Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle, tohle je Zážeh.

Dnešní Zážeh bude bonbonek, protože dnešní Zážeh bude

o záchraně jednoho

tradičního řemesla s Janem Novákem

z firmy Český smalt. Dobrý den, Honzo.

-Dobrý den, Martine.

-Chtěl jsem se zeptat, než začneme.

Já, když jsem si dělal přípravu na dnešek, tak jsem zjistil,

že vy jste vlastně celou kariéru strávil v retailu.

Teď se honosíte, nebo se budete brzo honosit titulem továrník.

Tak mi řekněte, co vlastně tyhle ty dvě branže spojuje.

Co se dá použít z retailu ve výrobě?

-Ježíš Maria, docela těžká otázka hned na úvod.

Tak já bych řekl asi, že žádná výroba se neobejde

bez obchodu, čili k čemu Vám je vyrábět,

když to potom neprodáte. Takže, řekněme, nějaké budování

sítě odběratelů, povídání si s lidmi, starání se o to,

jestli ten Váš produkt má vůbec šanci na trhu uspět,

nebo neuspět, cenová hladina, maržová politika, Ježíš Maria,

teď, když o tom přemýšlím, našlo by se toho spousta.

-To je dobře. Tak pojďte nám v krátkosti představit

jednak sebe, jednak Český smalt a hodně mě zajímá

ta cesta od retailu k výrobě. -No, to je taky dobrodružství.

Tak moje jméno už jste říkal, to snad ani opakovat nebudu.

Asi bych o sobě měl říct, že jsem absolventem

Vysoké školy ekonomické, obor zahraniční obchod.

Kdysi se tomu tak říkalo ještě za starého režimu a opravdu

nedělal jsem celou svoji profesní kariéru nic

jiného než retail.

Vynechám doby před revolucí, ale prostě po roce 89 jsem se

vrhnul do prodeje nábytku,

pak jsem byl osloven jednou firmou potravinářskou,

které jsem se staral o prodejny,

byla to síť, která tady zrovna začínala,

takže jsem přičichnul i k potravinářskému byznysu,

což je teda velká řehole, a až jsem se v roce 2000 dostal

k firmě Salamander, která mě vlastně provázela

životem 20 let, a já jsem

provázel firmu Salamander svým způsobem.

Byly to krásné roky, vlastně začínal jsem

tady se třemi prodejnami,

časem jsme jich vybudovali 15 v Čechách, 5 na Slovensku,

já jsem si k tomu ještě přibral Polsko,

takže to byla opravdu jízda,

až najednou prostě se ten materiál unavil.

Myslím si, jak můj osobní,

možná podobný pocit měla i firma, že už si navzájem nemáme

tolik co dát, a proto jsme se v roce 2019

po vzájemné dohodě a ve velmi přátelském duchu

rozešli. Já, když jsem skončil v létě 2019, tak jsem si myslel,

že si teď, jak se to tak říká, vezmu si oddechový čas na rodinu

a na sport a na jako na zábavu, budu se věnovat sám sobě.

Nicméně mi to nedalo, protože co dělat taky celé dny

doma a jednou jsem se svému panu doktorovi,

ke kterému pravidelně docházím, zmínil, že už teda nejsem

Salamander a že kdyby o něčem věděl, kde bych se mohl

tak jako bavit a nestresovat,

tak že bych měl docela zájem. Říkal se mu, nebudu drahý,

nějaké zkušenosti mám, třeba bych mohl někomu v něčem pomoct.

A ten pan doktor pokýval hlavou a za 14 dní se mi ozval,

že by o něčem věděl.

On ví, že samozřejmě, že jsem, že bydlím v Berouně,

celý život jsem vyjel na dálnici D5 a jezdil jsem doleva na Prahu

a říkal, a co byste tomu řekl, když jste z toho Berouna,

že byste vyjel na dálnici D5, ale nedal se doleva,

ale dal byste se doprava a tam kousek od vás

je takový areál logistický,

vlastní ho jedna spediční firma a v rámci

toho areálu je smaltovna. Ta spediční firma tu smaltovnu

musela koupit spolu s tím areálem. A spediční firma

je spediční firma a nemá chuť, ani know-how, ani

nějaký zájem provozovat smaltovnu a hledají někoho,

kdo by se jim na tu smaltovnu podíval a poradil jim,

pomohl jim s rozvojem té smaltovny.

A tak já jsem se do té spediční firmy vypravil,

to bylo září 2019 a

navštívil jsem, vlastně poprvé jsem vstoupil na půdu smaltovny

a musím říct, že netrvalo dlouho a já jsem se zamiloval.

Což byla hrůza, protože v ten moment vám začne

pracovat srdce místo hlavy. A

panu majiteli, já ho tady nechci jmenovat,

panu majiteli té spediční firmy jsem teda řekl, že se tomu,

té smaltovně pověnuju velmi rád, udělal jsem si předtím

nějaké rešerše, co smalt vůbec je,

kdo se mu věnuje, nevěnuje, jak je to v Evropě s rozšířením

smaltoven jako takových a říkal jsem mu, pane, bude to chtít

chvilku času a trošku peněz, protože bude se muset prostě něco

zainvestovat, bude se muset vytvořit

a tady už jsme u toho obchodu, už jsem viděl prostě ty

obaly a ty etikety a ten brand a to chce všechno

čas a čas jsou peníze. Takže jsem mu tu představu jako

předložil, on se na mě podíval tak jako smutně a říkal mi,

ale, pane Novák, my jsme si nerozuměli,

já vás tady nechci proto, abyste utrácel čas a moje peníze,

já vás tady chci proto, abyste s tím něco udělal ze dne na den.

-Okay. -Já povídám, to nepůjde, to si neumím představit,

prostě to nejsem kouzelník, jestliže něco má za sebou

10 let naprostého zanedbávání, tak se to nedá zlomit

mávnutím kouzelného proutku, to neumím.

On řekl, okay.

Tak jsme se rozešli

a on mi asi po 14 dnech volal, to už byl říjen 2019 a říkal mi,

pane Novák, já jsem o tom ještě tak přemýšlel,

v zásadě vidím jenom dvě možnosti dalšího vývoje.

První možnost je, že prodám stroje, že všechno,

co tady je, tak prodám, lidi propustím a ty haly,

které patří k tomu areálu, ty já velmi dobře využiju

pro tu moji logistiku.

A možnost číslo dva je, že vám udělám cenu a vy si to koupíte.

-Okay. -Tak, teď ne a teď jsem teda stál,

teď mě úplně rozseknul.

Teď jsem tam stál a říkal jsem si, no tak výborně, tak

zamilovaný, to sice ano, ale takhle jsem si svoji

budoucnost po Salamanderu určitě nepředstavoval, že dva,

nebo tři měsíce po tom, co jsem skončil a udělal jsem si

plány, jak si odpočinu a budu se prací jenom bavit,

že skočím do vody,

o které toho dohromady moc nevím.

A celé to bylo okořeněné ještě tím, že vlastně podmínka

té koupě byla taková, že ten, že smlouvy a všechno

spácháme před koncem roku 2019,

tím se uzavře jakoby obchodní rok

pro smaltovnu a od 1. 1. 2020 začnu, začnu já,

jako nový majitel. 14 dní jsem z toho nespal,

konzultoval jsem to samozřejmě s rodinou, protože bylo jasné,

že po klidu ani památky

a že ta smaltovna, pokud mám naplnit to,

o čem jsem snil a bájil, tak že bude potřebovat

i nějaké finanční prostředky.

Já jsem díky odchodu od firmy Salamander, říkám,

se Salamanderem jsme se rozešli úžasně a po 20 letech jsem dostal

nějaké peníze na odchodnou, to zas musím říct,

zachovali se opravdu fér. No, takže prostě místo

finančního polštáře,

z finančního polštáře se stal, se staly peníze na rozjezd,

na rozjezd nového podnikání, což jsem musel samozřejmě

odkonzultovat s rodinou a

díky tomu, že mám skvělou ženu, tak, která viděla,

jak se to ve mně pere, tak řekla, hele, jestli

máš pocit, že ti to pomůže, natrápil jsi se pro cizí firmy

dost, kašli na peníze, běž do toho.

To jsem měl skoro slzy v očích. -Paní nosí svatozář.

-Paní nosí svatozář, v tomhle tom jo, v tomhle tom jo.

No a pak už nebyl čas na nic, pak se musely začít prostě konat

jenom praktické kroky k tomu převzetí těch strojů

a zařízení, protože já jsem firmu jako takovou kupovat

nechtěl, takže jsem založil firmu novou,

pojmenoval jsem ji Český smalt, nebo nazval jsem ji Český smalt

a Český smalt odkoupil od bývalého majitele takzvaně

stroje a zařízení pro svoje podnikání.

No a 1. 1. jsem stál, opravdu 1. 1. jsem

tam byl v té smaltovně, dělaly se inventury,

dělaly se prostě odečty elektroměrů a vody a všeho

možného a najednou to bylo moje. A jako strašné těšení

a zároveň strašný závazek,

no ale skočili jsme do vody, měl jsem celé tři zaměstnance

v té době, kteří na mě tak jako koukali nedůvěřivě,

jak to vlastně myslím celou tuhle tu akci.

Samozřejmě já jsem s nimi mluvil ještě, ještě před 1. 1.,

to zas jako ne, že ne. No ale stejně, nějaká nedůvěra

tam byla, jestli je vyhodím a firmu vytuneluju,

nebo co s tím jako chci páchat dál,

takže jsme si postupně jako k sobě hledali cestu,

zaplaťpánbůh tu cestu už, nebo tu cestu jsme našli a už se

snad máme i rádi, se dá říct.

-Já jenom připomenu, že mluvíme v roce 20.

-Teď jsme v roce, teď jsme v lednu 2020.

-Co se stalo v březnu? Jenom, abychom si

zrekapitulovali, co nás všecky postihlo.

-Tak to víme všichni, 1. 1. 2020 začátek

Českého smaltu a 14. 3. 2020 lockdown.

A to musím říct, to byl velký mazec.

-Z hloubš už to asi nešlo.

-Hele, já si neumím představit, co by se ještě

mohlo stát horšího. Tak dobře, katastrofické varianty se vždycky

dají vymyslet, ale uvědomte si, že my jsme, vlastně

náplň práce Českého smaltu, nebo smaltu předtím byla závislá

na objednávkách, které průběžně chodily od lidí, nebo od firem.

A toho 14. 3., jako kdyby prostě někdo otočil kohoutek směrem

zavřeno a těch objednávek nikdy nebylo moc, jo, prostě říkám,

ta firma byla v nějakém stavu, takže něco se o nás vědělo,

ale nebylo toho, nebylo toho hodně.

A po tom 14. 3. najednou z mála jsme spadli na nulu.

Já nikdy nezapomenu,

to byly strašné doby, jak jsem chodil do smaltu,

otevřel jsem si maily

a přišlo třeba 5 mailů za týden,

jo, což pro mě, který byl z předchozího

zaměstnání zvyklý na 50 mailů denně a víc,

tak najednou já jsem se cítil úplně jako v jiném světě.

Ale řekl jsem, nic, dáme to, půjdeme anticyklicky,

takže místo, abychom začali šetřit a prostě litovat se,

tak jsme se pustili, ten čas jsme měli,

nikdo s objednávkami neobtěžoval,

takže jsme se pustili do úklidu, jak já tomu říkám.

Takže se prostě dílna vyčistila, odvezly se tři kontejnery

prostě nashromážděných, v uvozovkách, pokladů,

které se tam nashromáždily.

U dílny, v dílně jsme udělali takovou rekonstrukci,

postavili jsme si skládek, postavili jsme si novou

prodejničku, takový showroom, když k nám lidé přijedou,

abychom jim nemuseli ukazovat věci ve výrobě,

ale abychom pro ně měli trošku slušnější prostředí.

No a během dubna, května

už z toho, z nuly se staly jednotky objednávek,

takže jsme se pomaloučku, polehoučku vybabrávali z

té nejhorší situace, jo. No a navíc, protože já jsem

vlastně celou předchozích 20 let u Salamandera byl v úzkém

kontaktu s německy mluvícími zeměmi, řekněme,

v Rakousku, v Německu,

tak jsem tam nashromáždil pár známých, kamarádů...

-Jasně. -...a s kterými jsem byl pravidelně v kontaktu

a oni se ptali, co dělám, jak se mám, tak jsem

jim to říkal, že teda už Salamander ne,

ale že něco nového a s jedním takovým kamarádem,

kterému to nikdy nezapomenu, který pro mě udělal

v ten moment strašně moc,

jsem se domluvil, říkal, hele, přece jenom smalt je fajn,

ale nemáš pocit, že ten český rybník je přece

jenom trošku malý, nechceš jakoby myslet i jakoby

směrem přes hranice. Já povídám, no to samozřejmě velmi rád,

ale já nikoho nemám, kdo by se mi o to postaral,

jako teď, zvlášť za lockdownu jako nebylo možné jet nikam.

Říkal, hele, neboj se, já jako mám nějaký volný čas,

on podniká v realitách,

mě to taky docela zajímá, tak já se tak jako rozhlédnu tady

po trhu u nás. No a kupodivu,

kam se Martin obrátil, tak všude mu řekli, ano,

to je zajímavá věcička, přijeďte, domluvíme se.

A nebo mu naopak řekli, hele, teď to nejde, protože lockdown,

ale my bychom to velmi rádi viděli a přijeli bychom se

podívat k vám jakoby na tu výrobu.

Takže sotva se otevřely hranice, to byla někdy polovina června

2020, tak jsem měl v Oseku návštěvy ze tří, čtyř,

možná pěti německých firem

a k mému velkému překvapení

nám, mně všichni řekli, hele, to není vůbec špatné,

co ty tady máš jako, pojďme spolu zkusit něco vymyslet.

-Tady bychom měli, pardon, asi udělat malou vsuvku,

říct si vůbec, možná pro mladší, kteří neznají smaltované nádobí,

vůbec, co je smalt, kde se používá a jak vůbec

vypadá třeba trh, abychom dokázali pochopit,

co máte, co máte v ruce a proč byly takovéto

pozitivní reakce. -Tak já bych začal možná tím,

co vlastně Český smalt má jakoby ve svém výrobním portfoliu,

to je docela důležité. Takže Český smalt,

nebo proč já jsem kupoval Český smalt a do čeho já jsem se

zamiloval na první dobrou, tak je smaltované

litinové nádobí. O tom bychom si mohli vyprávět dlouho, nevím,

jestli je tady na to čas a prostor, ale prostě smaltované

litinové nádobí jako od babičky. To jako od babičky myslím

doslovně, protože to nádobí, které Český smalt má dneska

jakoby v produkci, tak jsou, tak je, jak bych to řekl,

je to kopie nádobí ze začátku, nebo z přelomu devatenáctého

a dvacátého století. Kousek od Českého smaltu je slévárna,

jmenovala se Železárny Komárov a tahle ta, tyhle ty Železárny

Komárov se specializovaly na odlévání litinového nádobí

a litinových forem. Dodneška existuje

muzeum, kde jsou tyhle ty formy k vidění a je to neuvěřitelný

pohled, nádhera.

A my vlastně z tohohle historického dědictví

děláme zhruba 10 %. Dalo by se pokračovat,

když uvidím zájem, je kam, jakoby v tom sortimentu je kam se

rozšiřovat jako, jo.

Takže litinové nádobí.

Druhá věc jsou renovace litiny, renovace litinového nádobí,

litinových zahradních výlevek, litinových dřezů, dvoudřezů,

prostě všechno, co

kdysi bylo v každé domácnosti. Dneska už je to

buďto ve šrotu, nebo to mají lidé na půdách,

ve sklepích, na zahradách zarostlé trávou. Tak tyhle

renovace mě zase chytly u srdce tím, že,

ale jo, můžu to říct, prostě jsem nějakým způsobem

jakoby vlastenecky založený a neuměl jsem si představit

tyhle ty poklady jen tak prostě vyházet a dát do šrotu.

-Tady asi stojí za zmínku, že, jestli si nepletu,

v renovacích smaltu jste

už poslední fabrika v Evropě.

-Ano, v renovacích litiny smaltováním.

Já jsem nenašel jinou smaltovnu v Evropě, ani ve světě jsem

ji nenašel teda jako, jo,

která by renovace litiny nabízela.

Takže to je jakoby druhá taková,

druhá stěžejní věc,

smaltování cedulí, smaltování plechových cedulí, uliční čísla,

názvy ulic, domovní čísla,

cedule babičce a dědečkovi k padesátinám, co nám lidé

pošlou, to jim rádi uděláme. A poslední věc a to byla

právě ta věc, kolem které,

o kterou byl velký zájem

ze strany těch firem, ať už v Rakousku,

nebo ať už z Rakouska, nebo z Německa, tak je

něco, čemu my říkáme technické smaltování,

ale vlastně je to práce ve mzdě. Je spousta sléváren a je spousta,

dodnes existuje spousta produktů,

které, aby mohly být používány, musí být nasmaltovány.

A právě ty smaltovny nejsou a teď si povíme proč.

Smalt je dodneška nepřekonaná, nejlepší

antikorozní ochrana kovů.

Kdysi všechno, co přicházelo do styku s vodou,

ať už to byly vodovodní armatury,

které šly pod zem, nebo šly po povrchu, ať už to byly,

proto se mluví o těch dřezech,

zahradních výlevkách,

neexistovaly barvy, neexistovaly práškové lakovny,

aby to nekorodovalo, tak se to smaltovalo. A jak šel čas,

přicházely inovace a

spousta lidí řekla, a proč máme smaltovat za drahé

peníze, když my to můžeme normálně natřít a

je to za 2 hodiny

suché a může se to používat jako, jo.

A takže to byly, takže to byly barvy. Další velká

jakoby inovace, která šla proti

smaltu, jsou práškové lakovny.

Nevím, jestli posluchači vědí, co je prášková lakovna,

prostě něco se,

nanese se elektrostaticky prostě prášek, ten se nechá

vypálit při 200 stupních, je to rychlé, čisté,

určitě to svoji práci taky udělá.

A je to dvakrát, možná třikrát levnější než klasický,

než klasický smaltovací proces.

Takže samozřejmě všichni se zamilovali do rychlosti a ceny

a místo smaltování se čím dál tím víc začalo natírat,

nebo práškově lakovat

a smaltovny jedna po druhé,

nejenom v Čechách, ale po celé Evropě, umíraly, jo.

Buďto proto, že o to jejich zboží nebyl zájem,

nebo o ty jejich služby nebyl zájem, nebo proto,

že ten tlak na ceny byl takový, že prostě ty smaltovny neměly

šanci tohle ustát a tomuhle konkurovat.

-Jasně. -Až se stalo ovšem to, jak já říkám, kyvadlo dílen se

obrátilo a všechny ty

s nadšením natírané, nebo práškově lakované

předměty, které se lakovaly, já nevím, v šedesátých,

v sedmdesátých letech, nebo ještě v osmdesátkách,

tak se najednou zjistilo, že je to sice levné,

ale oproti smaltu to má

skoro až nulovou trvanlivost, jo, opravdu co přikryjete

smaltem, tak je věčné.

A teď si povíme, teď si pojďme říct, co je smalt.

-Tak povídejte. -Já, když se lidí ptám, jestli umějí říct,

co je to smalt jedním slovem, nikdo neví, ale je to jednoduché.

Smalt je sklovina.

Smalt opravdu vzniká,

a teď se nechci dostávat do nějakých zbytečně

technologických procesů, ale prostě je to křemík,

křemičitá tavenina smíchaná s nejrůznějšími přísadami

a ty přísady jsou tam proto, aby ten, aby ta křemičitá

tavenina přilnula k podkladovému materiálu,

v našem případě litina. Jinak smaltovat se dá ocel,

smaltovat se dá plech, smaltovat se dá kupodivu

i hliník, ale všechno to má svoje speciální jakoby

ty smaltovací materiály, které my nepoužíváme,

nemůžeme dělat všechno, čili my smaltujeme litinu a plech.

-Okay.

-A teď se vrátím zase trošku zpátky.

Proč smalt? A proč takový zájem o smalt?

Především, takhle,

my si neumíme představit, nebo já jsem si neuměl

představit, kolik trubek je v zemi,

kolik rozvodů vodovodních je v zemi a všechna

ta vodovodní potrubí mají kolena, ventily,

různé spojky a teď ty vodárenské společnosti si samozřejmě

dokáží, nebo na základě zkušeností,

když tahají, když jim prostě praskají potrubí

pod silnicí, v chodnících a teď oni ty trubky tahají ven a teď

vidí trubku z osmdesátých let, která byla ošetřená

práškovým lakováním, která je úplně na padrť,

a vedle toho je ta samá trubka z

padesátých let, akorát že byla smaltovaná,

která může sloužit dalších 20, no tak začaly ty svoje postoje

přehodnocovat a začaly si říkat, a proč my budeme teda levně

práškově lakovat a tahat trubku ze země po 10 letech,

když ji můžeme, ano, o něco dráž nasmaltovat,

ale ta trubka nám tam zůstane v té zemi o 20, 30 let dál,

tohle vlastně dodneška nemá nikdo přesně spočítáno, jo.

Takže někdy po roce 2000, 2010 začal velký návrat ke smaltu

tlačený především těmihle vodárenskými společnostmi.

A teď se zjistilo, že smaltovny nejsou, jo,

čili dneska na celé Německo je jedna smaltovna,

která dělá jakoby na zakázku, jinak jsou výrobci

vodovodních armatur, kteří mají už dneska smaltovny vlastní.

-Jasně. -Jo, ale ten, kdo smaltovnu nechce,

nebo nemůže si ji dovolit, nebo prostě není tak velký,

aby si tu smaltovnu chtěl pořizovat,

no tak se nemá kam obrátit. A právě tihle ti menší

dodavatelé, nebo

výrobci vodárenských armatur,

tak ti byli úplně štěstím bez sebe, že nějaká smaltovna

v Oseku nabízí svoje služby. A to jsou právě ty firmy,

které k nám začaly jezdit v tom roce 2020 v červnu

a s některou jsme se domluvili, s některou jsme se nedomluvili.

-Dneska jste teda rozkročení jak do B2C s nádobím,

jdete do B2B teda se smaltováním v kooperaci.

Kde vidíte ten větší potenciál do budoucna?

-Taky hezká otázka.

Já si myslím, že ty koleje,

že ty oba směry jsou pro nás důležité.

B2B má jednu úžasnou vlastnost,

B2B se dá plánovat, plánovat a spočítat, čili já

mám dneska 2, 3 partnery, o kterých vím přesně, kolik

dílů mi každý týden pošlou, kolik mi pošlou dílů za týden,

za měsíc, za rok, kolik mi za ty díly zaplatí,

kolik já z toho budu mít prostě obrat, zisk, marži, cokoliv.

U B2C samozřejmě tohle nedokážete naplánovat.

Nikdo neumí říct, jak ten váš produkt tam zaujme

klienty, nezaujme klienty. Je tam sezónnost,

po Vánocích nic, před Vánocemi hodně, klasika,

bojujete prostě s kalkulacemi.

Na druhou stranu, já jsem retailista, takže...

-Srdíčko tíhne k retailu.

-...srdíčko tíhne k retailu, srdíčko tíhne právě

k tomu smaltovanému nádobí, které,

které, kvůli kterému jsem smaltovnu koupil a ke kterému se

teprve teďka začínám dostávat,

abych ho postavil tam, kde bych ho chtěl mít.

-Když se zpětně podíváte do toho března 2020,

co vlastně byly za Vás ty nejdůležitější body,

které Vám pomohly,

ať už osobně, nebo firmě vlastně tohle to celé přežít?

Co byla ta sekvence rozhodnutí, která Vás udržela při životě?

Protože spousta jiných lidí to třeba ani nevydýchalo,

víceméně vypnutí firmy během pár hodin.

-Hele, tak asi by se slušelo říct, že nějaký finanční

polštář tady byl

na pár měsíců, ale...

A jinak, co mě samotného jako udrželo v pracovním módu,

bylo úplně jednoduché jakoby nastavení v hlavě,

přece to nevzdám, jo. Když jsem v lednu něco otevřel,

přece nebudu v dubnu přemýšlet o tom, že to zavřu. Takže jsem

o to víc hledal možnosti, jak přežít, jak to udělat.

Jasně, že jsem měl černé myšlenky, kdo by je neměl v tu dobu,

ale prostě nějaká zavilost

jít hlavou proti zdi a prostě,

když to nejde silou, tak to musí jít ještě větší silou jako, jo.

-Napadá mě ještě jedna věc. Vy jste říkal, že ta

původní firma, kterou jste teda nechtěl převzít a na jejich

základech jste postavil svůj Český smalt,

že vlastně zaměstnávala lidi 10 let plus minus,

nechci říct úplně byla v rozvalu, ale minimálně

nedostávala to, co si zasloužila. To podle mých

zkušeností mnohdy nemá blahý vliv na ty lidi,

kteří tam pracují. Dokážu si představit, že tím,

že jste jedna z mála smaltoven, tak není úplně jednoduché

ty lidi vyměnit, je potřeba velmi

pravděpodobně s nimi nějakým způsobem pracovat,

aby ta technologie a ta znalost věcí zůstala ve firmě.

Jak se takováto

parta lidí vlastně ještě s tím renomé,

že jste Pražák a možná to tam jdete vytunelovat,

jak se vlastně nadchnou pro další cestu a pro,

nechci říct nový zítřek, protože to pro nás,

naši věkovou generaci má jiné konotace, ale prostě

pro nové budoucno?

-Ten proces, ten proces je cesta.

Tam se nedá udělat schůze, porada, mítink a říct jim,

tak a ode dneška budeme všichni šťastní a budeme jedna rodina

a potáhneme všichni za jeden provaz.

Jak říkám, tu cestu jsme si k sobě museli chvilku hledat.

Já myslím, že jim hodně pomohlo to, že i když viděli,

co se kolem děje, tak že jim chodily peníze na účet

včas, nikdo s nimi nemluvil o tom, že by snad

mohly přijít později a potom

jednu velkou výhodu měl ten lockdown.

Tím, jak jsem nechtěl sedět doma a zároveň nebylo co dělat

v kanceláři, protože co bych tam dělal, tak jsem strávil

právě hodně času ve výrobě. A nejenom, že jsem se snažil

na ty lidi dívat, protože oni by okamžitě začali mít pocit,

že je kontroluju a že jim prostě

chci koukat pod ruce, já jsem s nimi pracoval.

Takže já jsem ráno přišel, podíval jsem se na maily,

které žádné, které žádné nebyly, hodil jsem se normálně

do montérek a šel jsem smaltovat trouby,

takové ty jednodušší věci samozřejmě, složité úkony,

na to bych potřeboval prostě taky zaškolení,

ale tak jsem tam prostě s nimi trávil čas,

dal jsem si s nimi kafe, cigáro, popovídali jsme o životě,

o dětech a najednou nám to začalo všechno dávat smysl

a řekli jsme si, že to spolu zkusíme.

Samozřejmě, že bylo od začátku jasné, že ti lidé,

že ten personál musím rozšířit.

Bylo taky jasné, že tím, jak je ten personál malý,

že tam nemůže přijít úplně každý, protože ne každého

ten stávající kolektiv vezme

a zároveň ty, jak bych to řekl, ty požadavky na toho nového

člověka nebyly nijak nízké i z hlediska jakoby

pracovního nastavení, protože smaltování,

to je, ve smaltování se vám potkávají dvě profese,

metalurgie a chemie, jo. A i ten poslední manuální

pracovník, kterého máte ve smaltovně,

tak musí mít něco v hlavě a musí být schopen

určité věci vyhodnocovat, co je dobře, co je špatně,

co jde, co nejde, musí mít v sobě pečlivost,

protože smalt se, aby se vám smalt udržel na tom

podkladovém materiálu, tak vy musíte umět

nastříkat vrstvu 200 mikronů,

200 mikrometrů.

Když bude mít málo, tak vám smalt na tom podkladovém

povrchu takzvaně vyhoří, protože smalt se vypaluje

při 800 stupních, když ho dáte moc, tak se vám po výpalu

ten smalt začne loupat.

Čili stát se dobrým pracovníkem ve smaltovně není jednoduché, jo.

Říkám, to je profesní kompetence a sociální kompetence zapadnout

do toho kolektivu, který tam je.

Není to jednoduché a u každých pracovníků, které přebíráte,

máte jednu velkou výhodu a jednu velkou nevýhodu.

Ta výhoda je v tom, že všechno umí a opravdu dobře.

Ta nevýhoda spočívá v tom, že strašně neradi mění

svoje pracovní návyky, trpí pracovní slepotou, to máme každý.

-Jasně. -Jo, čili já už dva roky se snažím o to, abych těm

lidem nenásilnou formou

řekl, že, ukázal, že jdou dělat věci i jinak,

plánovat výroba, že se dá jinak.

No, z retailu jsem se vrhnul do výroby a snažím se ji učit.

-Když jsem se připravoval na tenhle ten díl, tak jsem

zjistil a možná si to nepamatuju úplně dokonale,

tak mě když tak opravte, že během smaltování vlastně,

že, teď to neřeknu přesně, ale vlastně procházíte

čtyřikrát tepelnou úpravou. -Ne vždy, ne všechno.

-Okay. Každopádně tohle to je energeticky náročná výroba.

-No jistě. -Co ve Vás dělají momentálně rostoucí ceny energií?

-Tak první šok máme za sebou. My, my jsme v areálu

spediční společnosti,

nemáme tam vlastní hodiny,

jedeme na tzv. podružné měření a spediční společnost

loni samozřejmě

jako spousta ostatních

Bohemia Energy. A já už jsem je varoval v létě 21, říkám,

přátelé, ten trh s elektrikou se mi vůbec nelíbí,

pojďte to zafixovat. Ne, to je zbytečné,

jako grafy dlouhodobě ukazují tady výkyvy, ale ta křivka jako,

ta je jednoznačná.

V říjnu 21 samozřejmě DPI, tak to byla rána.

To byla rána, kterou jsme prostě museli nějak polknout opět.

To málo, co jsme vydělali, tak prostě najednou nebylo,

protože to šlo do energií,

od ledna 2022 máme elektriku zafixovanou.

Takže když nic jiného, tak já mám jistotu,

kolik za tu elektriku zaplatím a musel jsem tomu prostě

uzpůsobit naše ceny, no, to s tím se nedalo nic jiného dělat.

-Teď mě tak napadá, když posloucháme

tu ránu za ránou, šel byste do toho znovu?

-Sám, ptám se často sám sebe.

Šel, ale snažil bych se, no jo, no, když kdyby člověk věděl,

co ví dneska jako, jo, snažil bych se asi na to jinak

připravit, snažil bych se

ještě víc si zjistit

o té výrobě všechno, co je potřeba,

abych to nezjišťoval, až bych to nezjišťoval až za chodu.

Můžu jeden příklad, jestli nebudu,

jestli nebudu zdržovat?

Jak jsem říkal, já jsem smaltovnu vlastně

koupil kvůli nádobí. A protože jsem věděl, že my,

jako smaltovna, můžeme smaltovat, ale nemáme kapacity na odlévání.

Abychom mohli něco smaltovat, tak musíme od slévárny

dostat odlitek.

Takže natolik chytrý jsem byl, že jsem, ještě než jsem

teda provedl ten finální akt koupě, tak jsem vyrazil

do sléváren Železárny Komárov, dneska Piston Rings teda,

abych byl přesný, už to patří Američanům,

a říkám tam výrobnímu řediteli, já chci koupit smaltovnu,

které vy dodáváte odlitky, můžu se spolehnout,

že nám ty odlitky budete schopni dodávat? No jasně,

pane Novák, není vůbec problém, nikdy nebyly problémy,

tak my vám to taky budeme dodávat.

Tak jsem se s tím spokojil a smaltovnu jsem koupil.

Proběhlo jaro, léto 2020

a já jsem si říkal, tak a teď je potřeba trošičku se

připravit na vánoční, na nějakou vánoční sezónu,

lidé doma zavření, nádobí určitě bude výborný artikl,

tak jsem vyrazil do slévárny

dojednat odlitky na podzim 21 a říkám, tak,

nechci jmenovat, říkám, tak já bych to viděl tak

tisícovečku odlitků hned a tak postupně bych doobjednával,

já nevím, 100 odlitků měsíčně, nebo 200, řekněte si vy.

A teď jsem viděl ty vytřeštěné pohledy proti mně

a došlo mi, že jsem udělal něco úplně špatně,

protože my jsme sice mluvili o tom, že oni nám odlitky budou

dodávat, ale neřekli jsme si množství.

Takže oni mi řekli, pane Novák, my, když jsme se bavili o tom,

že vám budeme dodávat odlitky, tak jsme se, my jsme měli

v hlavách množství 200 až 300 kusů odlitků za rok,

jako tomu bylo vždycky. -Jo, jo. -A teď vy,

když po nás chcete 1000 kusů, no to je nepředstavitelné,

to vůbec nejde. Tak po všech těch lockdownech tohle byla další

rána, kterou jsem dostal, a říkám, aha, tak co teď.

Tak musím říct, že teda

železárny Piston Rings, pan ředitel se zachoval hrdinně.

Řekl, hele, je to pro nás strašná jakoby nesnáz,

ale nechceme, abyste vy chodil a vykládal,

že Český smalt zkrachoval kvůli nám, takže nám opravdu jako

zachránil ten podzim 21, nám odlitky, podzim, zimu,

nám odlitky zachránil.

My jsme 10. října otevírali slavnostně, dřív se to nestihlo,

otevírali jsme slavnostně nový e-shop.

To jsem k tomu udělal i nějakou takovou kampaničku,

spustilo se e-commerce a tak dál.

A otevírali jsme ten e-shop, měli jsme na skladě 700 produktů,

což je víc než dvouletý prodej

za minulé éry. My jsme 10. října otevřeli a někdy 20. listopadu

jsem vyhlásil vyprodáno a jel jsem, a to už jsem žebral

dřív, jel jsem do Piston Rings žebrat o odlitky,

tak nám ještě něco dodali a řekli, pane Novák,

ale takhle to dál nejde.

Takže já jsem ke všem starostem

jsem ještě zjistil, že jestli chci dál vyrábět

nádobí, tak musím nutně najít slévárnu,

která nám bude schopna dávat dostatečné množství odlitků.

A v roce 2021 začala anabáze s hledáním slévárny.

Já jsem jich, já mám kamarády v Ostravě, takže byli hodní,

poslali mi soupis sléváren v České republice,

vůbec jsem netušil, že Česká republika má tolik sléváren.

-Je to tak. -Neuvěřitelné.

Nebudu Vám lhát, když řeknu, že jsem jich oslovil

100. Všem jsem napsal,

tím to začalo.

Prakticky ode všech, když přišla odpověď, tak stálo,

nezlobte se, nechceme. Ti, co mi neodpověděli,

tak těm jsem volal a dověděl jsem se to samé.

Nechceme, neumíme, jsme přetížení, složité prostě fakt.

A byli hodní, to zas jako ne. Až tak, už jsem,

už i tady jsem si začal myslet, že jsem teda udělal, že konec,

až jsem napsal do jedné slévárny a tam mi řekli, hele, my ne,

ale vedle nás jedna slévárna a ta možná jo.

Tak jsem říkal, tak dobře, jestli oslovím 100 sléváren,

nebo 101, to už mi nic neudělá. Tak jsem oslovil tu 101.

a to byl úplný šok, jo, já jsem čekal,

že dostanu zase tu samou standardizovanou odpověď.

A ta mi napsala, přijeďte.

No tak se ve mně jako něco otevřelo, vyrazil jsem tam a

minulý týden, předminulý týden jsem přivezl prvních

100 odlitků lívanečníku. Ta slévárna má kapacitu

200 odlitků za hodinu, čili jestliže já mluvím

o potřebě 2000 odlitků za rok, tak oni by tu naši potřebu byli

schopní naplnit během jedné směny,

což je pro mě naprosté sci-fi.

Ale protože život nikdy není jednoduchý,

tak to má jedno velké ale.

Aby tahle ta slévárna mohla ty odlitky dodávat v tom množství

a v té kvalitě, v jaké my ji potřebujeme,

tak pro tu slévárnu musím nechat vyrobit tzv.

modelové zařízení. To je něco,

co se obtiskuje do bentonitového písku a do toho písku se potom

jakoby vlévá ta roztavená litina, která dělá ten finální

tvar toho odlitku. To jedno modelové zařízení stojí

od 50 do 80 000 Kč pro to naše nádobí,

jinak jsou modelová zařízení za půl milionu,

ale to se nás naštěstí netýká. A my, my máme 13 produktů dneska,

takže si, takže lehkým násobením zjistíte,

jaké finance potřebujeme, abychom ta modelová

zařízení vyrobili.

-Aby z toho dneska nebyl nejsmutnější díl Zážehu.

-Ne, ne, ne, ne, ne, ne, pozor.

Kdybych se nechtěl po té cestě pustit, tak se po ní nepouštím.

Tady jsou samá pozitiva, máme slévárnu, která umí odlévat

a chce odlévat, a máme rozhodnutí

vnitřní ty modely vyrobit. Už máme vyrobený první model,

vyrábějí se další tři,

proces přípravy byl ukončen u dalších osmi modelů, jo.

Je to samozřejmě jenom otázka profinancování,

ale já jsem přesvědčený o tom, že kde je vůle,

tam je cesta a já tu vůli mám a i proto jsme třeba spustili,

nebo ne proto, ne i kvůli tomu, právě proto jsme spustili kampaň

na platformě Hithit, crowdfundingovou kampaň,

která bude za pár dní končit, ale ne, že by nám zaplatila

všechno, ale hrozně nám to pomohlo, jo, takže

ne, ne, ne, žádné smutné povídání.

Já myslím, že během léta, podzimu máme modely pod střechou

a můžeme začít konečně se bavit o obchodu.

-Jaká je teda představa, vize, sny směrem třeba k

letošním Vánocům a na příští rok?

Kde uvidíme Český smalt ke konci roku 23?

-Český smalt obecně, nebavíme se o nádobí.

-Uhm. -Tak my jsme doteďka byli pouze výrobní firma,

čili my jsme prodávali jenom to, co jsme vyrobili.

Cílem pro rok 2022 je stát se obchodně výrobní firmou.

To znamená, mít konečně na skladě tolik produktů,

abychom ty produkty mohli

aktivně nabízet a prodávat, toho my dneska nejsme schopní,

protože já ten sklad nejsem schopen jakoby vytvořit,

protože já, co vyrobím, tak okamžitě prodám,

to se týká i nádobí. Já mám tak málo odlitků

a je o to naše nádobí takový zájem, že já,

i když se snažím vytvořit jakoby externí sklad,

už ho mám i pronajatý, já jsem si pronajal externí

sklad, abychom měli to nádobí kam dávat,

ale já do něj nemám co vozit, protože to, co opouští výrobu,

tak je z 90 % prodané.

A je to právě, protože není dostatek odlitků.

Takže já bych chtěl vlastně vedle výroby opravdu

postavit na nohy i obchod se vším všudy, s brandem,

s marketingem, se sítí odběratelů, se sítí zákazníků,

ale samozřejmě ta výroba a to B2B

pro nás pořád zůstane strašně důležité a

pracujeme právě proto, abychom stíhali obě činnosti,

jak výrobu nádobí na sklad, tak i, abychom stihli jakoby

vyrábět na zakázku, tak pracujeme na vytvoření

druhé směny, což znamená najít lidi, zapracovat je,

skloubit je s tím naším personálem a je to,

otvíráme úplně novou kapitolu. Z malé manufaktury, které moje

žena, ale v dobrém, říkala ta tvoje chráněná dílna,

tak z manufaktury se stáváme firmou,

obchodně výrobní firmou

s 10 lidmi ve výrobě, což je můj cíl,

s jasně danou administrativou,

obchodně výrobním úsekem a se mnou, jako s hlavou,

která to tak nějak bude

dozorovat, řídit a dávat tomu, dávat tomu směr na další léta.

Je trošku složité střednědobé plánování, jo,

my opravdu bojujeme

s tím dnes a tady,

umíme plánovat, nebo já mám vize na příští půlrok, maximálně rok,

neumím Vám přesně říct, kde budeme za tři roky, jo.

Záleží to na spoustě okolností, které neovlivním,

záleží to na tom, jak bude pokračovat válka na Ukrajině,

jak, co nám udělají ceny energií

nejenom s námi, ale obecně s trhem,

jaká bude inflace. V tuhle chvíli je tolik otazníků,

že, já říkám, plánovat na víc než na půl roku se nedá.

-Každopádně Vám budeme držet palce. Když by nás

dneska poslouchal, nebo na nás koukal někdo,

komu se zalíbil smalt, nadchnul se do technologie,

co dělat, kde Vás najdeme?

-Tak asi nejjednodušší cesta k nám je www.ceskysmalt.cz,

kde se každý dočte všechno potřebné,

jinak výroba je autem 30 minut od

metra Nové Butovice. Kdyby měl někdo chuť přijet,

stačí napsat, já provádím návštěvy velmi rád,

dokonce jsem plánoval i, že budu dělat pátky jako

den otevřených dveří pro zájemce, protože já si

myslím, že o smaltování

obecně je velmi malé povědomí a že tam prostě máme co ukázat,

takže najít nás není nijak složité.

-Tak jo, děkuju moc, bylo to prima povídání.

-Tak snad jsem nikoho nenudil k smrti.

-Ne, bylo to fakt příjemné povídání. -Děkuju taky.

-Tak jo, to byl Zážeh s Honzou Novákem o smaltování

v Českém smaltu. Pokud vás tahle technologie zaujala, nebo pokud

vás zaujal příběh o záchraně jednoho tradičního řemesla

v Čechách a vlastně potažmo i v Evropě, tak nám určitě

dejte tam, kde nás právě posloucháte, like a odběr,

protože jinak se o nás a o Českém smaltu svět nedoví,

nebo minimálně pomaleji, než by mohl.

No a mně už nezbývá, než jenom držet vám palce

a přát úspěch, díky.