Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle, tohle je Zážeh.

Dnešní Zážeh bude o virtuální realitě, webu 3.0,

metaversu a všech těchto, v tuhle chvíli velmi

aktuálních, věcech. A proto jsem si pozval Luboše Malého,

který se těmito věcmi zabývá. Ahoj, Luboši.

-Ahoj, Martine, dobrý den všem posluchačům.

-Luboš je malý jménem, ale velký svými aktivitami,

takže já ho s dovolením nechám sám sebe představit,

protože výčet jeho firem a jeho aktivit je neuvěřitelný

a já bych v tom nerad udělal chybu.

Luboši, čím se zabýváš?

-No, to je taková hezká věc. Já mám teďko takovou,

já jsem si to nazval, postkorporátní kapitolu svého

života, takže po 10 letech ve společnosti Lego,

kde jsem skončil tím, že jsme vedli s týmem

technologické inovace globálně a předtím jsem měl na starost

všechny možné transformační projekty a procesní optimalizace

a takové ty hezké věci, tak teďka se věnuju vlastně

třem oblastem. Jedno je vzdělávání,

kde s týmem tvoříme prostě takovou platformu pro naprosto

moderní kompletní budování kompeticí jménem Red Button EDU,

potom je to druhá noha, to jsou technologie,

kde jsem součástí týmu DNAi, to je, my to nazýváme know-how

a show-how agentura na umělou inteligenci.

No a teďko jsme se potkali ve virtuální realitě,

takže s několika parťáky máme projekt XR Leaders,

kde umíme rozeslat virtuální sady po celé Evropě a nechávat

lidi, ať si to zažijí. No a takhle bych mohl pokračovat,

ale myslím, že tohle jsou ty hlavní věci.

No a poslední nohu, kterou nechci zapomenout,

tak je udržitelnost, takže společně s pár přáteli jsme

dali dohromady projekt Earthnest a s INCIENem rozjíždíme CIRKUS,

což je cirkulární a sustainability road show.

-Tak ke všemu se postupně dneska dostaneme.

Jestli se nám tenhle díl povede, se pozná pro posluchače a diváky,

hlavně diváky, tak, že se nám podaří nastříhat

do záznamu záznamy z virtuální reality.

My jsme, my jsme oba fanoušci virtuální reality.

Ty jsi určitě dál než já, já jsem zatím zkoušel pár

virtuálních networkingů a moje zkušenost je taková, že zatím,

co se byznysu týče, tak jsme hodně na začátku,

spíš je to pořád pojímané jako zábava.

Jak to vidíš ty? Proč bych, jako malá a střední firma,

měl vůbec dnešní Zážeh nevypnout a měl bych poslouchat dál?

-To je hrozně hezká otázka. Já vycházím z toho, že tak,

jako ty znáš síť Red Button, který jsem spoluzakládal,

tak prostě je dobré si věci zkoušet naživo, jo.

Takže na otázku, proč bych vůbec měl dál poslouchat,

tak já si myslím,

že to je, pakliže chci být v dnešní době odolný vůči všem

možným změnám, které se dějí rychleji, větší atd.,

tak je prostě dobré se orientovat v nějakých pojmech.

A můžu kolem toho mluvit u stolu, můžu dělat cokoliv,

ale nejlepší je si to prostě vyzkoušet. To znamená,

jako proč bych měl dál poslouchat, myslím si,

že spolu dokážeme dát dohromady nějaký lehký návod v pár krocích,

jako proč je pro lidi v dnešní, jako v malých a středních

firmách, dobré sledovat exponenciální technologie,

proč je dobré sledovat udržitelnost.

Jakkoliv prostě to vypadá, že je tady byl Covid a teď válka

a zvyšování cen a podobné věci a inflace,

tak prostě pro nějakou dlouhodobou udržitelnost,

konkurenceschopnost si myslím, že držet krok prostě

s digitalizací a minimálně vědět, co to je, tak je základ.

Protože i když, ať na to máš názor jakýkoliv,

tak ve výsledku tvoji zákazníci, partneři, investoři,

zaměstnanci se dřív nebo později zeptají,

v jakém světě budeme mít prostě pobočku,

můžu mít plat v Bitcoinech. Takovéhle věci se zeptají.

A je fajn prostě tušit aspoň, na co se ptali,

a mít na to nějaký názor. -Okay. Určitě to dneska

postupně probereme. Napadá mě, já, když jsem si dělal

přípravu na tenhle ten podcast, tak jsem procházel varianty

programů, do kterých se teoreticky spolu můžeme vydat.

Spatial, ve kterém jsme teďka, existuje relativně dlouho,

měl jsem ho vyzkoušený, tak proto jsme dneska tady.

Určitě existují dneska i lepší varianty.

Na druhou stranu, těch programů se vyrojila hrozná

spousta a i v oficiálních teaserech je to hodně,

řekněme, hravé, nebo neseriózní. Tak jak je to vlastně dneska

třeba s dennodenním nasazením pro malou a střední firmu?

Je to něco, co už bych měl považovat za seriózní,

nebo je to pořád budoucnost a když, tak jak dlouhá?

-Já bych to vzal zase z malinko jiného úhlu pohledu, jo.

Máš pravdu, těch světů virtuálních se v rámci metaversu

vlastně vyrojilo relativně hodně.

Já bych to jenom zkusil usadit, protože metaverse, jako pojem,

nikomu nepatří, to je synonymum, jak kdybych řekl internet.

A pod ním jsou různé virtuální světy a my jsme teďko v jednom

z nich, který se jmenuje zrovna Spatial. Máš pravdu,

ten je mezi těmi, kdybych to vzal,

že jsem v patnáctém století a někdo odjel na lodi prostě

támhle ze Španělska

na to, na západ a vrátil se s tím, že objevil nový kontinent,

tak nám se tady vlastně, nám tady vlastně vznikl nový

kontinent, jo. Je to prostě plocha,

která má svoje nějaké zákonitosti a je neobydlená.

Na té ploše vznikají nové země, jedna se jmenuje Decentraland

a řekl bych, že to je taková, taková Itálie, jo,

je to barevné, moc to nefunguje, ale vlastně dá se tam být, jo.

Něco je Švýcarsko, to je třeba tenhle ten Spatial,

je vlastně moc hezky funkční, relativně seriózní,

vypadáme jako lidi, ne jako žáby, banáni a podobní

avataři, kteří jsou v těch jiných světech.

Pro lidi mladší je to třeba Roblox.

A většina z nich vlastně umí jak tu virtuální realitu,

takže skrze brýle se do nich dostaneš do těch světů,

anebo skrze normálně webový prohlížeč. Takže jako to,

co jsi říkal, že vznikly tyhle ty programy, tak bych řekl,

že prostě na bázi toho konceptu metaverse,

prostě jiného přijímání informací, ale pořád jako ala

internet, to znamená, digitální přístup,

tak vlastně vznikly tyhle ty světy a teď můžeš tam jezdit

jak na dovolenou na Mácháč, nebo prostě do Ženevy, nebo,

nevím, na Maledivy, tak prostě můžeš si občas

udělat výlet a vyrazit do nějakého světa,

vesměs to je jednoduché, bezpečné a zase z něj vylezeš

a řekneš si, jak se ti tam líbilo, no.

Takže takhle bych to jako bral asi z toho pohledu,

ano, jsou to různé programy, ale nebral bych to moc vážně,

prostě jsou to, jsou to světy a dá se

do nich hezky cestovat a výletit. -Okay. To znamená, že

aby mi v tom bylo příjemně jako na dovolené,

tak si mám vybrat něco, co odpovídá mé nátuře,

mému použití, prostě musí se mi to líbit. Je to tak?

-No jasně. Jako jsou světy, které jsou i pro mě jako

dostatečně bláznivé, tam vlezu a čtyři

prostě děti z Malajsie, z Indonésie se mě začnou

ptát na nějaké věci a jednak rozumím

a jednak tam nemám co dělat, protože mám pocit,

že to je nezákonné. Takže prostě jo, je dobré,

je dobré opravdu tak, jak říkáš, si to jako vyzkoušet a tak jako,

nevím, třeba někdo zajel na dovolenou na Srí Lanku a řekl

si, ty jo, tak tam chci být a od teďka je to můj vlastně

nový jako domov, jo, nebo si tam nedejbože koupím nemovitost,

tak stejně tak v těch virtuálních světech můžu někam

přijet a strašně se mi tam bude líbit a pak přijedu někam,

kde opravdu, jo, jako do té Tirany už znova nepojedu,

nebo něco takového. Tak, pardon, teďko se omlouvám Albáncům,

ale jako tím jsem chtěl naznačit,

že prostě fakt je to, jsou, jako z toho pohledu byznysového

to je o něco důležitější rozhodnutí, jo.

Protože pokud najdu svět, který si myslím,

že by odpovídal náturou, kulturou mým klientům a mému

nějakému firemnímu pojetí, tak tam třeba můžeme mít

do budoucna pobočku, můžu tam mít virtuální kanceláře,

můžu tam mít, co chci, jak chci. Můžu tam přijmout tu měnu,

která se v tom světě používá za svoji,

prostě pak už je tam víc možností.

Ale ten první krok je vzít si batůžek, ponožky,

trenky, vyrazit na výlet, vrátit se, říct si s ostatními,

jaké to bylo a podle toho pak můžu někdy udělat

nějaké rozhodnutí byznysové.

-Rozumím. Trenky radši fyzicky. -Ano.

-Posdílím zkušenost. Ty vlastně školíš s parťáky firmy

na použití VR, necháváš jim to ochutnávat.

Posdílím ti svoji zkušenost z virtuálního networkingu

a schválně, jestli máme stejnou.

Ti lidé, kteří mi přišli na ten networking,

se chovali jak malá děcka. Je to neuvěřitelný zážitek,

úplně jiná, jiná vazba a byť to mělo hromadu technických

nedostatků, protože logicky

virtuální realita je náročná na přenosovou rychlost internetu,

tak si to všichni pamatují. Bylo to neuvěřitelné.

To je, jak když se poprvé s někým opijete.

Jak to mají ti, které školíte vy?

-Úplně stejně. My jsme dokonce v některých těch workshopech

potom přišli na to, že se dá, tak jako na Teamsech můžeš

někoho zamutovat, jo, a je to dobré, tak třeba

v té virtuální realitě chceš potom po lidech, aby třeba

nemohli hýbat s knížkami a nemohli je jako zvětšovat,

protože to najednou dělá jako docela neplechu.

Takže máš pravdu, ale přijde mi to naprosto přirozené,

je to součást toho procesu, zážitku a naopak mně se líbí,

že díky té virtuální realitě v sobě člověk toho zvědavého

kluka z prolézaček, který si prostě hrál a padal ze stromu,

tak ho v sobě zase objeví. Protože najednou ten svět není

na monitoru, 38 cm uhlopříčka, kde vidí všechny své kolegy,

kolegyně vedle sebe,

s lepším mají zapnutou kameru, v horším ne a všechno jde z jedné

strany, teď ti do toho zvoní telefon,

máš tam jídlo, rozlitý čaj. To já nevím, jak vypají jiné

kanceláře doma, jo, ale moje takhle občas vypadá.

A teď najednou jsi v prostředí, které je mnohem přirozenější.

Prostě když na tebe mluví Martin zleva,

tak ho slyším zleva, když prostě někdo je dál,

tak ho slyším míň, když někdo blíž, tak ho slyšíš víc.

A dochází vlastně k tomu, co já bych nazval jako back

to basics, jo. Myslím, že kdybychom dneska ukázali

způsoby práce, že zavřeme prostě lidi do open spaců,

nebo dneska už tolik ne, ale že zavřeme lidi do open

spaců v devítipatrové budově a ráno tam vylezou

a večer se vrátí zpátky, jenom jim trošku,

mají víc zpocenou košili, tak najednou to je přece

vytržení, to je bizár. Virtuální realita je naopak

mnohem přirozenější tomu, co normálně bychom prožívali,

kdybychom pracovali nedejbože na poli, v přírodě, kdekoliv, jo.

Takže já to vidím jako back to basics, jakkoliv samozřejmě

tam ten digitální prostředek,

ale to je tak nějak jako součástí té hry,

kde ve světě nejsou hranice, jakkoliv to možná

ve zprávách tolik nemusí teď vypadat.

-Mám návrh, abychom neděsili diváky na YouTubu.

Můžeme se vrátit teda do reálu?

-Klidně. Reálná realita taky není špatná,

jenom uklidím ještě ty knížky, ať tady je hezky.

Tak jo, tak můžeme jít.

Tak teď budu, teď budu vypadat jako ten Joker, předpokládám,

z Batmana, takže trošku účes, jo.

-Jaká je situace třeba vůbec na trhu?

Jaká je saturace vybavením pro virtuální realitu?

-Když se budeme bavit o České republice, tak neskutečně

malá, když se budeme bavit o zbytku světa, tak malá, jo.

Je to prostě, kamarád Martin

Holečka to přirovnává k tomu, když si první lidé koupili

telefon, tak sice měli skvělou věc,

ale neměli si ke komu zavolat, jo.

Takže já bych jako byl v tom, že zatím přece jenom ten,

sice už ten hardware je levnější, není to,

před pár lety to stálo 40 000 a musel jsi mít senzory všude

po místnosti a fakt to bylo jenom pro herní průmysl a

zábavný průmysl pro dospělé, jo. Tak to jsou jako dva,

které do toho na začátku nejvíc investovali.

Dneska už to dávno tak není. Prostě velké firmy do toho mají

zainvestováno.

Když se podíváš na aktivity Meta, Microsoftu a podobných,

Apple, tak jenom se čeká, kdo, kdy s čím přijde a jakým

způsobem se s tím bude pracovat. Takže hardwarová saturace

je malá, ale velmi rychle rostoucí, řádově si myslím,

že to jsou teďko nižší stovky milionů lidí,

kteří to na planetě mají, a ale kdo to používá na denní

bázi, to je jako mnohem menší číslo, jo. Kde si myslím,

že je právě pro to ta příležitost, tak je,

my v České republice máme fantastická developerská studia,

jo, která umějí přesně ty typické use casy.

Efektivnější, rychlejší, zábavnější trénink, simulace,

diversity and inclusion, soft skilly, které prostě

v realitě velmi těžce se simulují, jo.

Tak tyhle ty věci umí hned několik firem a developerů

tady fantasticky dodat.

Kde máme horší, je to samotná implementace.

V tom si myslím, že jsou země jako Německo,

Anglie vlastně jako o parník dál, takže zatím jsme

v tomhle tom vlastně pořád ta jako montovna, ale jsou

i tady nějaké první náznaky prostě bank, které si

tam začínají dělat pobočky,

obchody, které si tam nechají prostě dělat jako opravdu jako

ten retail, že si tam můžeš osahat, nebo osahat,

virtuálně osahat,

co si chceš koupit a v některých zemích i funguje,

že když si tam něco koupíš, tak ti to potom přijede

domů fyzicky, jo. Takže začínají tam být ty use casy,

je to, řekl bych, testování,

tak. Takže to je asi jako ta současná situace,

ale v hardwaru už není problém, jo.

Jakkoliv je to ještě pořád těžké, takže další generace

už bude vypadat jak normální brýle, jo,

tak to už bude samozřejmě někde jinde, ta další generace,

bavíme se 2, 3 roky, snad už konečně,

takže tam si myslím, že bude průlom a v tu chvíli

ale je dobře, pokud by ty firmy už byly na to připravené, jo.

Protože pak si myslím, že to bude rychlé jak smartphony,

které prostě během pár let nahradily Nokie 3310,

a najednou jako, koho by napadlo, že by hrál Hada,

jo, prostě je to...

-Jo, jo, jo, jo. I když Had byl skvělý.

-Byl výborný, jo, ale prostě dneska už ti to přijde

jak fosilní a přitom to je pár let zpátky.

-Jo, jo, jo. Já to podpořím. Já jsem tenhle týden slyšel,

tuším, že v nějakém podcastu, nebo ve vysílání rozhlasu,

že vlastně před Vánoci bylo virtuálních headsetů prodáno

víc než Xboxů a PlayStationů 5 dohromady. -Jo, no vida.

Jako, hele, vždyť to stojí 10 000.

To už jako pro firmu, když si řekneš,

že do toho jdeš něco investovat, tak je to spotřební materiál.

Prostě jako nemá, jako ten, tam mnohem větší vlastně ten,

ta transformace, řekl bych, je v tom, že si to člověk

zkouší pro ty nejenom herní a tak, ale i pro ty pracovní

účely, jo. Že to je nějaký multiplayer,

že se tam dá dělat něco smysluplného,

že si každý musí zkusit, jestli se mu z toho nedělá blbě,

jak se, když si to sundá, že vypadá prostě občas tak,

jak vypadáme, jo. Že prostě jsou tam takovéto

jako prožitky a ten čas je vlastně ten neefektivní,

ale jako ten samotný hardware cenově,

to už jako není, není téma.

-Chápu správně, že zatím to není na kontinuální práci,

ale spíš bych měl virtuální realitu

chápat jako lepší video call, nebo meeting room? Je to tak?

-S tím se to porovnává, jo, jako asi nejvíc

a asi tam jsme, protože zatím všechny ty světy

mají dole podlahu, nahoře nebe a vlastně přinášíš

to fyzické do toho virtuálního. Takže ano, tam je to

asi vlastně dané. Myslím si, že nebude tak dlouho

trvat a budou se tam dít věci, které zatím nejsou možné.

To znamená, ve chvíli, když přestaneme se bavit

o virtuální realitě a budeme se bavit o nějaké rozšířené,

tak prostě, tak jak tady my dva sedíme,

tak by tady s námi mohl sedět třeba někdo jiný,

ale viděli bychom ho pouze v těch brýlích, jo.

A v tu chvíli se prolije ten fyzický a virtuální svět

a to si myslím, že je ten cíl.

Teďko jsme v nějaké jako trošku mezifázi, jo, ale tak.

To bych tam jako viděl, že ty, zatím si tak jako kopírujeme to,

co známe, do toho virtuálního. -Já jsem to spíš myslel

trošičku jinak. Je hromada programů,

které simulují monitor nebo tvé pracovní prostředí,

ale vzhledem k tomu, jaká je třeba kvalita zobrazení

na monitoru a versus v téhle chvíli dostupné brýle,

neumím si představit, že bych v tom trávil 8 hodin.

Na druhou stranu, a my jsme to tady z jasných

důvodů technologických nemohli mít, když si nasadím k brýlím i

noise cancelling sluchátka,

tak jsem měl mítink s dámou z Kanady a to zapomeneš

za 5 minut, že jsi někde jinde než tam, co jsi.

-To máš pravdu. To je ten mozek, to je, je to dobrý mechanismus,

do nějaké míry mu rozumíme víc než naši pradědové, prababičky,

ale je pořád strašně krásně blbý.

Prostě ty si dáš tyhle ty brýle na hlavu,

dáš mu podněty jako je 3D vlastně jako vize,

nebo prostě vidíš 3D, slyšíš 3D a ten mozek si myslí, že je,

pokud jsi ve virtuální pláži, tak odlišit už je to jenom

o vůni, o nějakém vánku, jo, ale ten mozek už to,

už si myslí, že tam je. Takže tak, jak jsi se ptal,

já bych taky nedoporučoval, o to ani moc nejde,

ty baterky jsou vesměs na 2 hodiny, když to nechceš

mít připojené, jo, ale je to nepohodlné,

co si budeme nalhávat. Prostě to není na masovou jako

v tuhle chvíli používání. Ale na, pokud máš člověka,

který třeba má nějakou lehkou sociální fobii,

tak v tomhle se mu vlastně pracuje docela dobře.

Takže tu a tam mít někoho vlastně v tomhle tom 3D prostoru,

působí to přirozeněji, ale přitom tam máš ten odstup.

Pokud máš třeba nějaký pohovor a toho člověka chceš vyloženě

navnímat, to zní blbě, ale jako celého, nebo celou,

tak přenést se do nějakého virtuálního světa a sednout si

na tu pláž, nebo prostě do lesa, nebo někam kolem třeba ohýnku

virtuálního, tak najednou toho člověka poznáš,

on se fakt jako mnohem cítí přirozeněji,

otevřeněji a najednou to není prostě chladná mítinkovka,

jo, kde se vidíte za 5 let. Prostě houby, sedíš prostě

jako 2 lidé u ohýnku a je tam jenom ten digitální

prostředek, který je potřeba trošku přijmout, no.

-Já úplně slyším tu svoji sociální bublinu,

já ho radši vezmu k tomu ohýnku. Ono se to na druhou stranu

dělá blbě, když najímáš ajťáka z Maroka.

-Jasně a, ano, ano, takže ten, pokud bereme, že svět prostě,

že ty hranice jsme si vymysleli, ale jako fakticky nejsou

až tak nutné, tak ano, v tu chvíli ty use casy se

najednou objevují. To, co mně se tam líbí, ono to řeší věci,

které nám nemusejí připadat jako problém, jo.

Takže zaměstnávání lidí s handicapem obecně

v jakékoliv budově vlastně jako docela znevýhodňuje, jo.

Tady tohle odpadá.

To, že máme v kanceláři počítač, monitor, klávesnici, myš,

ty vogo, elektroniky jako prase a tohle všechno

má nějaký life cycle třeba 3, 4 roky, pak se to vyhazuje.

Najednou máš jeden device teoreticky a na tom se ti ukážou

ty screeny, ovládáš to rukama, ne žádnou myší na karpální

tunely, hlasem, protože nepotřebuješ přece klávesnici,

takže odpadá tenhle ten jako mezistupeň.

Takže teoreticky to nebude podle mě zas tak moc dlouho

trvat a vlastně jako lidé, nebudeme muset tolik platit

za fyzioterapeuty a tělocvičny, protože prostě z té práce

nebudeme chodit jako zhuntovaní a sedět 9 hodin takhle, jo,

ale vlastně normálně budeš mít na sobě ty brýle, které

nahradí všechny ostatní devicy. Můžeš se hýbat, mluvit,

prostě být člověk a při tom se spojit s někým,

s ajťákem z Maroka, jo. Takže to si myslím,

že je na tom to dobré, ale jsme tam teď ani omylem,

aktuálně bych to viděl nějaké 2 hoďky a, jako maximum,

a musím říct, že třeba my máme jako jednu schůzku takhle

týdně v těch brýlích a to je přesně,

že skončí ten Google Meet nebo Zoom a hodíš

to na hlavu a je to vlastně ta hoďka a už je to jako

přirozené. Takže tam už si, jo, po nějakých těch hodinách

už odpadne ta dětská radost a už se věnuješ tomu tématu

a začne to být normec, normální věc.

-Když je to teda normec, tak pojďme to, pojďme to dát

zpátky na zem. Pojďme možná říct

trochu zemitěji, jaké jsou dneska use casy.

První jsou mítinky.

Co dál se tak objevuje? Protože na virtuální Rohlík si

asi počkáme ještě drahně dlouhou dobu.

-Jo, jo, jo. Já si myslím, že ano, máš pravdu a ty koncepty,

takže já to vezmu od těch, které jsou nejvíc připravené, jo.

Tak pokud chce někdo mítinky ve virtuální realitě,

existují, jo, tam to je prostě jako rovnou,

jakmile si vezmeš brýle, trošku si to nastavíš,

tak můžeš mít virtuální kancelář a máš na výběr celou škálu.

-Jeden jsme viděli, byli jsme u tebe v obýváku.

-Ano, byli jsme u mě v obýváku a jsou další, můžeme

potom dát odkazy samozřejmě, co si může člověk vyzkoušet.

To je rovnou on shelf, jo. Vesměs to má taková ta klasická

měsíční feečka, nebo zdarma, to je hotové.

Tréninky, a tam bych to rozdělil na ty repetitivní práce,

které jsou prostě bezpečnost práce,

požární ochrana, zase, on shelf, takže je o něco

zábavnější prostě přijít do místnosti, kde hoří počítač,

vzít si ten hasičák, cáknout na to a zemřít,

protože jsi tam právě použil ten vodní, jo, a takovéto věci.

Takže vlastně to herní prostředí se do toho proleje

a máš, máš z toho větší zábavu než z e-learningu, jo.

Takže tyhle ty repetitivní věci, které jsou společné

pro každou firmu, existují hned, není to žádný problém.

-Promiň, skočím ti do řeči. I v češtině už jsou?

-Řekl bych, že jo. A pokud ne, tak je to jako fakt strašně

jednoduché udělat, takže ty dvě firmy,

které tady dělají dobře tréninky ve VR, tak si myslím,

že jestli to ještě nemají, tak po tomhle to budou

mít do týdne, jo. -Tak koukejte tréninky v češtině.

-No. A pak jsou repetitivní joby, které nejsou pro každého.

Může to být pro strojvedoucí ovládání nějakého stroje,

který je drahý a není dobré ho, není dobré vykolejit.

Může to být pro piloty simulátor, pro vojáky něco,

prostě takovéto věci, které nejsou pro každý byznys,

ale nějak specificky. Dost často jsou vyvinuté,

ale nejsou dostupné, nejsou dostupné prostě na první dobrou,

musíš se té firmě ozvat. Ale dokážou ti to relativně

jednoduše customizovat. Všechny možné lékařské úkony,

já jsem třeba operoval koleno, jo, tak to je mimochodem dost

nechutné, ale prostě jako takovéto věci si můžeš

vyzkoušet, jo. A pak jsou ty unikátní věci pro každou

firmu specifické, kontrola kvality,

jo. A teď bych asi mohl pokračovat, ať to zkrátím,

tak to prostě zajdeš za tou firmou a řekneš,

my bychom rádi tohle prostě přenesli a simulovali,

a má to nějaký development, je to jak udělat si prostě

mobilní aplikaci, akorát prostě to chce jiné developery.

Takže hard skilly jsou v téhle fázi,

soft skills jsou velmi zajímavé. Drtivá většina rozpočtů jde

do time managementu, angličtiny,

prezentačních dovedností. Tak přesně tyhle věci si

tam prostě můžeš jako normálně zkoušet,

takže prezentační dovednosti, máš tam virtuální dav

a ty mu prezentuješ svoji prezentaci,

do toho si někdo kuckne, někdo tě vyruší a vlastně

jako můžeš si zkoušet. Dává ti to dokonce zpětnou vazbu,

jak často používáš výplňová slovíčka,

jak moc gestikuluješ, co dělat, jak dělat a tak, funguje.

Co je podle mě průlom, jsou simulace softskillových

jako třeba složitých rozhovorů. Takže pro lidi,

kteří mají třeba hotel, tak na recepci může přijít

náhodně opilý člověk, člověk, který mluví jazykem,

kterému nikdo nerozumí, člověk, který má požadavky,

které vůbec ten recepční nechce slyšet, a ty si to zkoušíš.

Tak jak už líp vlastně jako připravit člověka na práci

jako s lidmi, jo. Takže pobočky v bankách, to jsou recepce,

takže tohle to jsou věci, ve kterých jako softskillově se

dá simulovat věci, až to dochází třeba k novému

tématu, diversity and inclusion, kde v jednom programu já prostě

vystupuju jako šedesátiletá

dáma tmavé pleti, takhle, a v podstatě najednou vidíš,

když se s tebou lidé baví, tak oni ti tam řeknou

tu a tam nějakou jako racially abusive jako věc,

kterou bys nechtěla slyšet, a najednou vidíš na sobě,

že po pár jako po pár těchto simulacích začneš fyzicky

na to reagovat. Najednou se prostě stáhneš,

nebo něco a v tom je ta změna postoje,

která nejde podle mě moc udělat jinak, než kdybys

to zkoušel naživo, anebo simulovat. Takže to jsou

taky vlastně věci, které jsou při tom.

-A, promiň, ta změna je v tom, že vlastně cítíš to,

co to dělá s tebou v té druhé postavě.

-Ano, to slovíčko se nazývá embodiment a to je vlastně jako,

to se velmi těžko dělá normálně na učebně.

Takže když jsem to, když bychom to vzali, tak ty use casy,

mítinky, ano, to už jde,

nejrůznější typy školení jsou vlastně jako dostupné.

To, kde je teďko ta nová oblast, je retail, nebo nová, to,

že si tam můžeš testovat produkty,

pozveš jako testovací skupinu, nabídneš jim prostě

menu a jenom koukáš, co by si z toho za jídla vybrali.

Ukážeš jim auta, jaké se jim líbí designy,

ukážeš jim prostě cokoliv, jo, jak mají vypadat nová křesla.

A oni ti vlastně jako ukážou, už jako avatar s tím zblblým

mozkem dokážeš říct, co se ti líbí mnohem líp,

než když budou s tebou vést nějaký třeba dialog.

Takže pro produktový design, nebo představování výrobků,

to si myslím, že je taková jako novinka, v architektuře,

jako v prodávání nemovitostí to už tak nějak existuje,

tam si můžeš zvolit, že jo, vylezu na balkon a koukám,

jak to bude vypadat v noci, přes den, jo, při svíčkách,

při světle, to se dá jako hezky simulovat. Takže všechno,

co by se dalo nazvat jako simulace, ať už vzdělávací,

nebo retailová, produktová, tak si myslím, že taky už jsou

jako daleko, no.

-To, co mnohdy slyším, je, to není pro nás,

jako vývoj tohohle toho je ranec,

když to není off shelf. -No. -Jsou studie,

jestli to je skutečně ranec, nebo jestli je to vlastně velmi

rychlá návratnost? Protože já inklinuju k té druhé variantě.

Já si myslím, že by se to nedělalo logicky ve světě,

pokud by to nemělo relativně krátkou návratnost.

U těch strojvedoucích je to obvious. Na druhou stranu,

když prodávám nějaký developerský projekt,

tak vlastně jako udělat si appku dočasnou,

která mi to prezentuje, je velká otázka,

jestli to udělat mám, nebo nemám. Jsou na to nějaké studie?

-Studie jsou na ty tréninky. Že ty máš výhodu,

když máš živého lektora, tak má to nějakou výhodu

a nevýhoda je ta, že tam musí být všichni ve stejný čas,

což jako není úplně jednoduché. Takže to je, ale

má to nějaký dopad. Pak máš nějaký dopad online školení,

e-learningu a podobně a ten se dá měřit, no a

pomocí virtuální reality, nebo obecně zvládnutí tohohle

toho prostoru, tak to zkombinováváš, kdy máš,

vlastně mozek má pocit, že to je naživo,

ale přitom to je asynchronní a může si každý volit, kdy začne,

jak skončí, takže prostě online, jo. Takže tam je,

tam je to, tam to je, na to je jedna větší studie,

kterou dělalo Price Waterhouse Coopers před nějakým,

před nějakou dobou, tak z té se hodně jako žije a teď

vznikají nějaké nové. Takže v té oblasti školení

to prokázané je.

A v těch ostatních oblastech bych řekl, že ta,

podle toho, s čím to srovnáváš. Protože pokud bych si vzal

nějaké nízkorizikové záležitosti, při kterých

mi zákazník jako neuteče, když něco pokazím,

tak tam bych řekl, že pořád ten jako price benefit

nevychází, jo. Ve chvíli, když to je to, že přesně,

když prostě neumím stokrát odoperovat koleno virtuálně

a jdu to dělat naživo a potřebuju 100 lidí,

kterým prostě budu dávat titanový kloub, jo,

tak to je trošku větší riziko, že jo, to asi jo.

Takže tam je to samozřejmě

najednou jakoby ranec a říkáš si, počkej, ranec,

co jsou ty následky, když to udělám blbě.

A pokud to porovnávám s tímhle, tak je to trošku něco jiného, jo.

Tím chci naznačit, že prostě firmy, které mají jako

nějaké velmi rizikové podnikání a je potřeba ať už budovat

kompetence, nebo představovat ten produkt,

nebo něco na ten způsob, tak tam si myslím,

že najednou ten price benefit prostě jako už nemůže

vycházet přece záporně, to jako, tam už si to nedovedu představit.

-Než se dostaneme k nějakému návodu a bonusu,

ještě mě napadlo,

nevýhoda toho, že

jsem starý, mám zkušenosti,

je, že si pamatuješ spoustu nadšených proklamací,

co bude za technologii budoucnosti. Napadají

mě teďka 3D televize zrovna,

které vlastně nikdy

nedostály svému věhlasu. Vím, že neexistují

na 100 % jisté předpovědi, ale není

tohle náhodou taky bublina? -Hele, může být.

I v dnešní době pořád existují složenky, jo.

Jakkoliv se dá platit prostě sítnicí, jo,

nebo rohovkou teda spíš, tak prostě já si nemyslím,

že to prostě něco jako, spíš ta, spíš ten komunikační landscape,

prostě malinko bude narůstat virtuální svět.

Něco to asi pohltí, jo, možná se zmenší podíl prostě

támhle Zoom a Teamsů ve chvíli, když budou ty brýle už jako fajn.

Kam to povede jako nevím samozřejmě,

to se nedá říct, ale člověk nemusí být úplně lumen, že to,

co nás ve fyzickém světě

limituje a zároveň je hezké, je prostě ta struktura.

To znamená, pokud já mám dům a budu mít tyhle ty brýle,

tak já si můžu udělat přece nějakou jako místnost

v rámci toho, která je pod tím, nebo nad tím, desáté patro.

Prostě mám najednou jiné možnosti. Takže ono

to nenahradí třeba všechno, to v žádném případě,

ale přidá to nějaké možnosti a bude skupina lidí,

kteří prostě po tom rádi sáhnou, protože nejsou spokojení se

současností, jo. Takže pokud jsem v tom,

že tenhle ten svět je boží, tak nepotřebuju nic nového.

Pokud jsem nespokojený třeba s tím elektrickým odpadem,

třeba s tím, že ty lidi vidím přesně na téhle té věci,

anebo furt sedím, nebo, jo, že trávím čas tím přejížděním

mezi schůzkami, všechno možné. Prostě těch use casů,

to je potřeba si prostě zažít, aby si to člověk do své konkrétní

situace nějak přidal, no. Takže já si myslím,

že částečně to je bublina v takových těch

jako proklamacích, že to

změní prostě všechno během dvou let.

Asi si to nemyslím, ale zároveň, když vidím ten vývoj,

tak si dovedu představit, že za pár let uvidíme prvního

člověka, který půjde po Kampě, bude mít na sobě ty brýle,

které budou Ray-Ban a budou vypadat vlastně docela dobře,

a najednou se zastaví a ty budeš čumět,

jak tam něco dělá rukama, on si prohlíží kolo a pak si

ho takhle objedná a prostě ono mu dorazí domů.

A ty si budeš říkat jako, kde to jsem, jo. -Zbláznil se.

-A asi přijde někdo první, kdo řekne, tak když

máš na hlavě tyhle ty brýle, tak zdarma je ten svět tak,

jak je, nebo zdarma si budeš moct něco třeba odfiltrovat, jo.

A to už jsou jakoby etické otázky, takže k těm se

podle mě dostaneme dřív a někdo bude vždycky první,

kdo to vykopne. Takže to si myslím, že se bude dít,

no, v řádu jako jednotek let, no ale...

-Mě teďka napadlo právě hromada otázek třeba ohledně

bezpečnosti, jo. Když máš vzruchy,

které nejsou jenom oko z tohohle toho světa,

tam můžeš u toho řídit auto třeba, tak co se...

-Ježíš, proboha ne. -Přesně.

-Autonomní jo, ale máš pravdu.

Těchto otázek, jako je bezpečnost, tam přece

musejí vylézt. A ty jsi i zmiňoval právě,

že to je občas ranec. Když děláš první zakázku

podobného typu ve firmě, tak samozřejmě,

že přijde někdo a řekne, no jo, jenže vy na to nemáte

připravenou architekturu, jo. Pokud tam chcete ukazovat

vaše třeba produkty, bohužel vaši markeťáci

doteďka dělají ve 2D. No tak, to tam nedáš.

Takže poprosit markeťáky, aby dělali něco ve 3D,

no tak to je sakra ranec, to se musí naučit

a musí mít novou knihovnu atd.,

jo. A na IT pokud frčí čistě na microsoftí architektuře,

tak taky budou mít problém, protože prostě, jo...

Takže jsou tam tahle ta omezení, je potřeba s nimi počítat,

a proto se vracím do toho, do toho začátku, kde jsem říkal,

nejsme v období, kdy člověk musí.

Teď je to období, kdy můžu připravovat zaměstnance,

klíčové lidi, aby se v tom orientovali,

udělat si občas výlet místo prostě na bowling,

tak do nějakého virtuálního světa, jo,

vyzkoušet si prostě tam koupit obraz za nějakou kryptoměnu,

protože je to součást jako učení, learning by doing,

spíš, než prostě si o tom někde poslouchat tady,

to je blbá reklama, ale že vlastně to je jako

možnost si to teďko zkoušet a dát těm lidem prostor,

čas, v klidu prostě, tak si myslím, že je k nezaplacení.

-Pokud jsme teda někoho zažehli a nemusí, ale chce zkusit,

pojď nám, pojď nám třeba říct 5, 7, 10 bodů, které bych měl

projít, abych si vybral ten ostrov, tu kulturu,

vlastně to prostředí, ve kterém to budu testovat,

chvilku si hrát. Jak si vybrat ten svůj Mácháč?

-Jo, jo, jo. Takže tam si myslím, že to už jsme, to už mám

vyzkoušené, takže kdyby to znělo, že teďko mám patent

na rozum, tak to ne, jenom, že už jsme si to párkrát zkusili.

Došel bych na stránku Ready Player Me a zvyknul bych si

na to, že tak, jak jsme fyzičtí lidé,

tak že ve virtuálním světě potřebuju mít nějakou identitu.

Jmenuje se to avatar, potřebuju tam vytvořit nějakého

Tracyho tygra, prostě něco, nějakého svého

virtuálního kamaráda, který bude mě reprezentovat

v těch virtuálních světech. -Mimochodem, promiň,

že ti do toho skáču, teď napadlo, je nějaký úzus,

jestli ve virtuálním světě musím si být podobný,

nebo můžu být šedesátiletá stařenka jiné barvy pleti?

-Je to, naopak v jednom světě, co jsem byl, tak mě,

tak tam teda vůbec nevypadáš jako člověk,

to jsou přesně ty pastelky, žáby, banány, jo,

tak tam prostě chodí takovéto cosi. A naopak tam jsem

byl upozorněn, že je velmi neslušné v tom světě se ptát

na jméno, na věk, na národnost, že vlastně to je svět,

ve kterém každý je, kým chce být a ne,

čím se narodil, jo, což je taky prý limitující.

Takže každý svět má svoje pravidla, jo.

V tom Spatialu jsme vypadali jako my,

protože prostě Spatial umožňuje mít svoji identitu a dokonce

jméno nad sebou, takže tak. -Sice po obrně, ale...

-Sice po obrně, no. Vrátím se zas zpátky.

Takže podle mě první krok je smířit se s tím,

že jedu na výlet a že tam nejedu sám,

že budu mít svého avatara a ten se mnou bude

ta dobrodružství prožívat. Takže to bych začal.

Druhé, kouknul bych se na těch pár světů,

které jsou přes ten prohlížeč. Pokud máte děti, některé frčí

na Minecraftu, asi bych se jich zeptal, jo, jako co s tím,

jak s tím, asi bych si zkusil ten Roblox, což je teda ještě

jako šílenější jako zážitek, ale vlastně si člověk zkusí to,

co je na rozhraní mezi herním a pracovním prostředím.

Pak bych udělal další výlet, to už jsme za Mácháčem, jo,

to už jedeme kousek dál, to už je někde jako k Varšavě

teda tím směrem od Prahy, tak je Decentraland,

to bych si určitě vyzkoušel. To je první svět,

ve kterém se dá už jako platit víc, jo. A najednou vidím,

aha, tam je kryptoměna, ty vogo, takže počkej,

takže ty Bitcoiny a tyhle ty věci, co jsem slyšel,

to není možná úplná jako

cypovina prostě. Dá se s tím něco dělat.

A dokonce tam uvidíš objekt, který si můžeš koupit

a je tvůj, jo. Ať jsou to trička s tvým jménem, nebo kšiltovky,

prostě něco si tam takhle můžeš jako zkusit.

A ten tvůj avatar si třeba ty věci ponese dál. Takže zase,

výlet a už vlastně jako reálnější.

A můžu jít takhle dál, pokud mě to doteďka nesejmulo,

pořád jsem na webu, jo, pořád jsem vlastně jako normálně

s počítačem, řeknu kolegům, já s vámi nejdu teďko na cigáro,

já se jedu podívat prostě tady do nějakého světa. No a jdeš dál

a jsou tam už světy trošku složitějšího typu,

nebo složitějšího, trošku jako vážnější. Právě ten Spatial,

ten bych si určitě zkusil, kde si, kde prostě jsme

ukazovali, jak to vypadá a tam jsou různé světy,

různé galerie třeba umění, můžu se dojet podívat na galerie

a tam poprvé, nebo ne poprvé, ale potkám tam cizí lidi.

A oni mi třeba budou něco nabízet, budou si nějak

chtít povídat, tak taky vyzkoušet.

No a tím se dostáváme do úplně pracovního prostředí,

kde microsoftí svět se jmenuje AltspaceVR

a v nějaký moment si myslím, že z toho části budou

v Teamsech, jo. Oni už teda existují nějaké beta

verze, ale to moc nikdo nepoužívá, takže Altspace.

No a pak už jsou věci, jako je Somnium Space atd.,

ve kterých už máš fakt pozemek, tam funguje ekonomika,

tam se dělají koncerty, tam se kupují Lamborghini,

to je prostě normálně funkční svět a tak.

Takže dal bych si prostě tu identitu a následně se smířil

s tím, že toho svého chlapíčka, nebo holčičku provezu po těch

světech, ať má trošku zkušeností, jo.

No a to už je jenom předstupeň, když si tohle to vyzkouším,

říkám, hm, líbí se mi to ve 2D, vidím tam nějaký potenciál,

když to říkám kolegům, neposílají mě s tím do háje,

zkusí si to se mnou, mám nějakou komunitu,

se kterou můžu jako tohle to posdílet,

tak pak bych si prostě sehnal ty 3D brýle a zkusil to v tom

jako 3D zážitku, jo. Někdo by mi teďko nakopal,

že proč tam je ten první jako ty výlety. Protože si

myslím, že ten překrok do 3D je třeba pro člověka,

který tak, jak jsi říkal ty, nevím proč, ale že je jako

zkušenější, tak může být hodně daleko od toho jeho,

nebo jejího jako prožívání světa, a tak to může být děsivé.

No tak bych se nejdřív jako uklidnil tím,

že to tak děsivé není a pak bych si vzal ty brýle

jako další krok. -Jo, jo. Navíc je to asi

rychlejší vlastně najít si, jestli chci do Švýcarska,

nebo do Itálie, ne? -Tak. -Bral bych to jako

katalog cestovní kanceláře.

-Jo, od Čedoku, nazdar prostě. A ideálně se tam sejít se svými

kamarády, jo, prostě ze střední, z výšky, z práce,

kohokoliv máte nějakou skupinku, nemusíme přece pořád chodit

do hospody, jo, taky můžeme občas se zkusit sejít

někde jinde, v galerii umění, která je virtuální, jo.

Tři zareagují, ty jsi se zbláznil, a jeden řekne, počkej,

to není úplně blbý nápad. A najednou je to,

to je to učení podle mě. -To znamená, finální fáze

je vzít si ty brýle, vybrat si tu zemi, do které jedu,

a tam prostě co nejvíc to poznávat?

-Zkusit, no, jo, přesně tak. -Tím končí desetibodový scénář.

-Jako já si myslím, že totiž ve chvíli,

když už potom poznáš nějakou zemi víc,

najednou ti začnou docházet, počkat, takže tady by mohl,

tohle by mohli dělat HR recruitment, no jasně,

tady toho člověka, tady si vytvoříme kopii

naší kanceláře a můžeme toho člověka ukázat ještě,

než tam přijde. Jo, tady dám fotky

lidí a vlastně rovnou si to může projít ještě

před pohovory pomalu, jo.

Tady můžeme nahrát prostě naše jako produkty, co děláme.

A můžu pokračovat, jo. Takže hned zjistím HR,

hned zjistím, ty jo, tady bychom mohli vlastně spolupracovat,

tohle by mohla být jako kuchyňka, jo. Takové to,

že práce přece se velmi řeší mimo práci, ne,

tak tam najednou může být prostor, ve kterém se

lidi setkají tím, že, jo, mají permanentně vlastně odkaz,

tak se tam můžou náhodně sejít. Prostě najednou

ti to začne docházet. A v tu chvíli

je to podle mě krok, výborně, dokážu zapojit tudle konkrétní

technologii a slovíčka jako metaverse, virtuální světy,

virtuální realita, rozšířená realita.

Je tam nějaká příležitost pro můj byznys a v tu chvíli

najednou člověka, počkej, neudělal už to někdo,

a zadáš poprvé na tom Googlu, what are the best use cases

for insurance, jo. A najednou ti vyjedou všechny

světové prostě pojišťovny, které už s tím něco dělají,

jo, nebo pekárna prostě. A najednou vidíš, co se tam děje,

a řekneš, počkat, tak to je dobré, anebo, bože,

to jsme za opicemi, jo. Jako ta reakce,

ta emoce je tam důležitá. No a pak už je to o tom, výborně,

potřebujeme nějakého parťáka, který prostě tuhle tu emoci,

prožitek dodá zbytku týmu, který má dělat nějaká

strategická rozhodnutí, no a pak uvidíte,

jestli to bude součástí jakého byznys developmentu,

jenom zlepšování procesů, wellbeingu, čehokoliv, kamkoliv.

Prostě ta technologie je jenom technologie.

Pořád je tam nějaká potřeba té firmy, byznys case prostě tak,

no a tak, jako vidlička je lepší prostě, než jíst rukama,

tak VR je prostě o něco lepší, než si volat jenom přes Teamsy,

nebo si volat telefonem a nevidět se, no, tak.

-To, že vidlička je lepší než čínské hůlky,

věděl už Jára Cimrman.

-To ano. Zase, někdo nebude souhlasit,

ale to jo přesně ono, máš na výběr, jo,

když jsi byl neandrtálec, mohl si jíst jenom rukama nebo nohama.

Teď najednou si můžeš vybrat, jo.

Tak to je asi takto ono. -Ne tohle, tohle je skvělé.

Než to nějakým způsobem uzavřeme pár větami, tak napadá mě ještě,

ty už jsi to tady trošičku nakousl,

ale jak teda podle tebe bude vypadat kancelář

třeba za 5, 10 let?

-No, tak zase, jo, takové to věštění z křišťálové koule,

to já můžu říct cokoliv a má to nějakou pravděpodobnost.

Takže s pravděpodobností podle, s pravděpodobností 5 %, za sebe,

bude vypadat stejně jako dneska. To znamená, stůl, počítač,

dokina, myš, klávesnice,

obrázky, jo, a ve starších tam bude větrák, jo,

takže tohle to. To si nemyslím, že takhle prostě bude vypadat.

Stejně tak jako před 10 lety tam byl kalendář,

zápisník bla, bla, bla a najednou se to minimalizuje.

Dovedu si představit, že tvoje prostě kancelář budou brýle.

Protože když přijdu do kavárny, tak z toho stolu, který tam je,

tak se stane pracovní stůl.

Monitory uvidím před sebou.

Ovládání zvládnu buďto hlasem, šeptem, když se nebudu chtít moc

projevovat, nebo tam bude klávesnice ve vzduchu a,

ale vlastně jako spoustu věcí tím nahradím.

To je až jako moc daleko, jo.

Obrázky rodiny samozřejmě si tam můžu vložit,

to je jakoby v pořádku, udělat si to pěkné,

dát si tam kytku taky můžu, nebude vonět, jo,

zatím, tak prostě tak. Ale ta kancelář podle mě bude

odpovídat tomu, že

home office neznamená, to říkal vždycky Filip Dřímalka,

home office není práce z domova, ale práce odkudkoliv.

Takže nebude to tak, že mám fixní místo kanceláře

a za tou já chodím, v mnohem větší míře,

tak jako někteří už zažívají, prostě kam si přinesu počítač,

tam je kancelář a v tuhle chvíli bych řekl,

že už prostě ten batůžek bude fakt prázdný.

Že prostě kam zajdu s těmi brýlemi,

ať je to obývák u sebe doma, zahrádka, terasa, kavárna,

Maledivy, tak vlastně ta práce jde se mnou, jo. A to si myslím,

že je vlastně ten,

to, že tak, no. Podle toho dne bych si měl

přece přizpůsobovat nějaké prostředí. Ten, kdo

má rád svůj klídeček, tak bude mít svoji

kobku a ať tam je, ale zase přibyde možnost prostě

pracovat odkudkoliv podle toho, co ten den mám jaksi na starost.

-Já jsem na tohle to hrozný fanatik, takže mně se to líbí.

Jenom mi teďka, a to už nemáme čas probírat tady,

naskakuje, že když si dneska nosíš práci všude v mobilu,

tak už vlastně z ní neutečeš.

Takže ráno v 6 nasadíš brýle a dáš je dolů v 11 večír.

-Mimochodem, dobře říkáš takhle skoro na závěr,

brýle jsou mobil, jo. Vlastně to je uvědomění

pro drtivou většinu lidí, které ať už máme v nějakých

workshopech, nebo se o tom bavíme, říkáme, tak, hele,

normálně máš brýle na hlavě, tam je ekvivalent plochy,

to, co máš na mobilu, ovládáš to nějak a najdeš si

aplikaci, ty aplikace si stáhneš,

ta appka je buďto zdarma, nebo za peníze, nebo in app jako

purchases a máš tam jako, jako je App Store,

nebo něco podobného, je to tam, prostě to je stejné.

Takže telefon nebude.

To by mi přišlo jako vlastně... -Dobré. -...hezké.

On teda, takhle, ona nezmizí ta komunikace, jo, takže to,

co máš notifikace, tak ti akorát budou vyběhávat

někde, a ty si nastavíš. Ale tak prostě, zkombinuje

to tyhle ty devicy, tím jsem si jistý.

Jestli s 5 jsem si myslel, že 5 % procent je tak,

že to bude vypadat stejně, nějaká pravděpodobnost, jo,

tak z 90 % si myslím, že pro část populace,

která prostě v tomhle tom pojede aspoň trochu,

tak se svět omezí na jeden device.

-Přesvědčené přesvědčovat nemusíme.

Pojď zkusit nalomit ty, kteří jsou ještě skeptičtí.

Ve dvou, ve třech větách, proč, proč do toho jít?

-No, hele, to je takové, já hrozně nerad vlastně jako

přesvědčuju, jo, takže pokud jste skeptičtí

a je to vědomé rozhodnutí, tak se ho, prosím vás, držte, jo.

Jako jsou lidé, kteří fakt si to třeba vyzkouší a řeknou,

ty vogo, tohle není pro mě, jo.

Pokud to je nevědomí, které je založené na nějakém

strachu, nějaké obavě, která je fiktivně vytvořená

prostě komentářem na Seznamu pod článkem, že nás to zabije,

nebo že nám vybouchne hlava, nebo že se nám zvětší palce,

nebo něco takového, tak prostě, tak tomu bych se

nepoddával a udělal bych si tu hodinu jo.

Málokdo je ochoten přijít do práce s nevyčištěnými zuby.

A podle mě je stejně nefér chodit do práce a nevědět,

co se prostě kolem děje. Protože pak se tě někdo zeptá,

ty tam prostě působíš jako mačo a prostě, to není pro mě,

a někde v tobě je ten malý člověk, který,

o čem to mluvíte, já už jsem dávno ztracený.

Takže já si myslím, že to je prostě součást jakési

vzdělávací hygieny, tu a tam se podívat,

co se děje ve VR a mít jako

vědomé rozhodnutí, to nechci. Stejně tak ve wellbeing, jo,

prostě přece se dá dělat 150 věcí mimo technologie,

takže stejně tak se, je to pro mě stejné rozhodnutí

jako nevyzkoušet dojet do lesa sbírat houby,

protože jsou jedovaté. Prostě každý by měl přece si

vyzkoušet taky, jak voní les, každý by si měl mít možnost

vyzkoušet, jaké to je být ve 3D v digitálním a pak se

rozhodnout, ne. Takže tak. Já to vidím prostě jako výlety

do neznáma a objevit v sobě objevitele si myslím,

že je jako správný mindset. Tím jsem nikoho nepřesvědčil.

To je o tom, já jako nemám chuť ani nikoho přesvědčovat,

jenom prostě ta analogie,

ty analogie myslím, že tam prostě fungují

a nedělat z toho větší věc, než to je.

-Analogie jsou skvělé.

Kdybychom chtěli načichnout tvým optimismem, kde tě najdeme?

-Pokud vás zaujalo tohle téma, tak určitě www.xrleaders.eu,

tak to je ten projekt, ve kterém se snažíme dostávat

lidi ze znalosti a zkušenosti a dovednosti 0 z 10 s metaversem,

s obecně XR na nějaké 2, 3 a potom třeba napojit na lidi,

kteří už jim pomůžou s tou celkovou aplikací.

Takže tam určitě. Kde mě najdou, je

přibližování lidí právě k podobným technologiím

a udržitelnosti, velké téma, na portálu Red Button EDU,

obecně cokoliv kolem sítě Red Button, tak vždycky tam nějak

tak jako figuruju, řekl bych. No a poslední, co je, tak je,

určitě mě najdete, asi jste si všimli,

že jeden pro mě use case pro tyhle nejenom XR,

ale obecně i umělou inteligenci, 3D tisk a další věci,

obecně technologie, tak je pro mě vlastně,

že mám pocit, že tu planetu dělají mnohem udržitelnější, jo.

Takže pak je to ten cirkulární a udržitelná road show

aneb CIRKUS, tak. Takže tam tak nějak přebývám vždycky chvíli.

-Děkuju moc, bylo to skvělé povídání.

-Taky díky. Takže se uvidíme příště už virtuálně zase, jo?

-Určitě, určitě.

Tak to bylo spousta věcí o virtuální realitě.

Pokud aspoň jedna ve vás rozezněla zvony,

tak utíkejte pro brýle. Osobní doporučení,

pořádně je schovejte a neukazujte je doma,

protože jak je objeví děti, tak už se k nim nedostanete.

Vyrazte na virtuální Mácháč, nebo do Varšavy, to necháme,

to necháme na vás, každopádně zkoušejte.

Podporujte Zážeh.

Pokud se vám Zážeh líbil, tak určitě likujte,

sdílejte s kamarády, s kolegy,

v rámci rodiny, kamkoliv, kamkoliv uznáte za vhodné.

Dávejte odběry, ať už ve své podcastové aplikaci,

nebo na YouTubu.

10 bodů, které tady Luboš zmiňoval,

najdete jako bonus k téhle epizodě na mých

webových stránkách, www.martinhurych.com,

v sekci Zážeh.

No a mně už nezbývá, než držet vám palce a přát úspěch, díky.