeli,

produktového portfolia,

díky tomu jsem hodně nakoukl třeba do inovací,

které mě začaly bavit, protože jsme vlastně měli

za úkol vymyslet, jak v daném teritoriu

na daném kontinentu vlastně vyšlapat z nuly nějaký,

nějaký potenciální byznys.

Já jsem nic z toho nedělal, protože bych chtěl,

jako že bych si někdy vytyčil, že budeš

mít tým v Singapuru, v Šanghaji, v Melbourne atd.

atd., pro mě to bylo něco vlastně jako

nepředstavitelného, protože já jsem boomer.

18 mi bylo, když byla Sametová revoluce a tehdy

vlastně jako bylo dost nepředstavitelné,

že začneš takhle cestovat po světě,

ke všemu ještě pracovně.

Já si živě pamatuju na první svoje mezinárodní

školení, které ve Vídni měl

bývalý Slovák, emigrant, aby vlastně vyškolil starší

generaci, která neuměla,

neuměla žádné jazyky, na to, co jsme tehdy měli

v rámci Československa prodávat.

A já jsem si tak říkal, on tehdy byl zodpovědný

právě za Singapur, já jsem si tak říkal,

že by bylo možná fajn se tam někdy podívat,

ale nikdy to nebylo tak, že bych si řekl,

tak a teďka si prostě doma na nástěnku vylepím

fotky Singapuru a budu, nebo nakreslím si

plán cílevědomý, že do pěti let převezmu jeho pozici.

Ve finále to bylo rychleji,

ale vlastně nějakým způsobem jsem se

nechal unášet,

unášet událostmi, bral jsem příležitosti,

které mi se naskytovaly a asi jsem dobře pracoval.

-Když se vrátím právě do tohohle období před

současným tvým podnikáním,

co je to, na co jsi nejpyšnější?

-To je dobrá otázka.

Vlastně na to, že jsem

to celé přežil, protože

je potřeba si uvědomit, že mluvíme o začátku,

o nultých letech,

o desátých letech a spousta zemí,

kam se dneska cestuje naprosto normálně,

neměla moderní letiště,

létalo se Tupolevama,

kultura byznysová, já jsem byl zodpovědný ze začátku,

vlastně moje kariéra začala v bývalém Sovětském svazu

v centrální Asii a za Kavkazí,

takže byznysová kultura byla hodně alcohol based,

abych to tak nazval.

No, takže jednak, že jsem přežil tohle

a jednak, že jsem dokázal ty týmy nadchnout, protože,

a já už jsem to tady ve svém podcastu několikrát

říkal, já jsem jako mladý byl

hrozný arogantní blb, myslím si, že to tak nějak

trochu asi k tomu věku patří,

a co jsem pyšný, že jsem tenhle ten styl

dokázal relativně rychle zahodit a změnit,

protože v momentě, kdy jsem vyrazil

z kanceláře, kde jako okolo mě seděl ten tým a můj

následující tým byl rozprostřený po celé nejdřív

teda východní Evropě a následně po

celých emerging markets, což pro nás znamenalo

vlastně Rusko a celá Asie,

tak to neukřičíš, i kdybys chtěl.

To neukřičíš ani po mailech, videokonference

nebyly, nebo byly šíleně drahé,

mobilem se nikam volat nedalo a najednou potřebuješ

mít v ruce něco jiného než jenom tvrdé metody

managementu, které jsme tenkrát vyznávali třeba

v rámci toho našeho týmu. Až dodatečně jsem zjistil,

že už tehdy to jako nebylo to pravé ořechové,

ale lidi se mi to tehdy báli říct. No a v momentě,

kdy máš s takhle velkým regionem někam pohnout,

jakože se nám to evidentně podařilo, tak musíš jít

na úplně jiný styl managementu,

nebo leadershipu a na to jsem náležitě

hrdý, protože

tam máš vlastně jedinou šanci, najít něco,

co vás spojuje, co vás motivuje, vytvořit si

nějakou grupu, která,

byť se nevidíte, tak si věříte, někam,

někam to, s velkým TO, byť korporátním, to tlačíte.

No a mně se to podařilo, dařilo se mi to

pěknou řádku let a na to jsem,

na to jsem hrdý.

-V rámci přípravy načítání tvých materiálů, webu a

informací, poslouchání podcastu jsem narazil

na tebou prezentovanou metodu pyramida hodnot

organizace, přirovnával jsi ji k Maslowově pyramidě.

To mě jako hodně zaujalo.

Mohl bys mi o tom něco říct víc?

Jak je to vlastně využitelné právě v tom,

co teďka jsi zmínil,

tomu objevení, nebo napojení

na zákazníka, nalezení nějakých společných..?

-Hele, my nemáme takového času,

abychom to tady celé probrali, jo,

ale vlastně zázemí té, nebo základ té pyramidy

hodnot organizace je vlastně, že v každé

organizaci jsou zase jenom lidi.

A protože jsou tam lidi, tak ta organizace se

do značné míry chová jako ti lidi.

A stejně jako máš Maslowovu pyramidu,

kde na začátku je prostý nějaký pud přežít

a nahoře je, jak já tomu říkám,

patro Matky Terezy, kdy se snažíš rozdat

ostatním a hledáš nějakou

vlastní seberealizaci, tak firmy to mají úplně stejně.

A pokud tohle to dokážeš pochopit, dokážeš pochopit

jednak jako, co chce ta firma, protože

ta firma se projevuje zespoda nějakým nákupním

procesem a ze shora nějakými etickými kodexy

a CSR a podobnými věcmi, tak

když pochopíš na té jako nejhlubší úrovni,

kam ta firma směřuje a zároveň, kam směřují

jednotliví lidi v té firmě, tak najednou něco,

co je hrozně abstraktní, co je neuchopitelné jako,

já hodně tady v podcastu zmiňuji svého syna,

jako fotosyntéza pro třináctiletého kluka,

což je jako, to je nonsens, to nemá žádné využití

pro život třináctiletého kluka,

tak pokud budeš hledat, nebo pokud na tu pyramidu

budeš koukat takhle, nebo na obchod budeš

koukat takhle, tak se ho vlastně nikdy nenaučíš.

Ale v momentě, kdy využiješ principy

té pyramidy a začneš se na

obchod koukat jako na proces mezi dvěma lidmi,

kde každý má nějaký zájem, ne na profesní,

ale na té lidské úrovni, tak najednou to dává velký

smysl, najednou si dokážete vyjít vstříc a ty nikoho

nepřesvědčuješ, ty víš, co ten dotyčný chce

a ty mu pomáháš. A najednou a to je právě to,

co říkám třeba těm svým pochybovačům,

analytikům, introvertům,

tohle není obchod, tohle to je mezilidská

interakce a tohle to, když pochopíš,

tak najednou se ti jako, v uvozovkách,

velkých uvozovkách, otevře svět a začneš,

začneš prodávat mnohem líp a mnohem rychleji,

než se ti doteďka dařilo. -Co vlastně českým firmám

nejvíc brání v tom, aby se dostaly do světa?

-Já myslím, že teda upřímně sebevědomí, jo,

sebevědomí a možná trochu, a teď si možná tu svoji

bublinu trochu naštvu, zvlášť když je po svátcích

a před Novým rokem, ale ať,

ať, řekněme, se zamyslíme a možná jsme ten příští rok

trošku ambicióznější.

Dost mi osobně vadí, že o sobě pochybujeme a

spokojíme se s málem.

Mnohdy vidím, že práce za náklady je vlastně fajn,

protože mě to na té lidské úrovni vydělává

relativně dost peněz a už se nekoukám

doprava, doleva.

Nevidím tady ambice postavit další Kolbeny

a Daňky, nebo

je jich tady relativně málo, já bych to zas nechtěl

všecko házet do pytle. My jako vidíme

Rohlíky, Productboardy, nové Bati, já nechci říct,

že se to tady neděje, ale trochu se bojím,

že jsou to ojedinělé případy

a že ta základna, ze které ale třeba

tenhle ten stát musí žít, nebo by měl žít,

tak ta že je daleko míň sebevědomá,

no a spokojí se s málem. Už to tady taky zaznělo

od některých hostů, že Češi bohužel jsou mnohdy

zaprdění, moc jako nechceme pomáhat

a upřímně mě to trápí.

Chtěl bych s tím i silou jenom jednoho malého

jedince něco dělat.

-Zrovna v tvém případě malý jedinec zní...

-Na tenhle úkol i moje více jak 2 metry

jsou malý jedinec.

-Proč je pro tebe důležité to, co děláš

dneska, byznys akcelerátor?

-Hele, začátek bude znít jako velké klišé,

jo, vlastně všichni korporátníci, kteří zažili,

zažili ať už mezinárodní, nebo na nějaké vyšší úrovni

tady třeba národní scénu,

tak mají najednou chuť vracet.

A u mě je to úplně stejné.

Podsuď je to to klišé. Na druhou stranu já vidím,

zažil jsem si toho relativně hodně,

podnikání s našimi, na druhé straně mezinárodní

opravdu vrcholové pozice, protože já jsem

to dopracoval do globálních,

omlouvám se, do, no vlastně, jo,

do globálních divizních boardů,

kde jsem byl zodpovědný za inovace a za obchody

a na těchhle těch pozicích vlastně vidíš nějak,

korporát je skvěle řízená ekonomická jednotka,

která to ale jako přetáhne a vlastně odhmotní se

od lidí mnohdy a takový ten klasický korporát lidi

opravdu považuje za human resources v tom nejhorším

slova smyslu. Na druhou stranu vidím, že

rodinné firmy mají human resources jako v tom

nejlepším slova smyslu, je to celé o lidech,

ale mnohdy na konci se nedokážou prodat,

negenerují zisky, je to takové jako přežívání.

No a mojí takovou

možná neskromnou ambicí je tyhle ty světy,

nechci říct úplně propojit, ale vzít si z obou to,

co se vzít dá a vlastně někam doprostřed postavit

sebevědomou malou, střední, možná klidně i větší firmu,

ne nutně rodinnou, ale tady třeba vlastněnou

nějakým českým kapitálem, která ví, co chce,

která je dobře ekonomicky řízená,

která si jde za svým cílem, která je profitabilní.

A hele, já nemám profit za sprosté slovo,

já si myslím, že podnikáme všichni

pro profit a ten profit má být na konci vygenerovaný

a je svrchovanou vůlí majitele, nebo majitelů,

nebo akcionářů, jak s tím naloží. Jasně,

někdo si koupí velké červené placaté auto,

možná druhé, nebo třetí,

někdo to ale rozdá mezi lidi jako třináctý,

čtrnáctý plat, nebo bonusy, někdo jiný zainvestuje,

někdo jiný to dá na charitu, jo,

ale aby tohle to všecko

bylo možné, aby vůbec k tomuhle rozhodnutí

byla šance dojít, tak musíš mít profitabilní firmu.

No a já bych chtěl vlastně ty svoje zkušenosti

jak ze svého podnikání vlastně předpotopního

s našimi, tak z toho korporátního světa

ty zkušenosti nasypat na jednu hromadu a použít

je ve prospěch těch, kterým to dává smysl.

-Vím, že se soustředíš hodně na technické, výrobní,

strojní firmy, IT startupy.

Co tví zákazníci obvykle tvrdí,

že je nejtěžší na spolupráci s tebou?

-Paličatost, možná ambicióznost, možná,

že si nedokáží někdy představit, že to,

co před ně předestřu já, je vůbec jako dělatelné,

že to je možné. -Jak zařídíš,

aby tomu uvěřili?

-Musíš s nimi mluvit, no, nebo snažím se s nimi

mluvit, snažím se jim vysvětlit, že

já to vidím jinak,

že vidím, že já skutečně věřím,

že každá firma může být unikátní, byť si to nemyslí,

že to možná není unikátnost světová,

ale v tom rybníku, ve kterém plavou oni,

to fakt může být unikátní, že je zbytečné se

podceňovat. Kdybychom se všichni v Čechách

podceňovali, nebo kdybych já se podceňoval tehdy,

když jsem začínal svoji korporátní kariéru,

tak bych možná, a teď se omlouvám Větrnému Jeníkovu,

ale tak jsem skončil ve Větrném Jeníkovu, jo,

a neskončil jsem jako v mezinárodním byznysu.

Snažím se je prostě akcelerovat,

snažím se je podpořit a snažím se jim ukázat,

že jestli chtějí, tak je možné víc,

než si možná myslí.

-Je to takové to fake it until make it,

jako předstírej, dokud toho nedosáhneš,

jako věř tomu, nebo? -No, já mám, jasně,

někdy to taky děláme,

to ne, že ne, ale fake it until you make

it si myslím, že je potřeba z jejich

strany vůči jejich klientům.

Oni tomu potřebují věřit, jo,

oni tomu potřebují věřit. Moje úloha je je nadchnout

k tomu, aby věřili, že to mohou dokázat a,

ano, pak někdy může být ta první fáze fake

it until you make it, protože ty tam ještě nejsi.

A sám jsem si, když jsem rozjížděl tohle

to své podnikání, zažil, jak je složité něco rozkopat

a něco uvést v život.

Ale moje úloha je tam opravdu jim

vysvětlit, že,

no, že když chtějí, tak mají na víc.

A je úplně jedno, jestli to je střední výrobní

firma, nebo malý startup

a musím říct, že jsem hrozně rád, že se mi to,

že se ukazuje, že to je možné.

-Jaký je vlastně, jak vypadá vlastně typický

tvůj klient, jako v jaké je situaci,

když se na tebe obrací?

-Já těch cílovek mám několik, ale kdybych

měl nějaký jeden společný bod najít, tak je to chuť

se posunout přes nějakou hranici.

Já mám vlastně dva typy klientů.

Jedněm to nejde a ti se samozřejmě tím nevytahují,

některým to nejde a chtěli by, aby jim to šlo,

což je chvályhodné.

Naštěstí s lidmi, kteří dělají, že by chtěli,

ale situace je jiná, s těma už jsme se rozloučili, takže

to mě těší. No a pak je druhá a naštěstí jako

rostoucí, rostoucí skupina klientely,

která firmu někam dotáhla, velmi dobře ta firma šlape,

ale ti lidé jsou naštěstí ti ambiciózní,

kteří jako koukají za hranici možného,

chtějí se posouvat a chtějí, jak

dneska říkají mladíci,

na ten next level, jo.

Ambicióznost, chuť, chuť růst.

-Jsme v Zážehu.

Není nad to prozkoumat i fuck upy.

-No. -Jaký, zdali už nějaký existuje fuck up,

který bys byl ochoten sdílet z byznys akcelerátoru?

-Z mého, jak já říkám, druhého života?

Já jsem ho tady trošičku nakousl v té předchozí

odpovědi. Když jsi na začátku a myslím si,

že to je fáze, kterou si projde každý,

kdo začíná podnikat a je úplně jedno,

jestli má před sebou, nebo za sebou teda,

omlouvám se, jenom vysokou školu,

nebo už 20 let v byznysu,

tak jako vlastně potřebuješ nabírat úplně všecko.

Potřebuješ jakoukoliv zakázku, která tě udrží

ve hře, která doma zaplatí chleba

a zaplatí složenky atd. atd. Další hrozné klišé,

ale prostě to tak je. Já jsem vyčerpal svůj

zlatý padák, dlouho jsem nevěděl, co se sebou,

dneska by asi mladí kluci řekli,

že jsem byl dost vyhořelý, no a když jsem začínal,

tak vlastně jako polštář už moc velký nebyl a bylo

potřeba brát de facto cokoliv.

No a měl, měl jsem jeden případ, kdy

máš radost, že máš kšeft a ve finále zjistíš,

že jsi tam jako alibi, jo, že vlastně vystupuješ,

že vlastně ten člověk, který tě tam bere,

ani moc nevěří, že mu pomůžeš

a aktivně sám pro to nic nedělá,

aby se situace změnila.

A ve finále je to takové, no vidíš, já jsem ti říkal,

že ani ty nám s tím nic neuděláš.

A to jsem si hodně bral, dneska už jsem teda za tím

a tohle byl za mě velký fuck up,

dneska si na to dávám pozor a na začátku, pokud

mi bliká kontrolka, že tam něco takového může

být, tak od toho rychle utíkám pryč, protože

takováhle spolupráce není zábavná ani pro jednoho

a je to jenom ztráta času a je úplně jedno, kolik to,

kolik to vynáší peněz.

-Dá se z toho vlastně zformulovat pro tebe

nějaké doporučení, nebo pro posluchače?

-No, pro posluchače určitě, jestli máte tu šanci už,

tak si vybírejte svoji krevní skupinu, ať je to,

ať je to cokoliv. Lidé, kteří, nejenom se

kterými chcete pracovat vy, ale kteří chtějí pracovat

s vámi, protože

podnikání není izolovaný ostrov,

je to interakce s lidmi a pokud je jenom trochu

šance dělat s těmi, se kterými vás to baví

a je to baví s vámi, tak určitě jděte

tímhle tím stylem. Vidím spoustu lidí,

kteří jsou vlastně naštvaní, že musí dělat

něco, co se jim dělat nechce,

ne vždycky to je úplně pravda, tak

třeba v tom novém roce mějte trochu kuráže a zkuste

přehodnotit vztahy a zkuste rozvíjet ty,

kde to za to stojí

a zkuste minimalizovat ty, kde, kde je to opruz.

-Hodně mluvíš o lidech,

o vztazích, o tom, že byznys

vlastně je o lidech.

Koho bys, kdybys měl jakoukoliv možnost

přizvat k byznysu, spolupráci celosvětově,

kdo by to byl? Kdo je nějak pro tebe inspirativním

člověkem v byznysu? -Ty mi to neděláš

jednoduché. Hele, já tady neřeknu asi jedno jméno,

protože já si, já si vlastně

z jednotlivých lidí beru třeba jednotlivé myšlenky,

nebo něco takového. Já nemám v tuhle chvíli asi

svého Jobse nebo Muska,

byť proti nim nic nemám a jsou to obdivuhodné

osobnosti, ale já si jako vyzobávám nějaké principy,

které mně sedí. Hodně mě třeba baví

teďka téměř jako nenáviděný Bill Gates,

protože si šel za svým a vlastně všecko, co,

nebo spoustu věcí, co chtěl, prosadil.

Baví mě, jak se na svět kouká a to není úplně

podnikatel, ale třeba Václav Smil.

Baví mě hromada myšlenek od mnohdy bezejmenných lidí,

klidně i klientů. Já mám takovou nevýhodu,

že už jsem něco zažil, už nejsem jako úplné

ořezávátko a pokud čteš, nebo se zajímáš,

nebo posloucháš lidi, tak vlastně zjistíš někdy

okolo nejpozději čtyřicátého roku,

že pak už jde vlastně o recyklaci stejných

myšlenek, jo. A možná proto je mi složité vybrat si

nějakou ikonu, která je

jako někde na tom piedestalu, nebo mám ho,

nebo ji doma postavenou na nočním stolku.

Mně jde spíš o třeba jednotlivé úspěchy,

ze kterých se můžu poučit, nebo inspirovat já.

-Co je pro tebe v byznys akcelerátoru pro rok 2023

největší výzvou? -Rozmnožit se.

-Naklonovat se. -To ne,

samozřejmě by to bylo skvělé, protože my dva víme,

že nikdo tak skvělý jako my dva není. To ne,

to jsem nemyslel, ale

já jsem posledních pár let

fungoval jako volnonožec, jako freelancer.

Loni jsem začal podnikat s

vlastním sročkem, ale je mi jasné,

že pokud ty cíle, vize, které jsem ti tady říkal,

mám aspoň jako ze setiny realizovat,

tak já to nevytrhnu. Takže největší cíl

je postavit si okolo sebe nějaký tým, ať už supportní,

nebo, nebo tým, který mi bude pomáhat

tuhle tu vizi tlačit dopředu.

No, není to jednoduché a už v tom nějakou dobu jsem

a není to jednoduché. U toho bych asi teďka,

protože jsme po svátcích, skončil.

-Dovolíš mi ještě jednu takovou koučovací otázku?

Znáš mě. -No určitě. -Co se musíš naučit,

aby ta expanze byznys akcelerátoru byla úspěšná?

-To, co ty umíš skvěle, víc důvěřovat lidem.

Upřímně po třeba několika zkušenostech mi to zase

nejde, bývalo to lepší, zase mi to nejde,

párkrát jsem se spálil a musím říct,

že v tuhle chvíli procházím taky tím, co zná hromada

dalších podnikatelů, je to jakési mrtvé údolí,

kdy už jsem moc velký na to, abych to dělal

všecko sám a moc malý na to, abych měl okolo sebe

velký tým a vlastně jakákoliv jednotlivá chyba

v náboru mě vrhá zpátky.

Je to, takže určitě práce s lidmi je jako

velký challenge a

ne snad, že bych se jí musel naučit,

ale musím na tom vědoměji pracovat, abych

třeba se brzdil, protože na rovinu přiznávám,

že mnohdy jsem ambicióznější a rychlejší

a není jednoduché mě stíhat.

Musím vědomě brzdit,

pokud vlastně nabírám do týmu někoho. Já mám rád

chyby, toleruju chyby, to zas není tak, jakože

bych každého odsoudil za

sebemenší malý přešlap. Co mi hodně vadí, je,

že se ty chyby nepřiznávají, že se tolerují, že

vlastně není chuť se z nich poučit.

U toho fyzicky trpím.

-Chápu. -Takže... -Není problém udělat

chybu, problém je ji opakovat,

nebo zametat pod koberec.

-Tak, tak, tak a jestli něco, tak se musím

naučit lépe vybírat lidi okolo sebe a když už,

tak se s nimi zase rychleji loučit.

-Jsme tak v období těch svátků,

Vánoc, všude nám tady drnkají ty rolničky kolem.

Když si vzpomeneš na Vánoce a sebe,

třeba když ti bylo 10,

co se ti vybaví jako první?

-Rodina, naši, ségra, obývák, stromeček,

kapr, salát a pohádka.

-V tomhle pořadí.

-Jo, v tomhle pořadí, protože my jsme to měli

zavedené tak, že jsme jedli před pohádkou

a po nadělování, abychom

evidentně jako doma naše moc neprudili,

takže nejdřív uspokojit choutky po, po dárku,

pak se rychle najíst a pak pohádka,

aby byl zase klid na pohádku, tak když se

řeknou Vánoce, tak tohle, no a pak samozřejmě

návštěvy babiček, potkání,

potkání bratranců, sestřenic a vlastně

pro děcka hrozná švanda, protože my jsme se tak často

neviděli, takže Vánoce byly jako vždycky rodinná

záležitost, hromada cukroví,

soutěž s bratrancem, kdo sní víc kokosových

kuliček a kdo rychleji vyplení který tác.

To se mi vybaví, když se řeknou Vánoce.

-Mně se líbí, jak jsi se celý rozzářil a uvolnil

při té vzpomínce.

Co by ten desetiletý Martin poradil dnešnímu

byznys akcelerátorovi?

-To je dobrá otázka. Hele, já vlastně nevím,

protože od té doby se změnilo takových věcí.

Já vlastně v 10 letech

si asi troufnu tvrdit,

že jsem o tom světě zas až tak moc nevěděl,

takže bych asi ani nedokázal mi dneska něco poradit, jo.

-Dneska máš rodinu.

Máš, i jak tě znám z našich schůzek,

kde přijíždíš na kole

v kalhotech pravdy,

tak máš spoustu sportovních koníčků.

Jak vlastně trávíš čas, když

jako si chceš odpočinout, jednoduše řečeno?

-Mimochodem k tomu kolu, kamarád říká,

že to jediný sport, kde se všichni cyklisti

dobrovolně oblékají jako totální debilové a

za to, že na sebe navléknou cizí reklamy,

jsou ochotní ještě platit tisícové částky za dresy.

-Dobrá pointa.

-A protože další koníček je lyžování, tak momentálně

sleduju vlastně stejný trend i na sjezdovkách,

což já osobně nechápu. Nicméně abych ti odpověděl

na tu otázku,

když nepracuju, tak samozřejmě první

je rodina, protože moje žena musí mít svatozář.

Moc mě během korporátní kariéry nezažila,

já jsem to měl nastavené tak,

že já jsem vlastně nikdy nikde dlouhodobě nežil,

já jsem vždycky vyrážel odsaď v pondělí ráno prvním

letadlem a vracel jsem se v pátek

večír posledním letadlem.

Mezitím přebalit kufry,

potkat ženu a když jsem byl mladý,

tak ještě drze vyrazit v sobotu na celý

den na golf, takže moje žena musí mít fakt svatozář.

No, takže jsem s nimi,

s kluky a pokud to jde skloubit, což já nejradši,

tak někam ven do přírody,

orazit si, načerpat, načerpat

hlavně teda mentální síly, fyzické a mentální síly.

Ono se to možná na mně nezdá, ale já

se furt považuju za introverta,

furt je mi líp někde v lese, na rybách,

na horách, takže když to jde zkombinovat,

tak s nimi někam tam.

Už jsem říkal, že, nebo ty jsi říkal,

že jezdím na kole. Teď se hrozně těším

na lyže, doufám, že bude dostatek sněhu, protože

ve stávající situaci toho umělého moc

nenafoukají, takže se těším,

že každý víkend strávím s kluky

a hlavně s tím starším na lyžích

a on na snowboardu.

No a když už je nejhůř, tak jdeme nahodit pruty

a jdeme si odpočinout na ryby.

-Rybařil jsi někdy v zimě na zamrzlém rybníku?

-Hele, ne.

Vždycky jsem o tom snil třeba v rámci

Ruska, nebo bývalého Svazu. Tohle se

mi nikdy nepoštěstilo.

-Náš čas pro rozhovor se blíží vlastně k závěru.

Nacházíme se na přelomu roku.

Co by sis vlastně přál pro sebe,

ale i vlastně pro svoje klienty byznys

akcelerátoru do dalšího roku?

-Možná trochu prediktabilnější situaci

než poslední 3 roky máme, protože sám zakouším,

jak je složité vůbec něco plánovat směrem vpřed.

To je taková ta krátkodobá věc.

Dlouhodobá je,

a musím přiznat, že jsem měl období, kdy jsem,

řečeno Járou Cimrmanem, té zaprděnosti podléhal

taky, abychom možná měli víc snů, víc ambicí a chuti,

chuti je realizovat, abychom se

nespokojili s málem. My si vlastně říkáme,

jak jsme skvělý chytrý národ, jak

švejkovsky se vším umíme naložit, tak bych chtěl,

abychom jenom nešvejkovali, ale tyhle ty naše obvious

pozitivní vlastnosti jsme vložili do něčeho,

co, a to zas bude jako hrozné klišé,

nás začne posouvat tam, kde jsme třeba byli

za první republiky. Já jsem tady nezmínil svého

dědu, ten první republiku miloval a logicky zapomíná

na všecko, co bylo špatného.

Nicméně je potřeba si uvědomit, že my už jsme

tam jednou byli a myslím si, že máme na to

být zase mnohem lepší, než jsme v tuhle tu chvíli.

My se všichni porovnáváme s velkými státy,

s Německem, Francií, Británií, ale já si myslím,

že tohle to je nesmysl. My nikdy nebudeme tak dobří

jako Němci, protože nás prostě není 80 milionů.

My nebudeme nikdy tak dobří jako Britové,

protože jsme nikdy nebyli koloniální velmoc, jo.

Ale když se podíváš na národy okolo 10,

12 milionů, tak jsou tady vzory, ke kterým

podle mě máme tíhnout,

Izrael, Holandsko, pobaltské státy, jo,

které vlastně mají velmi podobnou historii jako my.

A my jsme měli

velmi dobrou výchozí pozici a nejsem si úplně jistý,

jestli jsme ji udrželi a jestli jo, tak se teď

zuby nehty držíme. Já bych si přál, abychom

zase se začali zlepšovat, abychom všem tam venku

ukázali, že nejsme jako ti z východu,

kteří už nejsou ani levní,

že víme, zač je toho loket

a abychom to dělali na

osobní úrovni, nebo na úrovni každé jedné firmy.

Protože říkat, že my, jako všichni,

tam půjdeme, pořád čekáme na toho prvního,

kdo vykročí, jo,

že jestli chceme něco měnit, tak to musíme

začít měnit u sebe. To je další jako velká

pravda, která se vysmívá, ale bohužel to tak je,

možná bohudík.

Tak já bych chtěl, abych měl sám odvahu

to začít řešit se svými klienty tak,

jak jsem tady popsal, abych toho dělal čím dál tím

víc, no a aby se ke mně přidávali ti, kterým to dává

smysl a kteří tímhle tím směrem chtějí vyrazit taky,

protože zůstat v českém kráteru mi přijde

v rámci minimálně Evropy jako hodně velká škoda.

-Martine, děkuju, bylo mi ctí v Zážehu

Martina Hurycha tě potkat.

-Děkuju moc, Jaroslave, bylo to příjemné, děkuju.