Dobrý den. Já jsem Martin Hurych a tohle, tohle je Zážeh.

Zážeh je počátek akcelerace a akcelerace něco, co potřebujete, abyste se pohli z místa.

Tím, že jste si našli tuto epizodu, za což mimochodem děkuju,

tak jste pro tu vlastní akceleraci udělali první, nejdůležitější krok.

V Zážehu sdílíme zkušenosti z B2B podnikání.

Hlavně z obchodu, z inovací, z práce s lidmi, ale i z jiných oblastí firemního života.

Dnes budeme akcelerovat s Davidem Pytelou, majitelem advokátní kanceláře

Pytela. Ahoj Davide. -Ahoj. -Jak se stane, že si na poslední chvíli si rozmyslíš ekonomii

a staneš se právníkem a zpětně vzato, co tomu rozhodnutí říkáš?

-Na jednu stranu můžu říct náhoda, na druhou osud, každý si z toho může

vybrat, co chce. Fakticky to bylo tak, že jsem chtěl jít ve šlépějích otce.

Připravoval jsem se na gymnáziu v podstatě na to, že budu pokračovat studiem na vysoké

škole ekonomie a potom, když jsem měl vyplňovat přihlášku, tak jsem si říkal, jo, ne.

Podívám se co tady ještě je, co bych případně mohl zvážit. Procházel jsem si

úplně všechny obory a nějak mi utkvělo v hlavě právo.

Nikdy jsem se na to nepřipravoval, nikdy jsem nepředpokládal, že bych mohl a řekl jsem,

tak to zkusím. Podal jsem si přihlášku a přijali mě na právnickou fakultu Univerzity

Karlovy v Praze. Jsem si říkal, asi bych byl blázen, kdybych to nezkusil,

práva jsou takový jakoby věhlasný, něco, co je prestižního, tak jsem tam šel.

Našel jsem se v tom, jak v právu samotným, tak i teď v advokacii. Takže taková někdo

by mohl říct náhoda, pro mě spíš asi osud.

-Objevený talent. Dneska vedeš vlastní kancelář advokátní.

Je vás tuším, že šest jsi říkal. Devět. -Devět. -Devět. Pověz nám teda něco o tý tvý

pouti od ekonomie k právu a potom něco málo o kanceláři.

-Určitě. Takže studium práv, pět let. Nebudu popisovat zkoušky,

jaký jsem dělal nebo takovýhle věci asi, to si každý... -To by nás nebavilo.

-To si každý představí prostě učení zkoušky a po škole jsem měl povinně tři roky praxi.

V okamžiku, kdy člověk chce být advokát, tak musí tři roky mít praxi.

Není to tak, že pustěj na lidi někoho ze školy, když bych to tak řekl lidsky.

Takže jsem povinně vykonával praxi v menší advokátní kanceláři v Olomouci,

kde jsem přičichl k různým oblastem práva, a potom jsem měl možnost buď jít někde

do korporátu, do veřejné správy, jít třeba do Prahy, Brna, Ostravy, nějakého většího města,

nebo zkusit vlastní advokátní kancelář. Tehdy jsem to zvažoval i s ohledem na rodinu

a manželka mě podpořila v tom, zkusit tu vlastní cestu,

založit vlastní advokátní kancelář a nebylo to vůbec jednoduchý rozhodnutí, nebo důvod,

proč jsem to udělal, byly dva. Za prvé se mi moc nelíbilo,

jak to celkově v tý advokacii fungovalo. Za mě to většinou je takový těžkopádný,

nemoderní, neinovativní, neosobní. Tak jsem si říkal, zkusím

to udělat trošku jinak.

Za druhý takovýto očividnější, být pán svýho času, svým vlastním pánem.

-Čemu se věnujete jako advokátní kancelář?

-Z hlediska klientely, tak máme, jak podnikatele, tak i občany.

V rámci obchodního slangu bych řekl, jak B2B, tak B2C, z hlediska oblasti práva,

co děláme, co po nás klienti chtějí, tak to nejvíc, nejčastější, co děláme,

na co se zaměřujeme je jednak oblast práva rodinného, a potom dále v těsném

závěsu nemovitosti, smlouvy a trestní právo.

-Ty už jsi to tady trochu naznačil.

Právníci advokáti, nechť mi prominou. Pro mě osobně, a pro okolo lidi mě,

je mnohdy advokacie něco, co vlastně jako úplně nechceš.

Je to něco, co si spojuješ s velkýma jménama.

Většinou dost staršího věku. S honosnou kanceláří, s koženým křeslem, drahejma obrazama.

Ty jsi vybudoval mladou kancelář. Ty jsi říkal mi před natáčením,

že si nejstarší v kanceláři. Tak jak vlastně budujete svoji důvěru,

nebo jak bojujete proti tomuhle přesvědčení, že advokát by měl bejt

teda stařešina se šedinama?

-Výhodou je asi to, že člověk nemusí cílit na všechny, nebo být ten nejlepší pro všechny.

Protože někdo opravdu chce toho starýho, mnohdy i zkušenýho advokáta,

který si prošel vším možným a má nějaký životní náhled, zkušenosti. Někdo zase chce člověka,

který je mladší, ale erudovaný a má chuť ve smyslu toho, že se pro toho klienta snaží,

že i využívá třeba moderní technologie. Že to není tak těžkopádný. Je to rychlejší

a víc se s tím advokátem ztotožní na té osobní rovině. Protože, dva aspekty,

který se snažím, aby byly nějaké nosné v advokátní kanceláři,

tak je to za prvé nějaká inovace ve smyslu toho, být přístupný online.

Komunikovat s klienty pružně,

být aspoň v regionu nějaký jeden z těch lídrů v rámci inovací a za druhý,

mít ty služby v osobní rovině. Aby to bylo tak, že ten klient cítí,

že když s ním řeším já nebo někdo z kolegů ode mě z kanceláře ten případ,

tak že opravdu nás to zajímá a že se snažíme ten problém vyřešit a nejenom to nějak ukončit

a vystavit fakturu.

-Ty jsi nakousnul inovace, online hovory, online poradenství.

Pověz nám, jak třeba poslední dva roky zahýbaly s advokacií a nejenom třeba z pohledu těch

on-line konzultací. -Říká se, že advokáti jsou jedním z nejméně inovativních v rámci trhu.

Do jisté míry je to i odůvodněné ve smyslu toho, že advokáti mají hodně

povinností nad rámec běžného poskytovatele služeb. Z hlediska toho,

co všechno musí ve vztahu ke klientovi, k nějakým administrativním úkonům a tady těm

věcem, takže ono to on-line poskytování právních služeb není jako lusknutí prstu

a že to jde jako v rámci normálního byznysu. Takže spoustu advokátů k tomu je tak nějak

přirozeně odrazováno, no a navíc, když ten model nějak funguje,

tak většinu lidí to nenutí nějak měnit ho.

Bez ohledu na to, co se stalo minulý rok, tak už relativně nějaké procento větší

advokátů se snažilo nějak něco vymýšlet novějšího.

Dělat to trošku moderně, jinak. Ten minulý rok, to bych řekl, urychlil.

Ne, že by udělal něco, že by to nebylo bez toho, ale urychlilo to.

Spoustu advokátů začalo poskytovat v menší, či větší míře on-line právní služby začali

dělat ty věci. Jinak za, což jsem obecně rád, protože když třeba nejsem, neřeknu jedinej,

ale jeden z mála, tak jsem rád, za to, že ty služby těm klientům jsou lepší.

-Kromě on-line služeb jsou nějaký další inovační trendy v advokacii? Vidíš něco?

Nebo obecně možná v rámci práva, soudnictví.

Suneme se skutečně od papíru k elektronice?

My tady probíráme hodně třeba digitalizaci v průmyslu, jak je na tom ta tvoje oblast?

-Ruku v ruce s on-line poskytováním právní služby je třeba i digitalizace

spisů, papíru a jakoby věcí v advokátní kanceláři. Kdy já se nad rámec

těch papírů, co musím, něco podepsanýho od klienta, něco co donese klient a pár takových

jakoby papírů, listin se snažím všechno mít elektronicky. Za prvé člověk šetří papír,

je to všude dostupný, potom i lehce předatelný klientovi.

Když bych třeba zmínil tu inovaci technologie, elektronizaci, tak ty jsi zmínil soudnictví,

tak třeba v souvislosti s minulým rokem se více v rámci soudů,

které jsou možná ještě těžkopádnější, než advokacie z hlediska něčeho nového,

rozjel projekt ve smyslu on-line přítomnosti.

Buďto účastníka řízení, nebo eventuálně dalších osob v soudní síni.

Třeba i Skype obhajoba tzv. kdy se umožnilo advokátům, aby měli

komunikaci s klientem ve vazební věznici on-line. Člověk tam nemusel jít.

Někdy to nešlo, skrz epidemiologické hledisko, takže se to posunulo i v tomhle oboru.

-Za tohle děkuju. A teď pro posluchače a diváky, proč jsi tady.

My se známe z MasterMind klubu, už relativně dlouho a mě napadla taková věc.

Pořád jsme na začátku roku 2022.

Ty se zabýváš kromě jinýho i obchodním právem. -Je to tak. -Tak nám Davide řekni,

co jsme možná prošvihli, nebo co právě před pár týdny začalo platit v obchodním právu.

Na co si dát jako majitelé, ředitelé menších, středních, možná i větších firem pozor.

-Těch změn je povícero. Většina není moc sexy nebo něco, co by zasáhlo každého.

Jsou většinou nějaké formality, dejme tomu, dá se říct.

Dvě věci, které bych obecně podnikatelům, ať už menším či větším, řekl, ať si na to dají

pozor, tak jednak: zákon o evidenci skutečných majitelů, který byl přijat z důvodu

tlaku nebo právní úpravy v rámci Evropské unie. Který nutí všechny právnické osoby,

tady se budeme bavit o podnikatelích, tak obchodní společnosti,

zapsat skutečné majitele. Protože ne vždycky to musí být osoba zapsaná v obchodním rejstříku,

jako majitel podílu. Do poloviny minulého roku to bylo, nechci říct dobrovolné,

ale nebyly tam až takové sankce, nově od zhruba, dá se říci,

poloviny minulého roku, už se přitvrdilo. Kdy, pokud člověk si nedá do kupy,

do souladu zápis v evidenci skutečných majitelů, tak hrozí docela reálné sankce.

Zmínil bych dvě, které mohou být velice palčivé a tíživé. Pokud není osoba zapsaná jako

skutečný majitel, ve smyslu majitele, ať už vlastní tolik nebo oněch procent,

co je vyžadováno pro zápis, tak nesmí být připuštěn na valnou hromadu a nemůže hlasovat.

-Aha. -Což je takový paradox jako jenom kvůli tomu, že někde nejsem napsaný,

tak nemůžu vykonávat práva vlastníka a pokud je, tak je to důvod neplatnosti

usnesení valné hromady. -Ok. -To je jedna věc. Druhá věc, s tím spojená obdobné rovině,

je výplata podílu na zisku. Každý podniká vlastní podíl, ne z důvodu,

že by ho to bavilo, možná nějakých pár případech, nějakých menších obchodních

společnosti ano, ale ve většině případů je to dosahování zisku a tady zase:

pokud osoba není zapsaná, nesmí ji být vyplacen podíl na zisku.

Pokud by to jednatel udělal, nebo obecně statutární orgán v rámci obchodní společnosti,

tak poruší povinnosti, které jsou mu kladeny v rámci výkonu funkce.

Odpovídá v podstatě ekvivalentně za každou korunu, kterou vyplatí.

Takže už je to o penězích, myslím si, že Čechy, jako každýho normálního člověka peníze zajímají,

takže už je velký motiv, proč zapsat skutečného majitele.

Druhá věc možná, která

je známá, která unikla trochu pod radarem, tak v rámci společnosti s ručením omezeným,

akciové společnosti je možné upravit tzv. vysílací právo. Což je to,

že konkrétní majitel obchodního podílu v akciové společnosti, akcie,

může mít právo s tím podílem spojené, a to, zvolit, nebo tedy určit člena orgánu.

Toho nebo onoho. Což umožňuje to, že v okamžiku, kdy jsem vlastník,

tak se podílím na rozhodování nejvyššího orgánu, ale už sám o sobě nemusím mít

takový vliv na to, co se děje v té společnosti a tedy to mi umožní, buď sebe,

nebo někoho jiného tam přenést a tím ovlivnit fungování společnosti,

takže doporučuju, tady tohle zvážit a tam, kde to lze, a má smysl, to využít.

-Jako neprávník k tý druhý části, znamená to, že jako třeba minoritní

vlastník, nebo vlastník části minoritní společnosti,

získávám větší šance chod té firmy ovlivnit? -V podstatě ano. Není, normálně když bych řekl

jednoduchý případ: valná hromada společnosti s ručením omezeným a není upraveno to jinak,

než zákon říká, tak potřebu 51 procent přítomných společníků proto,

abych prosadil odvolání, nebo volbu konkrétního člena orgánu. Typicky jednatele,

může být i dozorčí orgán v rámci eseróčka. V tomhle případě můžu vlastnit teoreticky jedno

procento, ale můžu mít s podílem spojeno to, že můžu zvolit, určit jednoho jednatele.

Bez ohledu na velikost svatých práv. Takže pro někoho, kdo třeba založil společnost,

ale z důvodu přivedení investora a nějaký změny spoluvlastnických podílu,

nebo třeba potom, že v rámci lidí, kteří se aktivně podílí na té činnosti,

se staly taky společníky, tak si můžu zachovat jistou jakoby rozhodovací...

Ovlivňovat ten chod společnosti, i když už nebudu tím majoritním,

jediným společníkem a i nadále mít to tak jako

pod kontrolu, pod rukou.

-Nicméně, na to se teda musí hlavně myslet předem, protože předpokládám, že ke změně

smlouvy tímhle tím směrem, tzn. abych já nabyl jako minoritní vlastník nějakých

dalších práv, v tuhle chvíli potřebuji právě těch 51 procent.

-Ideální je to dělat na začátku, myslet na to dopředu. Takže to je to,

co se třeba s klienty snažím řešit. Oni kolikrát na to spěchají,

rychle udělejme společnost, založme ji. Já říkám, rozmyslete si to. Když už ne teď,

tak pokud je to jednočlenná společnost, tam se to nemusí hned. Pokud je dvojčlenná,

tak už jim říkám, už se zamyslete, co do budoucna chcete, nechcete.

Tam je třeba i pevný podíl zisku se dá, spoustu jiných věcí, co se tam dá modifikovat

nad zákonný režim. Ale v okamžiku, kdy se cokoliv dělá v rámci vlastnické struktury,

a ideálně při tom založení společnosti myslet dopředu,

-Jasně. -protože potom už se to nemusí dát udělat.

-Jasně. A ještě jedna otázka, zpátky k vlastně skutečným vlastníkům.

Když jsem se vyděsil, že se potenciálně nemusím dostát buď k podílu na zisku,

anebo jako jednatel, že mi hrozí teda nějaká sankce za to, že bych to potenciálně udělal.

Co a kde si mám zkontrolovat, abych mohl dneska v klidu usnout?

-Obchodní rejstřík je veřejně přístupný.

Zákon o evidenci skutečných majitelů spolu s sebou přinesl teď od poloviny minulého roku

i to, že do jisté míry i evidence skutečných majitelů je veřejně přístupná.

Zjednodušeně bych řekl, když si člověk zadá do internetového prohlížeče justice.cz,

tak tam najde odkaz na evidenci skutečných majitelů. Takže se tam dá podívat,

jaký tam je zápis, není tam zápis. Pokud jsem v koncích, nevím,

tak můžu vyhledat právní pomoc a jedna takováhle věc. V rámci toho,

kdo podává návrh na zápis, tak je to statutární orgán.

Tedy ne osoba společníka, což může vzniknout problém toho,

že mě tam třeba statutární orgány nemusí nechat zapsat, ale zákon umožňuje,

že pokud je povinnost zápisu a v nějaké lhůtě, kterou stanovuje zákon to ten statutární orgán

neudělá, tak může být iniciativní ten společník sám. Že to není tak,

že by se mohl zablokovat ze strany jednatele výkon vlastnických práv.

-Jestli jsem to správně pochopil tak, abysme potenciálně diváky

a posluchače uklidnili. Pokud nemám nějaký

specifický parametry ve vlastnické struktuře, tak si říkal, že existuje jakýsi automat, tzn.

teoreticky pro většinu firem, tohle to proběhlo automaticky ze strany státu?

Nebo jak tomu rozumět?

-Podstatě v rámci poloviny minulého roku.

Pro ty subjekty, které neměly aktivní zápis, došlo k tomu, že se automaticky propsal obchodní

rejstřík a ty propisy budou nadále probíhat ve smyslu toho, jak se budou

případně měnit zápisy v obchodním rejstříku. -Ok. -Pro ty, co to měli už,

tak se dá požádat soud, aby ten automat zapl. Takže, říkám to zjednodušeně.

-Jasně. -A pro ty jednoduché struktury jeden, dva, tři společníci,

to ve většině případů postačí tímto způsobem, ale je dobrý si to zkontrolovat. Kdyby náhodou.

-To souhlasím. Tak a teďka proč seš tady.

Ta nejdůležitější část.

Před pár dny, týdny začal platit nový zákon o elektronických komunikacích,

jestli to dobře říkám, kterej nám obchodníkům potenciálně hodně znesnadní život.

Tak povíš nám, na co by jsme se měli připravit?

-Ta novela byla rozsáhlejší, ale jsou dvě změny, které stojí za zmínku.

Ať už pro podnikatele, nebo ve smyslu toho ve stylu, ke komu se to týká, i normálním lidem.

Jsou to jednak, za prvé. Věc, která platí od 1. 1. 2022.

Týká se to provozu internetových stránek. Doposud ta právní úprava víceméně chtěla totéž,

ale bylo to napsaný tím způsobem, že to výkladově, řekněme nestačilo.

Kdy pro to, aby vlastník internetových stránek mohl sbírat data o uživatelích,

většinou se používá pojem Cookies, ale jsou to jiné data. Všechno, co identifikuje,

nějakým způsobem, toho uživatele, tak stačilo, když měl tzv. Cookie lištu,

lidsky řečeno, dole, nebo někde jinde na webu, nějakou lištičku, kde bylo napsaný:

Používáním webu, souhlasíte se sběrem osobních údajů, dat. Něco v tomhletom smyslu

a tím, že uživatel tam vstoupil a pokračoval v návštěvě, tak se sbírali jeho osobní data.

Problém už byl v tom, že tím vstupem vlastně nevědomým, do jisté míry už samotným,

aniž by mohl cokoliv rozhodnout, už ty data poskytl. Nově vlastník internetových

stránek od toho data, co jsem říkal, nesmí sbírat ty data. Výjimkou jsou pouze

nezbytně nutná technická data pro zajištění funkčnosti toho webu. Ve smyslu toho třeba

pro eshop typicky, kliknu přidání zboží do košíku tak, že se mi přidá zboží do košíku.

A pro ten sběr je vyžadován souhlas uživatele. Což typicky v prostředí internetových stránek

bude kliknutí na nějaké tlačítko. Až tehdy je možné sbírat data o tom uživateli

a není tam možné mít jenom nějaké tlačítko, musí tam být i odkaz na to, co, proč,

za jakým účelem, po jakou dlouhou dobu se ty data sbírají. Takže je to poměrně průlomové

a do jisté míry to obrací o 180 stupňů to, jak to fungovalo doteď.

-Je rozdíl mezi klikaním na tlačítko a aktivním souhlasem. Ve smyslu mám spoustu

voleb: předem vypnuto a předem zapnuto. Tzn. jak se dá připravit ten souhlas tak,

aby pro toho uživatele, který potenciální souhlas dát chce,

aby to bylo co nejjednodušší. Abych ho nemusel provádět nějako dlouhou

procedurou zapínání cookies, který ten dotyčnej

chce, nebo chce mi dát s nima souhlas.

-Ono je to něco podobného, co se řešilo v rámci ochrany osobních údajů, GDPR.

Jinak zmiňovaného. V podstatě nesmí být nic v režimu zapnuto,

jakoby předem projevený souhlas. Musí to být všechno povypínáno.

V režimu off a cokoliv ten uživatel chce, tak musí aktivně kliknout.

Vedou se polemiky, není to úplně

najisto postavené ve smyslu toho, že by bylo nějaké rozhodnutí, třeba sankční,

které by říkalo, je to tak nebo onak. Někdo říká, že stačí jen jedno tlačítko

na povolení všeho. Někdo říká, že by ten uživatel měl dokonce

mít na výběr z různých typů těch dat. Ve smyslu analytický ano.

Marketingový, remarketingový ano, ne. Otázka kam se to posune.

-Tohle je Davide jedna ku jedný kopie, zjednodušeně řečeno, která přišla z Bruselu tzn.

v rámci Evropy se dá očekávat stejný chování všech subjektů, nebo je v tom něco

češtějšího, než... -Ty nuance v rámci jednotlivých právních řádů jsou poměrně malé.

Myslím si, že z hlediska toho posledního, co jsem zmiňoval, který je nějaký za mě jediný

takový sporný bod, jak se to bude vykládat. Jinak je to poměrně jasné,

jak by se mělo postupovat, tak si myslím, že bude nějaké rozhodnutí,

které bude platit pro všechny členské státy stejně. Takže je jenom

otázka, kdy vyvstane. Myslím si, že pro ty menší, střední podnikatele může být

klid v tom, že se to asi bude týkat nějakého většího uživatele, na kterým se to otestuje,

podle něhož se potom budeme řídit. -Ok. Proč se ptám.

Spousta z nás má několika jazyčný stránky.

Spousta z nás, byť třeba fyzicky nejsme v zahraničí, tak se snažíme přilákat klienta

ze zahraničí aspoň takhle.

Dá se teda říct, že co vyhovuje českýmu právu velmi pravděpodobně bude vyhovovat

unijnímu právu? Tzn., co si připravím na svoji českou stránku, velmi pravděpodobně

můžu teda okopírovat do těch jinejch variant? -V podstatě ano. U těch jazykových variant,

ono není klíčové úplně ta jazyková varianta toho webu, ale odkud ten zákazník

vstupuje na ten web. Může být anglická stránka. Je to člověk, který je tady v Praze,

jenom prostě tady bydlí a umí anglicky, ale samozřejmě většinou ty cizojazyčný přístupy

budou ze zahraničí. Tak pokud to bude v rámci Evropské unie, dá se říct,

že to co má platit z hlediska českýho práva,

se dá okopírovat i do těch cizojazyčných verzí. Když bych měl dát nějakou radu,

když by někdo chtěl být opravdu opatrnej, tak jestli chcete mít absolutní jistotu,

že to uděláte dobře, tak rozdělte ty souhlasy na ty dvě, tři kategorie a budete

mít určitě klid.

Jinak můžete zkusit ten jeden a tam vám nedokážu říct, že to bude na 100 % postačovat.

-Rozumim. To byla má překážka od ledna, jestli si to dobře pamatuju. Co nás čeká od července?

-Od 1. 7. 2022 je možná ještě větší změna a větší přituhnutí.

V rovině marketingu a zejména telemarketingu, kdy v současné době se víceméně tolerovalo

nějaké cold-cally; obtěžující volání, kdy mohl relativně, bych to zjednodušil,

kdokoliv komukoliv zavolat s nějakou nabídkou a pokud ho opakovaně nenaháněl,

nebo to nedělal nějakým úplně neetickým způsobem, tak tam nebyla až moc

nějaká velká sankce. Kdy jediný způsob formálně, jak se uživatel mohl bránit je,

když ve veřejném seznamu řekl nechci, aby mi někdo volal. Teď se to úplně otáčí

o 180 stupňů, řekl bych obdoba jak u těch internetových stránek, kdy nově je možné,

pro mě jako podnikatele, když bych řekl, já jsem ten podnikatel, pro mě neznámému člověku

volat jenom, když mi dopředu dá souhlas. Takže si nemůžu najít někde na internetu číslo

na někoho a říct dobrý den, mám tady takovou službu, rád bych vám ji nabídl, co vy na to?

-Máme před sebou necelých šest měsíců, jaká by teda podle tebe měla být

firemní praxe aby, amatérsky řečeno, 1. 7. se před námi nezatáhla opona

a my neměli, kam zavolat?

-Ono v podstatě jakoby to, co se nestihne do toho 1. 7.,

tak bude muset jet v tom novém režimu, tedy na ty studené kontakty;

cold-cally, jakkoliv to nazvem, tak nebude to navolávání možné.

Takže, kdo by chtěl vytěžit maximum z mezidobí, tak udělat, co se dá a po tom jde o tom

nastavení, jak fungovat a bude to o jisté inovaci a o té šikovnosti těch podnikatelů.

Jak získat souhlas k užití toho telefonního čísla.

Ve smyslu nabídnout někde nějaký ebook, někde nějakou drobnou službu, nějakou slevu,

získat telefonní číslo a potom můžu toho člověka navolávat. Takže to bude ten proces

péče nebo získávání zákazníka bude trochu složitější a zase to dává těm šikovným,

snaživým, inovativním lidem možnost vyčnívat více v rámci toho trhu.

-Trochu to na mě dělá pocit, že pokud mi klient, potenciální klient nezapne cookies a nedovolí

mi zavolat, tak musím s rukama v klíně čekat, až mi zazvoní na zvonek v kanceláři.

-Potom hodně přeneseně vzato by se to takhle dalo říct.

Potom je to o tom dělat kobercové nálety, což se dělalo dříve, když ještě nebyl Google

takhle vylepšenej a všechny měřící nástroje.

Je to o tom dělat potom šikovný kreativní reklamy, budování brandu,

aby ti zákazníci chodili sami. Takže to je druhá cesta,

asi spíš pro ty velký korporace. Malí podnikatelé si neudělají kobercový

nálet na Prahu, aby ho každý znal. Takže vstup malých podnikatelů na trh

bude složitější. -Nebo vzít batoh na záda a zase ode dveří ke dveřím?

-To taky není úplně v pořádku.

Ale není to tak měřitelný jako telefon nebo e-mail. Tam ta datová

stopa se schová více.

Takže ten postih, je tam potom o to více spárovatelný z hlediska dozorových orgánů.

-Já si neodpustím jedno osobní rýpnutí, když vidím svoji schránku, která každej týden

přetýká papírama a reklamníma letákama, tak se

zamýšlím, proč se jako ten focus nezaměřil někam jinam.

Ale to je taková moje osobní antipatie k jistým věcem.

Napadá mě, jak na tom budou třeba sociální sítě?

Na sociálních sítích si pořád můžu dovolit oslovit kohokoliv?

-Sociální sítě jsou trošku atypické ve smyslu toho, že když tam vstoupí uživatel,

tak ne mně jako dalšímu uživateli, ale tomu provozovateli, ať je to Facebook nebo

kdokoliv jiný, dávám souhlas s něčím. Zaprvý s tím, že tam jsou vidět nějaké nezbytné

data pro ostatní uživatelé, něco se dá vypnout. To,

že mi Facebook může zobrazovat reklamy, a to, že v podstatě mi může někdo za nějakých

okolností poslat žádost o přátelství, nějakou zprávu a tady tyhlety věci.

Takže v režimu nějakého toho běžného fungování sociální sítě problém není,

jakoby v jednotkách případů. V normálním fungování:

Dobrý den, děkuji za komentář.

Rád bych si vás přidal do sítě, tak to není nic nějakého jako zakázaného,

ale z hlediska kobercových náletů přes ty sociální sítě v rovině,

ne reklam, to je povolený. Protože jak jsem říkal, ten uživatel,

když tam vstoupí, tak souhlasí s tím, že bude propíranej reklamama a když by někdo

používal nějaký kobercový nálety ve smyslu žádostí o přijetí, začlenění do sítě atd.,

a bylo to opravdu trčící ve smyslu toho, že to je nabídka služeb, nabídka produktů,

tak by mohl být problém, protože ty elektronické komunikace jsou šířejí

koncipované ve smyslu i těch datových toků, takže myslím si, že a bude

tam problém z hlediska průkaznosti dozorových orgánů, aby prokázali, že to nebylo 1,

2, 3, ale že to bylo, kolik případů, takže tam je to spíš o tom,

že by se muselo víc lidí spojit,

že jeho někdo otravuje nahlásit to někomu a potom by mohl být problém,

takžeže dávat si pozor a nedělat to nějak jakoby plošně... -Tohle mě zaujalo.

-...neosobně. Tohle mě zaujalo, znamená to, že lokální legislativa je nad

podmínky použití tý, který sítě tady v Čechách?

Protože ty když se přece přihlásíš do sociální sítě, tak dáváš souhlas s podmínkama použití.

Vlastně ve všech případech korporaci, která nesídlí ani na našem území,

jak to teda je v tý případný kolizi podmínky použití versus lokální, právní stav.

Není to úplně černý a bílý, ale v podstatě primární je to, kde je ta služba poskytována.

Čí data a zejména spotřebitelů, pokud to nejsou podnikatelé,

jsou získávány nebo s kým je komunikováno, typicky se můžeme vrátit zase k přirovnání,

když jsem použil ochranu osobních údajů a GDPR, byť Facebook není sídlem v Evropě a je v USA,

tak musel řešit ochranu osobních údajů v rámci GDPR. My jsme si tady, nebo my,

evropská unie přijala nařízení o ochraně osobních údajů a Facebook tomu musel nějak

vyhovět, takže je to trošku podobná věc ve smyslu toho: Ano je to zahraniční subjekt

Spojené státy, ale my tady nejsme ve Spojených státech a v rámci

nějaké linie to možná jde tam a zpátky nebo v rámci těch serverů ani fakticky možná ne.

Jde o to, že je to komunikace mezi dvěma subjekty v rámci České republiky nebo

Evropské unie, která musí podléhat těm standardům, které tady jsou.

-Okey, takže amatérský shrnuto.

Zákon o elektronických komunikacích je nad...

-Nad obchodní podmínky Facebooku v podstatě. -Tak, tak, tak. To byla trochu temná pasáž.

-Právo většinou je takové děsivé. Děsivé a odrazující.

-Ty takovej ale nejseš, tak pojďme. My tady v Zážehu vždycky končíme nějakou,

pokud možno pozitivní radou, shrnutím, něčím, co by ty lidi, čím by se mohli řídit,

pokud by chtěli se Zažehnout. Pojď nám to nějak pozitivně shrnout.

Co nás teda v roce 2022 z pozice, buď obecně práva nebo tady konkrétně týhle tý předlohy.

No, ona už to není předloha, on už je to schválenej zákon v tuhle chvíli.

Co nás čeká a jak se k tomu chovat?

-Já to právní už hodně shrnu, protože už jsem o tom teď mluvil poměrně dlouho,

tak abych neodradil a víc nevyděsil posluchače.

Tak já říkám, vždycky je to příležitost, i ty negativní věci, protože, jak jsem říkal:

Je to těžší a tím pádem ten, kdo se bude snažit, bude hledat cesty a bude víc

šikovnej a bude vyhovovat těm standardům, může vyčlenit, vyčleňovat se,

vystavovat v rámci té konkurence mít teoreticky větší podíl na trhu, větší zisky.

Za mě, co dělat, tak obecně, ať už se to týká těch zmiňovaných mnou oblastí

nebo čehokoliv jiného v rámci podnikání. Vlastně, mluvím s vlastních zkušeností,

tak vydefinovat si nějakou svoji komfortní zónu, kde se člověk nachází,

kde je mu dobře, teploučko a okamžitě z ní vystoupit,

vystupovat a snažit se hledat nové cesty, nové způsoby, ono to bolí.

Nechce se člověku, ale za mě, co mě funguje, tak malé krůčky, menší než nějaké velké skoky.

A kolikrát to člověku nevyjde. Někdy ano, a přitom, když to vyjde,

tak se dějí kolikrát velké věci a i ty věci, co nevyjdou, tak jsou nějaké ponaučení

pro budoucí nějaké pokusy nebo pro nějaké procesy, které už fungují.

Takže za mě, taková obecná rada: zkoušet nové věci i když to bolí a je to těžký.

-Díky Davide. -Taky díky.

-Tak to byl David Pytela zakladatel AK Pytela, pokud jsme vás Zažehli pro vystoupení komfortní

zóny, nebo pokud jsme vám doručili zajímavou informaci ohledně zákonů,

o kterých jsme tady mluvili, tak jsme naši práci odvedli dobře.

Určitě laďte další díly na YouTube nebo ve vaší oblíbené podcastové aplikaci.

Nezapomeňte na moje webovky www.martinhurych.com, kde v sekci podcast

najdete od Davida takovej malej dárek, bude tam i právní výklad,

právě zákona o elektronické komunikaci, respektive těch dvou bodů,

o kterých jsme se tady bavili. No a mě už nezbývá, než se

s vámi rozloučit držet palce a přát úspěch, díky.